Mirek Topolánek jinýma očima: Básník z vojenského gymnázia a Ježíš Kristus
Redaktorka Reflexu Jana Bendová se setkala se všemi vyzyvateli současného prezidenta Miloše Zemana. V záplavě názorů o euru, Rusku nebo Babišovi, u nich poodhaluje i lidštější stránky. Co mají rádi, jací jsou a jak se chovají při osobním setkání. Třetím v seriálu je Mirek Topolánek. Víte, komu fandil v Rychlých šípech?
Mirek Topolánek je… Mirek Topolánek. Muž s minulostí. Sedí proti mně, energie má jako Temelín, navzdory cukrovce. To mu zůstalo. Má šedivý vous jako Bartoška. Ten mu přibyl. Ne každému chlapovi vousy sluší. Jemu i Bartoškovi ano. Píšu „chlapovi“, protože na otázku, jaký je povahou, odpoví: „Jsem chlap, ti vymírají. Nejsem mačo. Jsem chlap, který pomůže ženě do kabátu. Jsem poměrně citově založený, což nikdo moc neví, možná to je důvod mé impulsívnosti. Jsem rozorávač brázdy, ale ne ten, kdo tu brázdu i čistí – vždycky potřebuji skvělý tým.“ Tím týmem mi připomněl staré časy – opravdu i tehdy často říkával My, zatímco jiní politici Já.
Zeman a Babiš
Nemůžete bez politiky žít? ptám se rozorávače. Ani Miloš Zeman nevydržel na vejminku. „Jsem Homo politicus, to ano. On měl ale k návratu jinou motivaci. Negativní. Chtěl se pomstít všem, kteří měli prsty v jeho někdejším nezvolení. U mě je motivace pozitivní. Mám rád lidi. Batoh křivd na zádech nenosím, ubírá to energii.“
Pozitivní energie, jak už víme, důvod, proč se vrací, má jméno Babišův Zeman, Zemanův Babiš.
Chci v tématu Topolánek-člověk ještě chvíli pokračovat. Topolánka-politika zná skoro každý, s jeho dalíkovskými minusy i státnickými plusy europředsednictví. Kdekdo také uznává jeho zkušenost politického hráče, zrovna u něj by predátor Babiš nejspíš narazil. Říká se to hodně.
Beru další pátrání v hlubinách kandidátovy duše, tentokrát z opačného gardu: A jaká je vaše slabost, nevýhoda? „Myslím, že jsem moc hodný.“ Hned si všimne, že právě v duchu konfrontuji tuhle skrývanou vlastnost s jeho neskrývanou výbušností. „Možná se tomu usmíváte,“ reaguje promptně. „Jsem hodný ve smyslu tolerantní, loajální.“ Jako podpůrný argument – zřejmě pochybovačný úsměv nedokážu stále potlačit – přidá manželčina slova: „Nemůžeš odpouštět všem, kteří ti ublížili, jeden takovej tu už byl, jmenoval se Ježíš Kristus, ty takový být nemůžeš.“
À propos Ježíš Kristus. Všimli jste si, jak Mirek Topolánek v kampani zdůrazňuje nutnost evropského návratu k židovsko-křesťanským kořenům a hodnotám? Cením si toho. Kořeny potřebuje civilizace stejně jako rodina. Chci se však ptát na cosi důvěrnějšího. Narazila jsem v jednom jeho internetovém životopisu, že má v kolonce náboženství uvedeno „křesťanství“. Jestli teď kroutíte hlavou, vězte a věřte, že člověk s vírou nemusí být Matkou Terezou. Někdy stačí svědomí. To občas přichází s věkem. Nebo taky nikdy. „Jsem věřící,“ odpoví mi. „Řekl bych vlažně praktikující. Narodil jsem se do doby, kdy si mě rodiče v našem městě, maminka pracovala v jediné mlékárně na náměstí, nedovolili pokřtít. K víře jsem dospěl. Beru ji jako hodně intimní věc, něco, co mi chybělo.“
Červenáček
Náš další hovor se ještě chvíli nese v rozvážném tónu. Mluvíme o zdejší obezřetnosti, pracovitosti, spořivosti, jak psával na vojenském gymnáziu v „té šílené době“ povídky a básně… Nad dopitou kávou mluvím s tak trochu jiným Topolánkem než s tím z televize a afér před desitiletím.
„Je to herečka,“ zchladí mé dojmy jistá politologická dáma. „Nebo herečka není a zmoudřel,“ uzavře ‚Věc Topolánek‘ kategoricky. Vyberte si. On sám kdysi v jedné poznámce k Rychlým šípům uvedl: „Vždycky jsem fandil Červenáčkovi, kterýmu furt nevěřili.“ I když to tenkrát myslel asi jinak.
