Deset mužů z Hradu: Antonín Novotný, první soudruh a vítězství socialismu v Československu
Antonín Novotný byl především klasický aparátník, který svou politickou dráhu postavil na konexích v Moskvě. O tom, že se po smrti Antonína Zápotockého stane prezidentem právě on, rozhodl prý Chruščov. Šlo to rychle – Zápotocký zemřel 13. listopadu 1957 a už 19. listopadu byl první tajemník strany Novotný zvolen na jeho místo.
„Když byl nakonec překvapivý výsledek volby oznámen, lidé si lámali hlavu s tím, kdo vlastně Novotný je. Ačkoliv byl několik let prvním tajemníkem strany, veřejnosti nebyl známý, moc se o něm nemluvilo a s jeho jménem nebyly spojovány žádné naděje. Neradoval se nikdo,“ píše o Novotného nástupu do funkce hlavy státu Pavel Kosatík v knize Devět žen z Hradu.
Novotný se vyhoupl do čela stranického aparátu v nejtemnějších dobách čistek a procesů padesátých let. A stranickému aparátu dával i po svém zvolení prezidentem jednoznačně přednost. Na Hrad prý chodil úřadovat třikrát týdně, v pondělí, ve středu a v pátek dopoledne. Za svůj hlavní štáb jednoznačně považoval ÚV KSČ a prezidentskou funkci bral spíše jako „vedlejšák“.
Soudruh prezident
Historik Jiří Pernes napsal v knize Takoví nám vládli, že se Gottwald stejně jako Zápotocký „nechal oslovovat pane prezidente, teprve za Novotného došlo k ‚soudruhování‘. Novotný byl označován nejprve jako první tajemník a až na druhém místě jako prezident republiky. Když někam jela československá delegace, vždy s titulaturou ‚stranická a vládní delegace a on se nechal také označovat jako soudruh prezident‘.
Ostatně, za Novotného, v roce 1960, byla přijata nová československá ústava, jež slavnostně vyhlašovala vítězství socialismu a formálně kodifikovala vedoucí úlohu KSČ. K Novotného dobru připočtěme, že po ní následovala velkorysá amnestie politických vězňů. Pokud jde o pravomoci prezidenta, pro Novotného éru je příznačné to, že nová ústava zkrátila jeho funkční období ze sedmi na pět let a tak to zůstalo do dnešních dnů.
Přes svou aparátnickou zmrtvělost je však Antonín Novotný mužem jednoho paradoxu: právě za něj, jenž až fanaticky prosazoval precizní plánované řízení úplně celé společnosti pomocí byrokratického aparátu, došlo k jisté liberalizaci režimu v šedesátých letech, která pak umožnila i tzv. obrodný proces a Pražské jaro. Což ale bylo způsobeno především tím, že se Novotnému – zcela neplánovaně – situace postupně vymykala z rukou.
Intelektuálnímu a kulturnímu vření pod Hradem či, přesněji řečeno, pod sekretariátem ÚV KSČ soudruh prezident, který byl vyučený strojní zámečník, vůbec nerozuměl. Výmluvně o tom vypovídá hodnocení Franze Kafky: „Pokusil jsem se ho přečíst, ale přiznám otevřeně, že to vyžadovalo osobní sebezapření. ... [Imperialistům] byla dobrá Kafkova bezvýchodnost a pesimismus. Chtěli vzít mladé generaci Fučíka, jasný příklad moderního revolucionáře, a za něho dávali Kafku, jasný obraz rezignace vůči snahám KSČ dosáhnout co nejdříve socialismu,“ napsal pak ve svých pamětech.
Je to směšné a zároveň i děsivé: k jaké míře hlouposti přivede člověka komunistická ideologie a léta práce v aparátu. Ti, kteří se podobným Novotného výrokům smáli, museli pak za normalizace v sedmdesátých letech se slzou v oku vzpomínat na jeho „gulášový“ a téměř liberální komunismus. Od sečtělého intelektuála Gustáva Husáka se uvolnění poměrů a větší svobody nedočkali...
