Moje volby: Stres jak na základní škole před písemkou, jde totiž o demokracii
Každý z nás má nějaké vlohy, a když nějakou konkrétní vlohu nemá, tak přes to nejede vlak. Mě přes absenci vlohy poslali jako dítě do jazykové školy. Takže jsem školní docházku absolvoval v budově, kam teď chodím volit. Dnešní volby byly jako před písemkou z angličtiny.
Trpím tonální hluchotou a učit se angličtinu je pro mě zcela stejné jako učit se hrát na klavír. Mohu se silou vůle naučit psanou podobu jazyka, stejně jako bych asi dokázal naučit se psát noty na notový papír. V obou případech bych však stál před neřešitelným problémem, kdybych měl ten anglický text nebo notový zápis přečíst, potažmo zazpívat. Toho prostě technicky nejsem schopen, neslyším to a jediný Američan, kterému jsem kdy rozuměl (přestože číst anglický text vcelku zvládám), je Donald Trump. Ten však dle znalců mluví pouze basic english, a tak to pro mne není žádná velká výhra…
A tak bylo rozhodnutí dát mne na jazykovku opravdu moudré. Od páté do osmé třídy – angličtinu jsem měl snad třikrát týdně – jsem se ve škole klepal strachy, zda nebudu zkoušen a trápen tím, jak zoufale nerozumím a ještě zoufaleji vyslovuji.Takže mne základní škola více než stresovala.
Moje záliba chodit volit tak v určitém smyslu navazuje na mé školní zkušenosti. Chodím totiž volit do stejné školy, kde mne dříve nutili vyslovovat slovíčko enough. Ovšem o volbách mne nikdo nemůže zkoušet z angličtiny a já kráčím těmi školními chodbami, kde jsem se plný strachu potácel jako školák o přestávkách, splnit svou čestnou povinnost občana. A nikdo mě při tom nemůže buzerovat.
Letos volby proběhly úplně jinak, až mne to vyděsilo. Když jsem vešel do budovy „mé“ školy, tak na mě najednou padla stejná úzkost jako před diktátem z angličtiny. Zastavil jsem se, rozdejchal to, odvolil (nezkoušeli mě při tom) a cestou domů jsem zkoušel přijít na to, proč ten nával úzkosti. A pak mi to došlo. Tyhle prezidentské volby totiž, podobně jako mé zkoušení z angličtiny, hrozí sníženou známkou pro demokracii v této zemi.
Nevolíme totiž „mezi kandidáty“, ale vybíráme hlasy v situaci, kdy mohou nastat tři varianty. Buď občané zvolí prezidentem Babišova silného spojence, a tím úpadek demokracie potvrdí. Duo Babiš – Zeman je jízdenka do Ruska. Nebo zvolí Babišova slabého protihráče, který nebude dělat ostudu jako Zeman, ale nebude natolik silným prezidentem, aby dokázal vytvářet účinnou protiváhu Zemanovi – to jest zvolí Drahoše. Nebude to malér, ale naše země z babišovského marasmu nevybředne.
A pak konečně, kdyby to dopadlo tak, jak jsem volil já, zvolí Babišovi silného protihráče, který asi jako jediný mezi kandidáty dokáže zastavit cestu naší země na Východ. Topolánka. Když však převládne hlas venkovského lihovaru a do prezidentského křesla zasedne opět Zeman, bude to pro naši zemi o hodně větší průšvih, než byl pro mne, když jsem dostal z anglického diktátu kouli. Takže letošní volba je osudová, a ta vlna úzkosti před urnou byla plně oprávněná. V těchto volbách jde totiž ne snad o všechno, ale o demokracii určitě.
