Netanjahu vstoupil do dějin: Znovu otočil výsledek voleb a popáté se stane premiérem. Přečtěte si, jak to dokázal
Jste deset let nepřetržitě v čele vlády, koaliční partneři rozbijí vládní koalici, hrozí vám stíhání za korupci a zneužití úřadu a vyšetřována je i vaše manželka. To by ve volbách zabilo téměř každého politika. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ale v této situaci dokázal všechny nevýhody otočit ve svůj prospěch a volby i popáté ve své kariéře vyhrál. Málokdo věřil, že Bibi, jak premiérovi Izraelci přezdívají, dokáže zkopírovat postup z minulých voleb 2015, kdy až koncovkou kampaně utekl hrobníkovi z lopaty, a použít stejné „finty.“ Jenže stalo se.
Nelze se proto vůbec divit, že příznivci jeho Likudu při Bibiho vítězném projevu opakovaně skandovali slovo „Kouzelník.“ Netanjahu znovu v posledních předvolebních průzkumech prohrával, aby obrovskou mobilizací v den voleb zlomil výsledek ve svůj prospěch.
Napínavé izraelské volby jsme sledovali online >>>
Bibi na pláži
Benjamin Netanjahu zase vypadal, že se dostal do panického stavu, kdy se bojí prohry, ale opět se jednalo „jen“ o efektivní kampaň, v níž naprosto strhl pozornost na svou stranu a skutečně dostal k urnám snad všechny voliče, které potřeboval, aby přišli. Na rozdíl od voleb 2015 letos nestrašil „houfy Arabů“ u volebních místností, ale zorganizoval 1200 aktivistů své strany, kteří skrytými kamerami monitorovali, zda v silně arabských volebních okrscích nedochází k volebním podvodům.
Možná tolik nešlo o možné podvody jako o to dostat téma arabských voličů do médii ve volební den. Netanjahua byla i proto celý volební den plná média. Ikonickou se stala historka, podle níž dokonce sám zajel na jednu z pláží v izraelském městě Netanja a tam apeloval na odpočívající Izraelce, aby vstali a šli volit, protože nebezpečí nástupu levice je aktuálnější než kdy jindy.
Vůle k vítězství
Netanjahu byl zkrátka schopný před volbami udělat cokoli, aby negativní preference zvrátil ve svůj prospěch. Opět využil náladu voličů izraelské pravice, kteří mají dlouhodobě pocit, že jimi elity izraelského státu opovrhují, a také, že všechna média jsou v rukou právě zavedené levicové elity, která jejich Bibimu nepřeje a chce ho všemožně poškodit.
V této atmosféře Netanjahu dokázal minimalizovat následky možných obvinění z korupce a ve volbách prodávat příběh, že levice není schopná ho nikdy porazit u volebních uren, a proto proti němu rozehrává různé „vymyšlené“ aféry.
Izraelský Viktor a strýček Donald
Benjamin Netanjahu vedl kampaň sázející na rozdělení společnosti. Brnkal na rétoriku „my a oni“, neváhal vzít mezi své spojence ani krajně pravicovou, až rasistickou stranu Ocma, která budila odpor doma i v zahraničí. Účel pro něj ale světí prostředky: sjednotil za sebou všechny pravicové voliče a žádný kandidát extrémní strany se stejně nakonec do Knesetu nedostal. Jeho kampaň připomínala ty, které v Evropě vedou Miloš Zeman, Viktor Orbán nebo Jarosław Kaczyński. A byla stejně úspěšná.
Navíc mu samozřejmě nahrával americký prezident Trump, který je v Izraeli na rozdíl od Evropy velmi populární. Načasování rozhodnutí, že USA uznávají izraelskou suverenitu nad Golanskými výšinami v Izraeli v kampani opravdu kladně rezonovalo.
Dva kanibalové
Netanjahu se také nebál zariskovat a aktivně v kampani útočit na voliče menších pravicových stran. Hrozilo mu sice, že tím stlačí své potenciální koaliční partnery pod hranici nutnou pro vstup do parlamentu, ale zároveň se díky tomu vyrovnal, a dokonce zřejmě i těsně předehnal opoziční „stranu generálů“ Bennyho Gance. V Izraeli se před volbami hodně mluvilo o tom, že právě tento „kanibalismus“ v podobě „vykrádání“ možných koaličních partnerů může volby ve výsledku rozhodnout. Sáhl k němu ale i hlavní Netanjahuůb soupeř Ganc. Oběma se tato strategie vyplatila.
Netanjahu sice pod hranici 3,25 % poslal národně-náboženskou Novou pravici Naftali Benneta, když krátce před volebním dnem přišel s návrhem anektovat okupovaná palestinská území a připojit je natrvalo k Izraeli. Zřejmě to po volbách neprovede, ale menším stranám tím sebral jejich agendu a jejich voličům ukázal, že je lepší volit velký Likud, když má skoro stejný program jako menší formace. Bibi navíc zabil dvě mouchy jednou ranou, když se zbavil právě Bennetta, který si představoval, že bude Netanjahuovým dědicem a budoucím lídrem pravice.
Ganc na druhé straně téměř úplně zdecimoval labouristy, kteří byli v minulosti nejsilnější stranou izraelské politiky, ale letos se nakonec chvíli báli, zda se vůbec dostanou do Knessetu. I díky tomu má Izrael poprvé od roku 1996 dvě velké strany a kolem nich změť menších subjektů. Fragmentace izraelské politiky se zastavila a zásluhu na tom má i poražený voleb – Benny Ganc. Kdyby se oba lídři velkých stran dohodli, mohli by dokonce sami sestavit „vládu jednoty“, jak se v zemi říká velké koalici. Dvě největší strany mají totiž po 23 letech poprvé sami většiny v parlamentu.
Evropa v Orientu
Navíc se opět ukázalo, že Izrael je politicky evropskou zemí. I sem přišel trend marginalizace tradiční levice a nástup beztvarých středových uskupení, postavených na osobním příběhu jejich lídra. Šéf izraelské pravice tomu však dokáže čelit.
Mimochodem právě ve zmiňovaném roce 1996 se Netanjahu stal poprvé premiérem. Už v červenci se proto stane nejdéle vládnoucím šéfem kabinetu v dějinách země a překoná i zakladatele státu Izrael Davida Ben Guriona. V zahraničí vždy podceňovaný a většinou neoblíbený Bibi definitivně vstoupí do dějin, ať už jeho možné trestní stíhání skončí jakkoli. Politika se stejným čichem pro to, co chtějí jeho voliči, země dlouho neměla a asi zase dlouho mít nebude.
