Deset mužů z Hradu: Klement Gottwald - dělnický faraón, který se utápěl v alkoholu
„Právě se vracím z Hradu od pana prezidenta,“ prohlásil 25. února 1948 Klement Gottwald v úvodu svého projevu, jímž oznamoval komunistické převzetí moci. Po Benešově abdikaci v červnu 1948 se na Hrad trvale nastěhoval a zahájil éru tzv. dělnických prezidentů.
Klement Gottwald byl tehdy skutečně na vrcholu – hladký způsob puče mu vysloužil obdiv nejen členů strany, ale dokonce i uznání od samotného Stalina. Jenže nástup do úřadu prezidenta znamenal také počátek Gottwaldova pádu. Ponechal si sice funkci předsedy komunistické strany, ale zatímco do léta 1948 byl coby premiér skutečným vládcem strany i státu, poté začal nabývat daleko větší vliv Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ.
Rudý panteon
Klement Gottwald se na Hradě utápěl v alkoholu, a řada zasvěcených lidí z vedení strany si vlastně oddychla, že byl takto včas „uklizen“. Původně totiž chtělo stranické vedení vyřešit prezidentský problém volbou nějaké neškodné figurky, například profesora Zdeňka Nejedlého, který se prý na funkci prezidenta celý třásl. Nakonec asi zvítězila aura prezidentského úřadu, jež lákala jak samotného Gottwalda, tak celé stranické vedení, jež si uvědomovalo, že je nutné komunistickou diktaturu nějak „posvětit“.
Gottwald se snažil vnějškově navázat na tradici svých předchůdců – po zvolení se jel poklonit k Masarykovu hrobu do Lán, ve Svatovítském chrámu si nechal zahrát Tedeum a komunistická propaganda ho titulovala jako prezidenta-hospodáře, čímž se měl zařadit do „dynastie“ prezidenta Osvoboditele Masaryka a prezidenta-budovatele Beneše. Právě síla prezidentské tradice i snaha o její účelové využití vedly k tomu, že Československo si vlastně jako jediný stát celého sovětského bloku ponechalo funkci prezidenta, většina ostatních zvolila model kolektivní hlavy státu. Pouze v Rumunsku si v roce 1974 pro sebe prezidentskou funkci zavedl Nicolae Ceauşescu.
Sílícího generálního tajemníka Slánského semlelo soukolí procesů, které sám pomáhal sestrojit, rozložený Gottwald zemřel záhy po návratu ze Stalinova pohřbu v březnu 1953 a jeho ostatky byly uloženy v Národním památníku na pražském Vítkově. Ten původně vznikl jako jakási pohanská svatyně českého nacionalismu, jenž se hrdě domníval, že národ krví legionářů splatil dějinám své právo na existenci v podobě moderní, pokrokové a humanistické republiky.
Podle původních představ v něm měl spočinout T. G. Masaryk, který to však odmítl a dal přednost skromnému hrobu na lánském venkovském hřbitově. Slavnostní otevření se chystalo u příležitosti dvacátého výročí zrodu republiky, 28. října 1938. V té době však na něco takového nebylo ani pomyšlení. V roce 1939 se v památníku usadila německá armáda. Po válce a po komunistickém převratu měl sloužit jako rudý panteon a stala se z něj pyramida skrývající nabalzamované tělo faraóna Klementa I. Komunistický kult chtěl i v Československu demonstrovat svůj domnělý triumf nad smrtí.
Pokus o nesmrtelnost
Klement Gottwald rozhodně neodpočíval v pokoji. Na Vítkově docházelo i k dramatickým situacím. O mnohých z nich vypovídá studie historika Stanislava Červinky mladšího Klement Gottwald na Vítkově – balzamizace těla v materiálech ÚV KSČ, otištěná roku 2001 ve sborníku Securitas Imperii. Červinka cituje jeden ze zápisů o provozu mauzolea, jímž se zabývalo politické byro ÚV KSČ: „Došlo ke spálení elektromotorku, který zajišťoval systém pojízdného stolu pro tělo v přilehlé laboratoři, a následkem elektrického zkratu shořela muchobijka, rovněž v laboratoři. Obě tyto závady neohrozily bezpečnost těla s. Klementa Gottwalda.“
Jenže spálení elektromotoru a elektrické muchobijky nebylo dle Červinky úplně nevinnou událostí: „Lékaři nevěděli, zda dým nenarušil pokožku mrtvého těla, a tak okamžitě začali jednat: vyžádali si bleskový telefonický hovor s profesorem Mardaševem, ředitelem Mauzolea v Moskvě. Ten neváhal: sedl do letadla a přiletěl do Prahy, aby na místě vyhodnotil situaci. Konstatoval, že pokožka porušena nebyla a ani chemický rozbor dýmu a ovzduší v mauzoleu nebudil obavy. Všechno se zdálo být v pořádku.“
Rok 1959 ale přinesl tragické zjištění: „Kolektiv lékařů ... dospěl k závěru, že vzdor skutečnosti, že je sovětská metoda balzamování nejlepší a péče o balzamované tělo dokonalá, dochází uvnitř těla k pomalému rozkladu některých tkání, důležitých pro zachování původního stavu a barvy viditelných i neviditelných částí pokožky,“ píše Červinka. Práce sovětských odborníků podle něj „vůbec nebyla vynikající, a pokud ano, rozkladu Gottwaldova těla nezabránila“.
Proto postupně „musely být obě nohy nahrazeny protézami a 20. března 1962 politické byro ÚV KSČ přijalo přísně tajné rozhodnutí o přemístění ostatků prvního dělnického prezidenta. Ministr vnitra Lubomír Štrougal odvolal čestnou stráž od bran mauzolea, budova byla převedena pod ministerstvo školství a technické zařízení dostala Karlova univerzita. Gottwaldovo tělo bylo zpopelněno a československý pokus o nesmrtelnost skončil,“ uzavírá Stanislav Červinka.
Po pár letech tedy tělo dělnického faraóna shnilo. Památník pak sloužil komunistům jako slavnostní hrobka i jako místo různých ceremoniálů. Pak shnil i komunismus. Dnes je památník v rekonstrukci, po níž zde „vznikne kulturní centrum v čele s novou muzejní expozicí Křižovatky české a československé státnosti – ideje a idealisté, seznamující s moderními českými dějinami“, praví se na jeho internetových stránkách. Víme-li, že moderní české dějiny patří z významné části k hororovému žánru, není to pro takto pojatou expozici vůbec špatné místo.
