Miloš Zeman dobrý a zlý aneb Podívejme se na prezidenta bez emocí
Předpokládám, že většina z nás už má dnes jasno, koho bude volit v prvním kole prezidentských voleb. A pravděpodobně i v tom druhém – sice za velikého skřípění zubů, ale přece. Ve finálových diskusních střetech kandidátů se přece nestalo nic, co by nám na poslední chvíli otevřelo oči tak, že bychom začali hledat v odpadkovém koši volební lístek, který jsme tam odhodili minulý pátek s pohrdavou poznámkou, že tohoto tajtrlíka přece nemůžu nikdy volit.
Přesto jsem se přistihl, že přemýšlím, co tak strašného by se vlastně stalo, kdyby se prezidentem stal ten současný. A to přesto, že se pohybuji v kruzích, nejen profesních, v nichž se výraz „zeman“ stává téměř vulgaritou. Odhlédnu však nyní od všech nánosů emocí, které ve mně za celá léta jeho politická kariéra vyvolala, a zkusím se zaměřit na pozitivní okolnosti výkonu jeho funkce. Překvapivě jich není málo, zvláště v zahraniční politice.
Jestliže se o Zemanovi často píše a mluví jako o člověku, jenž cynicky mění názory podle toho, jak se mu hodí do krámu, v jednom se nemění: Je až fanatickým zastáncem a podporovatelem Izraele jako jediné demokratické výspy na Blízkém východě.
A stejně tak vášnivě a přesně odmítá přistoupit na sebevražednou hru Bruselu, vítání muslimských přistěhovalců a jsou mu cizí multikulturní bláboly o respektu k jejich kultuře a potřebám. Jsem opravdu rád, že náš současný prezident je v Izraeli respektován a že v dobrém slova smyslu navazuje na naši poválečnou diplomatickou i vojenskou podporu Izraele, bez níž by byl vznik samostatného židovského státu daleko strastiplnější.
Je příjemné vědět, že český prezident nedělá trapnou stafáž oficiální propalestinské politice Bruselu, kterou v té nejhorší možné podobě reprezentuje ministryně zahraničí Unie, soudružka Mogheriniová. Postoj k Izraeli se v nejrůznějších volebních kalkulačkách a dotaznících nezmiňuje, ale pro mě je prostě zásadní.
Bohužel mi ale v případě Miloše Zemana není jasné, že když na jedné straně tak vehementně podporuje demokracii v relativně vzdáleném teritoriu, proč jí tak ostentativně pohrdá doma. Bianko šek, který podepsal Andreji Babišovi a jeho vládě bez důvěry, je přitom z jeho strany průhledným zpochybněním parlamentarismu a zastupitelské demokracie – bez ohledu na to, co si o Andreji Babišovi myslíme dobrého nebo zlého.
To, že má Miloš Zeman vlažný vztah k výsledkům voleb, už ostatně prokázal po pádu předsedy vlády Nečase, kdy přehlédl parlamentní většinu pro potenciální nástupnický kabinet Miroslavy Němcové a místo ní jmenoval loutkovou vládu svých kamarádů v čele s Jiřím Rusnokem.
Chápu, že, ač nemocen, chce být znovu zvolen za každou cenu. Chápu, že dělá vše pro to, aby se mu od dnes nejsilnějšího (bohužel) politického hráče české politiky Babiše před prezidentskými volbami dostalo veřejné podpory pro svou kandidaturu. Ale ohýbat kvůli tomu ústavní pořádky a poklonkovat čistému politickému zlu?
To v mých očích zcela přebíjí všechny Zemanovy státnické projevy o pozitivní roli Izraele v současném světě a činí z něj pro mě zcela nevolitelnou figuru. Není totiž vůbec předvídatelné, co všechno je jeho machiavellistický mozek schopen v našich domácích politických pořádcích napáchat v případě, že se před ním rozprostře prakticky nekonečný lán času a prostoru druhého funkčního období.
S doživotně jmenovaným Andrejem Babišem v zádech.
