I v Senátu sedí politici aneb O korýtka jde v Česku vždy až na prvním místě
Dnes ve středu 14. listopadu se sejde ve svém novém složení Senát. Po nedávných volbách dozná jeho složení podstatných změn. Nejsilnější frakcí už nebudou sociální demokraté a z předsednické funkce se tak po osmi letech bude poroučet Milan Štěch. Stále však není jasné, kdo jej v čele horní komory nahradí. Přestože se senátoři snaží u veřejnosti navodit dojem, že jsou jinačí a důstojnější než poslanci, v tomto se jim to jaksi nedaří. Zkrátka když jde o funkce a koryta, jde v Česku všechno ostatní stranou.
V České republice drahnou řadu let platilo pravidlo, že předsedu Senátu staví nejpočetnější frakce. Po letošních volbách se to celé poněkud zašmodrchalo. Uspěla totiž řada nezávislých osobností nebo kandidátů s podporou určité strany a frakce tradičních stran následně rozjely lov, aby tyto osobnosti nakonec zakotvily u nich a ony se staly nejsilnější.
Konečný výsledek však přinesl pat. Nejsilnějšími kluby v Senátu totiž disponují jak občanští demokraté, tak i Starostové. Obě frakce mají 18 členů, a obě tudíž navrhly svého kandidáta. Aby toho však nebylo málo, svoji lačnou ruku po předsednickém křesle natahují i lidovci, přestože jejich klub bude mít nově jen 15 členů. Kolem všeho se rozjíždí kolotoč řečí, debat a podmínek, kdysi jednotliví hráči vzkazují, proč ten ano a proč ten druhý ne. Obraz Senátu, jako sboru starších a moudřejších pánů a dam, kteří jsou více nad věcí a neřeší malichernosti, najednou dostává trhlinu.
Jistě, ve hře není málo. Předseda Senátu je z Ústavy po prezidentovi druhý nejvyšší ústavní činitel. S funkcí v čele horní komory je spojena prestiž, vliv i reprezentační povinnosti. Na druhou stranu tato pozice vyžaduje určité diplomatické a organizační schopnosti či umění moderovat diskusi. Ne každý to umí. Proto by se měl o takovou funkci ucházet spíš ten, kdo již nějaké zkušenosti má a není v Senátu nováček.
Tady však vše nasvědčuje tomu, že ve středu nový předseda zvolen nebude nebo dojde k divokému hlasování, kdy budou jednotliví kandidáti dostávat hlasy napříč celým spektrem. V takovém případě pak není jisté vůbec nic a vítězem se může stát kdokoliv. Výsledkem však bude, že hned na samotném startu dvouletého cyklu dojde k rozhádání jednotlivých frakcí či jejich lídrů. A to není dobře. Všichni se budou snažit maximalizovat svůj zisk a urvat pro sebe co nejvíce. To se může následně projevit i při volbě místopředsedů Senátu. Ti, kteří nezískají svého předsedu, budou chtít alespoň místopředsedu a najednou tu začne počet těchto relativně vysokých ústavních funkcí bobtnat.
Končící šéf Senátu Milan Štěch o víkendu v televizi připustil, že by do čela horní komory mohl být nakonec zvolen někdo čtvrtý než někdo z navržené trojice (Kubera, Hampl, Horník). To se jeví jako rozumné řešení. Na druhou stranu to fakt musí být někdo, u něhož bude absolutní shoda, a ostatní by přitom měli mít pocit, že nebyli oklamáni a obejiti ostatními. Škoda jen, že se případná shoda bude hledat opravdu až na poslední chvíli, jednotlivé kluby přitom měly času na dohodu více než dost. Senát by zasloužil zvolit své vedení hned na první pokus.
