Deset mužů z Hradu: Antonín Zápotocký aneb Komunistický teror pod slupkou přitroublého staříka
„Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární vánoce nezůstávají beze změny. Září sice dále vánoční stromky, čekají se dárky, ale mizí už jesličky, které dříve bývaly nezbytným doprovodem vánočních svátků. [...] Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, to byl symbol starých vánoc. Proč?“ ptal se v prosinci 1952 v projevu tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký.
A Zápotockého řeč pokračovala: „Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy, proč by se tam nemohly rodit vaše děti? Tak mluvili k chudým a pracujícím bohatí a mocní. Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily. Doby se ale změnily. Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. Nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu. Nazí a otrhaní nechodí již dnes ani naši pracující a jejich děti. Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy – nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách. Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky.“
Rudý teror
Ve svém vánočním projevu se obracel hlavně na mládež, nicméně citovaná ukázka obsahuje podstatu komunistické ideologie. Úhlavní nepřítel – křesťanství – je poražen, starého boha, jenž sloužil buržoazii jako propagandistická zástěrka k utužení jejího panství, svrhla z trůnu rudá hvězda z východu. Znárodněné továrny šlapou na plné obrátky, roste životní úroveň, dosažení ráje na zemi je na dosah.
Ze Zápotockého projevu se často cituje pouze věta o tom, jak Ježíšek vyrostl a zestaral a stal se z něho děda Mráz, přičemž je podávána v humorném duchu a ze Zápotockého se dělá trochu přitroublý bodrý stařík. Prostě legrace. Jenže v době, kdy bodrý „Tonda“ svá slova pronášel, vrcholil komunistický teror, k jehož hlavním obětem patřily i církve a věřící. Pronášel je v éře likvidace klášterů, zinscenovaných procesů s církevními hodnostáři, politických vražd a poprav.
Podle dochovaných archívních dokumentů o řádění komunistického represívního aparátu nejenže dobře věděl a na jeho zločinech se sám významně podílel – on, bývalý vězeň nacistických koncentračních táborů. Když začali dělníci protestovat kvůli měnové reformě, neváhal ani vteřinu a začala represe. Ještě než zemřel, zažil Antonín Zápotocký první léta tání, ale na žádosti o rehabilitace zpravidla reagoval zamítavě.
Bodrá lidovost
Jeho tvrdost překrývala slupka lidovosti. Rád podnikal „výpady“ do divadel, do obchodů či jen tak na ulici a snažil se mluvit s lidmi jako rovný s rovnými. Popularitu mu získávalo i jeho občasné otevřené tepání drobných nedostatků a nešvarů, aniž by však kdy zpochybnil jakýkoliv podstatný rys systému. Zápotocký vzešel z odborového hnutí a sepsal i několik socrealistických románů, například Vstanou noví bojovníci či Rudá záře nad Kladnem nebo vcelku populární Barunku. U Stalina však pochopení nenašel: sepisoval sis romány, zatímco Slánský provozoval své rejdy, vmetl mu kriticky přímo do očí při Zápotockého návštěvě v Moskvě v říjnu 1952. Vůči Moskvě znal Zápotocký jediný postoj: strach a sebekritiku.
Toho využil jeho hlavní mocenský soupeř po Gottwaldově smrti, Antonín Novotný.
Když se Zápotocký stal v březnu 1953 prezidentem, rozpoutal se mezi ním a tajemníkem strany Novotným zápas o to, kdo bude v celé mocenské hierarchii mužem číslo jedna. Novotný chytře využil Zápotockého nesmělé kritiky tempa kolektivizace, s níž prezident vystoupil po Stalinově smrti, i jeho popularity, kterou prezentoval jako Zápotockého pokus o budování „kultu osobnosti“, a troufl si celý konflikt přenést do Moskvy. Tam na jaře 1954 proběhl jakýsi minikoncil komunistického hnutí, při němž měli zkušenější sovětští soudruzi rozhodnout spor zaostalejších soudruhů československých.
Zápotocký byl poražen, přiznal chyby, provedl sebekritiku a nezbylo mu nic jiného než se stáhnout na Hrad a plnit roli symbolu – dělnického prezidenta, táty pracujících, který je jedním z nich a rozumí jejich problémům. Pokud bychom mohli konflikt Novotný–Zápotocký přirovnat ke sporům mezi hlavou státu a výkonnou mocí (vládou) v demokracii, tak, podobně jako v demokratických poměrech, musel prezident zaujmout symbolickou roli a vláda slavila triumf.§
