Jaké má český Senát pravomoci a jak se jeho fungování liší od Poslanecké sněmovny
Senát tvoří podle ústavy důležitou součást zákonodárného procesu, přestože v jeho rámci má o něco slabší pravomoci než Poslanecká sněmovna. Senátem musí procházet drtivá většina přijímaných zákonů. Důležitou výjimku v tomto ohledu tvoří zákon o státním rozpočtu a zákon o státním závěrečném účtu, jež projednává pouze Poslanecká sněmovna. Senát nemá přímý vztah k vládě, která musí mít důvěru v Poslanecké sněmovně, ale nemusí se těšit podpoře senátorů. Senátoři tak nemohou přímo interpelovat členy vlády. Jednotliví senátoři také nemohou navrhovat zákony, to může činit jen Senát jako celek.
Senát jako opravář zákonů
U „obyčejných“ zákonů platí, že je Senát musí projednat poté, co k nim stanovisko nejprve zaujala Poslanecká sněmovna. U těchto zákonů má Senát možnost návrh zamítnout nebo ho „opravit“ přijetím pozměňovacích návrhů. V obou případech se ale návrh zákona vrací do Poslanecké sněmovny, jež o něm může rozhodnout trojím způsobem.
Sněmovna se pak může rozhodnout na návrh Senátu nebrat ohled a horní komoru přehlasovat. K takovému přehlasování je ovšem v Poslanecké sněmovně potřeba kvalifikovaná většina všech poslanců – tedy 101 zákonodárce (při původním projednávání zákona ve sněmovně totiž stačí ke schválení nadpoloviční většina přítomných poslanců).
Anebo může dát sněmovna Senátu za pravdu a schválit jím navržené pozměňovací návrhy. Třetí variantou je pak situace, kdy sněmovna nepřijme žádné usnesení, a návrh zákona „vrácený“ Senátem tím úplně padá pod stůl, tedy končí jak Senátem navrhované změny, tak i původní návrh sněmovny.
V každém případě platí, že u „obyčejných“ zákonů má Senát menší sílu než Poslanecká sněmovna a rozhodující je při schvalování zákonodárných návrhů slovo poslanců. Senátu v této oblasti proto zůstává pouze role jakéhosi opraváře či zdržovatele nově přijímaných zákonů.
Senát jako strážce ústavy
Jiná je situace u zvláštních zákonů, které vyjmenovává přímo ústava. U nich platí, že je musí schválit obě parlamentní komory, takže tu možnost přehlasování Senátu ze strany Poslanecké sněmovny neexistuje.
Do této kategorie patří například volební zákony, zákon o vztahu mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem či zákon o jednacím řádu Senátu. Nejdůležitější však je, že souhlas obou komor Parlamentu je nutný při schvalování ústavních zákonů, jež mohou měnit základní pravidla fungování našeho státu zakotvená přímo v ústavě.
Přesto je i tady Senát v trochu jiné pozici než sněmovna. Ke schválení ústavních zákonů totiž v horní komoře Parlamentu stačí souhlas tří pětin přítomných senátorů (hlasy nepřítomných se nepočítají), zatímco v Poslanecké sněmovně musí být pro změnu ústavy tři pětiny všech poslanců (nepřítomní tak fakticky „hlasují“ proti).
V každém případě Senátu v našem ústavním systému zůstává role strážce ústavy, protože bez jeho souhlasu nelze základní zákon země změnit. Bez souhlasu Senátu nyní například nepůjde zavést obecné referendum nebo snížit počet poslanců. Senát by také musel souhlasit s návrhem na jeho zrušení.
Senát jako náhradník za sněmovnu
V době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěná, přebírá Senát většinu jejích pravomocí. Dokonce může v této době schvalovat provizorní zákony — tzv. zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu. Ta platí až do první schůze Poslanecké sněmovny, na níž poslanci musí zákonná opatření Senátu potvrdit.
Senát jako pojistka demokracie
Senátu náleží ještě několik dalších důležitých pravomocí. Vyzdvihnout je možné například fakt, že právě horní komora našeho Parlamentu má poslední slovo při jmenování členů Ústavního soudu. Ty sice navrhuje a jmenuje prezident republiky, ale nemůže žádného kandidáta do Ústavního soudu jmenovat bez schválení Senátem.
Ten díky tomu může například bránit situaci, kdy by hlava státu chtěla vytvořit politicky nebo právně jednobarevný Ústavní soud nebo jmenovat nezpůsobilé kandidáty. I tato pravomoc vychází z pojetí českého Senátu jako pojistky demokracie, která je volená jiným způsobem než Poslanecká sněmovna, a proto je často jinak politicky složená.
Díky tomu má být protiváhou sněmovny či hlavy státu a má být důležitou součástí systému brzd a protivah, v němž se vzájemně kontrolují jednotlivé vrcholné státní instituce.
