Tvrdá hra Miloše Zemana a první trhlina ve vztahu s Babišem
Prezident republiky y přednesl v Parlamentu projev u příležitosti sněmovního hlasování o vyslovení důvěry Babišově vládě. Ve skutečnosti šlo především o pokračování Zemanovy guerillové taktiky, kdy hlava státu sice nominálně nevede kampaň, ale reálně za své znovuzvolení lobbuje při každé veřejné příležitosti. A rozměr partyzánského přepadu ze zálohy měla i tečka za Zemanovým projevem: nečekaný požadavek zaručených sto jedna hlasů v případě druhého Babišova pokusu o vládu.
Zeman si nejdřív v projevu zahrál na moudrého patriarchu, který mladým a nezbedným udílí cenné rady: je však jasné komu byly věty o „útulných malostranských palácích“ a důležitosti „chodit za občany třeba i do hospody“ určeny. Poslanci to rozhodně nebyli. Prezident v rámci své nekampaně objíždí republiku prakticky od začátku mandátu a budování image veřejného činitele, který si při návštěvě továrny udělá čas jak na generálního ředitele, tak na posledního soustružníka, hlava státu mistrně zvládá< už od dob legendárního autobusu Zemák. Že tedy prezident pojme sněmovní projev jako možná poslední příležitost, jak se před prvním kolem voleb prezentovat coby šampion obyčejných lidí, se dalo očekávat.
Orodování za Babiše je už věc jiná, byť v rámci Zemanových manévrů posledních měsíců logická: ve věci vyšetřování dotačního podvodu úřadujícího premiéra je prý třeba „ctít presumpci neviny“ ale zároveň „přijmout s pokorou rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.“ Ovšem vzhledem k tomu, že prezident minutu po větách po pokoře zmínil, že „osmdesát procent policií obviněných komunálních politiků soudy osvobodí“ je vcelku jasné, jak se na Babišovu kauzu Zeman dívá. Zkrátka, je to celé kampaň.
Druhá část prezidentova projevu se už přeci jen věnovala důvodům, proč Zeman jmenoval Babiše premiérem – a proč tak učiní i podruhé, pokud vláda nedostane důvěru. Programové prohlášení vlády je prý „švédský stůl“ kde si každý vybere – tato teze ostatně rezonovala i v navazujícím a tradičně poněkud úmorném projevu samotného premiéra, který jakoby nabízel každému něco: Pirátům digitalizaci, okamurovcům odmítnutí uprchlických kvót, socialistům zvýšení starobních důchodů a všem rychlejší výstavbu dálnic.
Zeman vytáhnul z klobouku i pár čísel, pro velmi pravděpodobný případ, že vláda důvěru nedostane a pojede se nanovo: sto trojkovou koalici ANO s ODS, sto osmičkový trojspolek ANO, KDU-ČSL a ČSSD a velkou koalici sto čtyřicet – kdo by jí měl dát dohromady, nebylo zřejmě jasné ani samotnému Babišovi, který následně prohlásil, si tuto variantu „bude muset nastudovat“. V dojemném souznění Babiše a Zemana tak lze znovu a teď již zcela definitivně číst potvrzení jasného signálu z voleb – politika postavená na soupeření ideologií, dlouhá léta základní stavební kámen všech demokratických režimů, je v Česku model 2018. definitivně mrtvá. Je třeba makat, tak jaképak ideje.
O to překvapivěji tak působí tečka za prezidentovým projevem. Při odchodu ze Sněmovny totiž Zeman médiím sdělil, že při druhém pokusu o sestavení vlády bude po Babišovi požadovat „zaručených 101 hlasů.“ Pro obviněného premiéra, který měl dosud zato, že má od prezidenta bianco šek i dostatek času, to musela být studená sprcha – a zároveň jde o první trhlinu v tandemu Babiš – Zeman. Zdá se, že prezident chce před volbami ukázat, že je minimálně stejně silný hráč, jako nejvlivnější muž v zemi. Způsob, jakým šla hlava státu v posledních měsících oligarchovi na ruku, mohl některé Zemanovy voliče znejistit:Je to pořád ještě náš Miloš, prezident spodních deseti milionů? Nepaktuje. on se nám nějak příliš s tím boháčem?
Nečekaným požadavkem naznačil prezident dvě věci dvěma různým segmentům společnosti: svým voličům, že je to pořád on, kdo drží opratě. A protikandidátům, zaseknutým na dietním souboji o to, kdo je slušnější a důstojnější, jakož i jejich voličům, jasně připomněl neoddiskutovatelný fakt: Hra o Hrad je výsostné politikum. A Miloš Zeman je přes chatrné zdraví pořád tvrdý hráč s více než čtvrt stoletím zkušeností z nejvyšší ligy.
Text vyšel jako editorial tištěného Reflexu č. 2/2018.
