Potřebujeme silného, či slabého prezidenta? Nevýhoda může být výhodou
Potkají se v lednu 2018 dvě kamarádky, které spolu nebyly na vojně. „Koho budeš volit?“ ptá se první. „Nevím,“ odpoví druhá. „Jo, já taky Drahoše.“ Myslím, že tato anekdota plně vystihuje mínění mnohých čtenářů a voličů o prezidentském kandidátovi, prof. Jiřím Drahošovi. Je údajně nerozhodný, nemastný neslaný a naše vlast přece potřebuje silného prezidenta do těžkých časů.
Avšak jako právník mám obavu, že mnozí nepochopili úlohu prezidenta v českém státě, resp. jakou roli mu stanoví náš zákon zákonů, tedy Ústava ČR a následně pak další relevantní právní předpisy.
Takže si řekněme jasně a bez falešných fangliček – nevolíme žádného vůdce, zachránce státu ani všemocného krále, ale de facto „jen“ úřednického prezidenta, moderátora politických procesů, vítače delegací a kladeče věnců (což nemyslím rozhodně nijak ve zlém).
Pro ústavní postavení českého prezidenta republiky sice platí, že je formálně hlavou státu, avšak vrcholným orgánem exekutivy z hlediska její pyramidální struktury byla a je nepochybně vláda. Život každého člověka ovlivňuje mnohem více vláda a premiér než český prezident. Proto má také mnohem větší smysl chodit k volbám parlamentním než prezidentským. Malá odbočka – znám i výtečníky, kteří sice nechodí k volbám skoro žádným, ale k prezidentským jdou, jelikož podle jejich slov jde o vše! Sancta simplicitas!
K nepochopení role prezidenta v Česku napomáhá rovněž přímá volba prezidenta, která v našem ústavně-právním prostředí nedává smysl. Principiálně, celosvětově a dlouhodobě platí – nepřímá volba prezidenta koresponduje s prezidentem s malými kompetencemi, přímá volba naopak s prezidentem, kterému ústavní zákony dávají silnější pravomoci. Toto klasické paradigma bylo, žel, v ČR od roku 2012 vážně a zbytečně narušeno. Máme tedy, ať se nám to líbí, či nikoliv, českomoravského kočkopsa – slabého prezidenta, kterého si volíme tzv. přímo (a navíc nás to stojí zbůhdarma mnoho peněz oproti volbě nepřímé).
Vím, mnozí čtenáři teď budou mlátit rukou či francouzskou berlí do stolu a křičet – já chci SILNÉHO prezidenta, ne nějakého bačkoru. Ergo kladívko, s tím možno jazykově souhlasit, zpravidla je lepší někdo silný než slabší. Raději dáme dceru či vnučku za ženu (či do registrovaného partnerství) silnější fyzické osobě něž slabší…
Nicméně kdo volá po silném prezidentovi, tak pláče na velmi špatném hrobu. Zopakujme si: český prezident je z definice „méně silný“. Volat po „udatném“ a silném prezidentovi je nyní jako plédovat za to, aby se fotbalisté Slávie Praha zlepšili v bruslení. Umět bruslit je sice vesměs lepší než to neumět, ale pro fotbalistu to příliš užitečné asi není. A není zde argumentem, že např. Pepi Bican uměl bruslit, a navíc to byl Slávista.
Přátelé, když zvolíme „silného“ a aktivistického prezidenta, jakým se snaží být M. Zeman, tak zbytečně komplikujeme celý systém, vytváříme další (nepravé) mocenské centrum, se kterým nota bene naše ústavní soustava příliš nepočítá a je jím zbytečně destabilizována.
Nota bene, pakliže by osobnost typu pana Miloše Zemana měla za cíl skutečně vládnout, nechť se přihlásí do parlamentních voleb a následně usiluje o vstup do vlády. Nechť se neuchází o funkci ceremoniální a moderátorskou.
Z výše napsaného plyne – „slabší“, tedy rozvážnější a umírněnější prezident by pro nás a naši republiku (nikoliv království) mohl být v 21. století spíše výhodou, ač laikům se to na první pohled nemusí tak jevit.
Autor je právník a publicista
