Deset mužů z Hradu: Václav Klaus - poslední mohykán mezi prezidenty
Při historicky prvním jednání delegace Občanského fóra s posledním komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem v Obecním domě 26. listopadu 1989 došlo hned na začátku k drobnému faux pas. Václav Havel představil člena své delegace Václava Klause slovy: „To je doktor Volf.“ Když ho Václav Klaus opravil, uvedl Václav Havel vše na pravou míru: „Promiňte mi, chtěl jsem říct Klaus, ekonom z Prognostického ústavu.“
Tehdy to vypadalo jako nevinné přeřeknutí, jaké se člověku běžně přihodí i v mnohem méně vypjatých situacích. A nelze v něm samozřejmě hledat kauzální příčinu dodnes velmi napjatých vztahů mezi oběma muži. Některé náhody však s odstupem času přestanou jako náhody vyhlížet. Stejně jako se nikdy nedozvíme, jakou roli sehrála v prvních revolučních dnech roku 1989 slečna Drahomíra Dražská, která pustila do světa zprávu o mrtvém studentovi, musíme i tuto revoluční „náhodu“ ponechat bez vysvětlení. Kdyby se však ukázalo, že celý polistopadový vývoj probíhal podle scénáře neznámého dramatika, nemohl budoucí vnímání Václava Klause očima Václava Havla předznamenat lépe. Klaus – původce všeho zla, Klaus – doktor Vlk.
Vlastík Klein
Havlovo Odcházení není jen hrou o konci kariéry jednoho významného politika, neboť má především zachytit smrt starých časů a příchod nové modernity, dravé, nesmlouvavé a děsivě obhroublé, symbolizované zde – například – zvukem motorové pily kácející višňový sad, vyzváněním mobilu a vizí výstavby jakéhosi multifunkčního polycentra. Slovy Moci bezmocných z roku 1978, hra zachycuje triumf „statického komplexu ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky účelově jednajících masových politických stran [...]; složitých struktur skrytě manipulujících a expanzívních ohnisek kumulace kapitálu; všudypřítomného diktátu konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celé té povodně informací“.
Příchod nového marasmu personifikuje postava jménem Vlastík Klein. Nejen iniciály jeho jména svádějí k jednoduchému výkladu, že jím Havel zachycuje samotného Václava Klause. Nicméně i Václav Havel si musel povšimnout, že Václav Klaus svým životním stylem do doby okázalého konzumu, korupce a bezskrupulózního kořistnictví jaksi nezapadá.
Ovšem Havel nikdy Klausovi nepřestal vyčítat, že k „transformačnímu neštěstí“ výrazně přispěl svým ekonomistním vnímáním světa, necitlivostí k významu práva, kultury, dějinné tradice a podobně. Václav Klaus je v tomto kontextu jakýmsi komiksovým „doktorem Volfmanem“, šíleným profesorem, jenž vypustil z láhve džina „trhu bez přívlastků“, který pak za sebou zanechává spoušť.
Zhruba taková je Havlova argumentace jejich sporu o devadesátá léta, jenž je dodnes jednou z hlavních konfliktních os české politiky i společenské diskuse.
Konec epochy
Smutek nad koncem jisté epochy ve stejném roce, kdy Havel dopsal Odcházení, vyjádřil i jeho hlavní politický sok a nástupce na Pražském hradě Václav Klaus. V „dvojnekrologu“ Ingmara Bergmana a Michelangela Antonioniho, který vyšel v Lidových novinách druhého srpna 2007 pod titulkem „Konec starých dobrých časů?“, Klaus píše, že oba filmoví režiséři byli spolutvůrci celé „jeho“ epochy: „Byla to doba stále ještě moderní, nikoli postmoderní. Jisté hodnoty ještě měly svou platnost, ještě nebyly relativizovány, a tím zásadně zpochybněny. Velikánové byli velikány a jako takoví byli respektováni. Nebylo možné je přehlížet, každý se s nimi musel tak či onak vypořádat – profesně i zcela osobně. [...] Nabídka, zejména v našem, komunismem sevřeném světě, byla sice daleko omezenější, ale díky tomu i obsáhnutelnější. Základní věci prostě nebylo možné přehlédnout. Neexistovala televize, alespoň ne jako masový jev. Četli jsme, asi daleko více než dnes, chodili jsme na výstavy a do divadel, ale dominoval film. Byl hlavním prostředkem utváření norem, osobních vzorů a vzorců chování, byl účinnou cestou nastolování otázek i formulování odpovědí. [...] Z velikánů, kteří nás ve filmu nejvíce ovlivňovali (a nezemřeli už dávno jako Fellini, Visconti či Buńuel), až do dnešních dnů ‚vydrželi‘ právě Bergman a Antonioni. Nevím, jestli svou dobu ‚přežili‘, nebo jestli právě tím, že ještě žili, umožňovali, aby tato doba stále trvala. Chci věřit, že platilo to druhé.“
Klausův závěr o vztahu trvání jisté epochy a trvání pozemské existence těch, kteří ji reprezentují, lze vztáhnout i na něj samotného a jeho domnělého antipoda Václava Havla. Pokud oni dva odejdou z veřejného života, skončí jedna epocha. Nikoliv náhodou se sešli v šedesátých letech v časopisu Tvář, a byť se oba potkali až za sametové revoluce a záhy se vyprofilovali jako velcí soupeři, mají přesto společného mnohem více, než by byli ochotni připustit.
Patří ke stejné době, v níž se ještě názory formují a tříbí kolem nějaké revue či časopisu, kdy lidé ještě čtou hodně knihy a diskutují o nich, kdy se i od výtvarného umění, hudby a filmu očekává především hledání odpovědí na otázky lidské existence. K době, kdy i obraz a zvuk jsou ještě nositeli nějakého závažného sdělení.
To se projevilo i v pěti letech Klausova prezidentství (2003–2008), během nichž český prezident proslul zprvu jako kritik byrokratizace a přílišného stupně integrace Evropské unie, posléze jako oponent teorie o globálním oteplování, respektive tvrzení o hlavním podílu lidské činnosti na tomto jevu.
Většina „polemik“ s Klausem však měla docela ubohé „věcné jádro“: spočívala v tvrzení, že Václav Klaus stojí buď proti „celé Evropě“, anebo proti „panelu všech vědců“, a že Česká republika má kvůli tomu mezinárodní ostudu. Jen málokdo z Klausových oponentů dokázal opravdu věcně argumentovat. To samozřejmě vůbec nedokazuje pravdivost Klausových názorů, dokládá to však intelektuální ochablost české společnosti skoro dvacet let po převratu.
Satisfakce
Někdejší ministr financí a pozdější premiér Václav Klaus dokázal v úřadu prezidenta něco, v co mnozí nevěřili – změnit vlastní politický profil. Namísto stranického politika, který společnost rozděluje na zhruba třetinu zapálených sympatizantů a dvě třetiny místy až zavilých odpůrců, se na Hradě objevil konsensuální, někdy až všelidový „otec národa“. Není sice zdaleka tak nadstranický, jakým by se veřejnosti i médiím rád jevil, ale když už intervenuje, tak opatrně a ve skrytu.
Stabilní stranický systém v podhradí jako by Václavu Klausovi poskytoval historickou satisfakci v jeho sporu s Václavem Havlem o podobu české polistopadové demokracie: namísto neformálních struktur klasické politické strany. Jenže slova Václava Havla vyřčená roku 1978 na adresu politického stranictví – „komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky účelově jednajících politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti“ – padnou na současnou českou politiku jako ulitá.
I samotnému Václavu Klausovi byl koncept široce rozkročené všeobjímající catch-all party vždy proti srsti. „Změnila se také doba, jsou jiné úkoly, přestává dominovat elementární pravolevé politické téma. Což já říkám nerad, protože ho pořád zastávám a vím, že bych ho uměl obhajovat. [...] Ten spor se ale dneska začíná vést trošku jinudy a také ODS se v něm podle mého názoru už pohybuje někde jinde. Jestli se mě ptáte, zda je to vývoj v souladu s mými představami, pak říkám, že není,“ prohlásil v rozhovoru pro časopis Týden osmého ledna 2007.
Ideová rozbředlost, bezbřehá svoboda, společnost, v níž si jeho slovy „všichni hned tykají“, Klausovi nesedí, nejsou z jeho světa, který – zdá se – definitivně mizí.
