Deset mužů z Hradu: Tomáš Garrigue Masaryk chtěl prezidentský systém podle amerického vzoru
„Tož to ne,“ reagoval prý Tomáš Garrigue Masaryk v prosinci 1918 na minimum prezidentských pravomocí v navrhované prozatímní ústavě československého státu. Předáci politických stran inklinovali k posílení moci parlamentu a upozadnění prezidenta do role symbolu bez reálné moci, což odpovídalo dobovým evropským trendům. V poválečné demokracii totiž začal roli hlavy státu plnit buď konstituční panovník, anebo nepřímo volený prezident, jehož pravomoci nestály za řeč.
Masaryk by nejraději zavedl prezidentský systém po americkém vzoru, v němž by si ministry do své vlády jmenoval sám, zatímco parlament by pouze projednával a schvaloval zákony. „Chce-li si naše republika dovoliti americký systém, chce-li, aby politiku dělal president, budu se proti tomu brániti jako proti největšímu neštěstí ... Na tom stojím a s tím padám – pří vší loyalnosti a upřímném přátelství k Vám,“ napsal v únoru 1919 Masarykovi tehdejší ministerský předseda Karel Kramář. Ve stejném dopise dále Masaryka „prosil a zaklínal“, aby „zůstal nad oblaky“, neboť „kdo u nás vstoupí trochu hlouběji do politického života, ten se tomu neubrání, že je poházen blátem a ztratí autoritu, které tolik potřebujeme“. Masaryk se však s rolí pouhého symbolu nehodlal smířit.
Silný prezident
Belgický socialista Vandervelde sice označil Masarykovo prezidentství za „mravní diktaturu“, ale tato charakteristika pomíjí řadu důležitých věcí. Masaryk nebyl žádným naivním moralistou a dobře věděl, že s pouhým kazatelstvím a karatelstvím by mnoho nezmohl. Brzy pochopil, že americký prezidentský model neprosadí, ale současně vnitřně odmítal přijmout parlamentní systém, který mu vnucovali předáci politických stran. Výsledkem této politické srážky bylo jisté posílení prezidentských pravomocí v textu nové ústavy z února 1920. Některými z nich disponují čeští prezidenti dodnes, kupříkladu právem vetovat zákony, přičemž případné prezidentovo veto musí parlament přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců.
Prvorepublikový prezident byl z hlediska textu ústavy o dost silnější než současný český. Pouze on měl právo jmenovat premiéra – žádný „třetí pokus“ předsedy parlamentu únorová ústava neznala. Také mohl stanovit počet ministrů (a tedy i ministerstev). Za nejsilnější Masarykovu pravomoc, byť ji pokaždé využil ve shodě s vládou, však nutno označit právo rozpustit parlament, čehož využil třikrát.
Masaryk by se patrně stal aktivním a vlivným prezidentem i bez významných formálních pravomocí. Jeho přirozená autorita byla obrovská: TGM, „prezident Osvoboditel“, muž Prozřetelnosti, jenž přinesl porobenému národu suverenitu a státní samostatnost, mohl spoléhat – a také spoléhal – na mimoústavní procedury, na osobní vliv, spřízněné či rovnou placené prohradní novináře, na příznivce uvnitř všech politických stran, které si často zavazoval tak, že jim pomohl v nějaké „delikátní“ situaci. Nezřídka nemalým finančním příspěvkem. Také ústavu si často interpretoval dost volně, a nikdo si mu nedovolil příliš oponovat. Jeden z tvůrců ústavy, profesor Hoetzel, si roku 1929 povzdechl: „To všecko se vysvětluje velikou úctou k prvnímu presidentovi, ale může znamenati nemilý prejudic pro jeho nástupce, jimž bude těžko dávati méně.“
„Kult osobnosti“
Velká autorita, jíž se Masaryk těšil mezi českou politickou elitou, se odvozovala hlavně z jeho a Benešovy pozice u představitelů dohodových mocností. Předseda národních socialistů Václav Klofáč se vrátil z jednání s představiteli zahraničního odboje, jež proběhla koncem října 1918 ve Švýcarsku, doslova s očima navrch hlavy. Po návratu do vlasti prý vzrušeně vyprávěl, že dohodoví diplomaté „neučiní nic, než co jim řekne Masaryk, Beneš a Osuský“. Když jde o záležitosti mající přímý vztah ke vznikajícímu Československu, pak prý „Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka nebo Beneše. Autorita těchto lidí je přímo neuvěřitelná ...“ Odkud to provinční politik Klofáč věděl? Patrně od Masaryka s Benešem a jejich okolí, u Wilsona či Lloyda George si to ověřit nemohl. Vztah domácích demokratických politiků k Masarykovi a později k Benešovi se však od té doby veskrze odvíjel od Klofáčova vzoru. Nutno dodat, že s fatálními důsledky.
V souvislosti s diskusemi o zavedení přímé volby českého prezidenta se tedy nabízí všetečná otázka: uspěl by v ní TGM, zejména pokud by se konala v prvních letech existence republiky? Těžko říci, jedno je však skoro jisté: Masarykova nezpochybnitelnost coby prezidenta byla zprvu dána jeho mezinárodní pozicí, až následně ji rozvinulo a utvrdilo jeho působení v úřadě. Masaryk také dovedl vhodně kombinovat vlastní ideje s potřebami pragmatického, ba až machiavellistického upevnění moci.
Zakladatel tradice
Pozdější premiér, sociální demokrat Václav Tusar, obstaral na sklonku roku 1918 ve Vídni pro Masaryka kočár Františka Josefa I., který císař používal na cesty po metropoli podunajské monarchie. Masaryk ho však odmítl. „Při jízdě vítající Prahou jsem použil demokratického automobilu, nechtěje jet ve starém pozlaceném voze, charakterisujícím dobu minulou,“ napsal o tom v knize Světová revoluce. Přívlastek „demokratický“ ve vztahu k automobilu, tehdy spíše znaku příslušnosti k elitě, jistě zarazí, protože ho lze použít nanejvýš v souvislosti s Fordem T z roku 1907, nicméně pouze v amerických poměrech. Avšak – je kůň, v jehož sedle se pak TGM nechal často zachycovat, demokratický?
Podle lidoveckého ministra Mořice Hrubana prý Masaryk na nějakém výletě reagoval na panoráma hradu Křivoklát slovy, že by „tyhle feudální památníky měly zmizet“. Přesto si za své sídlo bez váhání vybral „feudální“ Pražský hrad, a především fürstenberský zámek Lány, kde nejčastěji přebýval. Proč nezvolil něco podobně „demokratického“ jako automobil? „Prezident – jak stabilita jeho funkce ukazuje – je nejspíše ze všech ústavních činitelů orgánem státní tradice. Hrad mu to také stále připomíná. To není jen tak, dívám-li se z Hradu na Prahu, musím myslit na to, jak by ty naše problémy luštil ten či onen Přemyslovec, co by s tím dělal takový Karel Lucemburský. Za sto za dvě stě let po mně zde bude zase někdo přemýšlet za tento stát – tu pak chtěj nechtěj zmocňuje se tě genius loci,“ cituje dle archívních pramenů Masarykovo vyjádření historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad.
TGM založil prezidentskou tradici tak silnou, že by se první republika, v rozporu s převládajícím hodnocením, dala označit za poloprezidentský systém. V meziválečných evropských demokratických systémech bylo postavení československého prezidenta, zhruba řečeno, druhé nejsilnější hned po německé výmarské ústavě. „Otcem zakladatelem“ prvorepublikového poloprezidencialismu se Masaryk stal jak tím, že prosadil do textu ústavy významné pravomoci, tak praxí přesahující ústavou vyznačené meze. Symbolicko-psychologické důsledky Masarykova odkazu můžeme pozorovat dodnes a český politický systém to v evropském kontextu dělá výjimečným.
