Vzpoura proti tradičním elitám zplodila Čaputovou, Zelenského, Trumpa a přeje protestním stranám
Politické mapy demokratického světa se nadále usilovně překreslují. Tradiční politické strany a obvyklé elity s tím mají v jednotlivých zemích větší či menší problémy, je ale zjevné, že doba poklidu, kdy se u moci dlouho střídaly některé strany (u nás ODS a ČSSD, v Británii konzervativci a labouristé, v Rakousku lidovci a sociální demokraté) mohou být brzy minulostí. K vrcholu pyramidy postupně pronikají nejrůznější protestní hnutí, všemožní aktivisté či excentričtí politici. Co to může v budoucnosti přinést? A co odejde do zapomnění?
Před deseti lety by jen málokoho napadlo, že americkým prezidentem může být výstřední miliardář Donald Trump, který dělá politiku způsobem, který mnoho jeho krajanů a celý svět často šokuje. Nikdo nepředpokládal, že slovenskou hlavou státu bude právnička a ekologická aktivistka Zuzana Čaputová, kterou prakticky nikdo mimo její vlast před půl rokem neznal.
Za naprostého fantastu by byl považován každý, kdo by před několika lety tvrdil, že v neděli se stane prezidentem Ukrajiny, což je významný a velký evropský stát, herec Volodymyr Zelenskyj, který si předtím tuto roli vyzkoušel pouze v komediálním seriálu Služebník lidu. A málokdo si dokázal u nás připustit, že premiérem se jednou stane oligarcha, bývalý člen totalitní KSČ a muž podezřelý ze spolupráce s komunistickou tajnou policií v jedné osobě, Andrej Babiš.
Co ale vede voliče k tomu, aby neváhali dát hlas lidem, jež by podle někdejších parametrů a definic do politiky vlastně neměli patřit?
Proč ta radikální změna?
Důvodem je to, že programy některých tradičních politických stran jsou vyčpělé, pořád nabízejí to samé a pro roztěkaný voličský elektorát jsou nudné a nezajímavé. Mnoho současných lidí touží po změně, i když často vůbec neví, co si pod tou změnou představit. To byla šance pro Trumpa, který přišel s velmi propracovaným programem, který se ale vymykal všemu, co Amerika znala předtím. To byla šance pro Čaputovou, která je sympatická, ale dohromady neříká nic zásadního. Jen to, že ona je tou samotnou změnou. Byla to i možnost pro Ukrajince Zelenského, který v kampani neprozradil nic konkrétního, ani nepředstavil, s kým bude pracovat. Přesto dostal v druhém kole voleb více než 73 procent hlasů při poměrně vysoké volební účasti 62 procent.
Členové tradičních stran také často podlehli svodům korupce, nesmyslné politické korektnosti a dlouho vzývanému multikulturalismu, který na mnoha místech narazil do zdi.
Zásadně se také změnil způsob, jak „dopravit“ informace k voličům. Dnes stačí Twitter, Facebook, či povedené video. I v tom mnohé tradiční strany zaspaly. Navíc mediální scéna je strašlivě atomizovaná a doporučením kdysi osvědčených médií mnoho lidí vůbec nevěří. Každý má dnes svoji pravdu, svůj názor, své vlastní možnosti, jak je vyjádřit, jak se zkusit prosadit. Jistoty zmizely. Důvody, proč někomu určitě nedát svůj hlas, jsou oslabovány a zpochybňovány.
Souvisí to s nástupem agresivního populismu, odvahou říkat i to, co nemusí být pravda, snahou jít na hranu či za hranu přijatelného. Západní společnosti se mění a nimi i politické scéna.
Navíc některé tradiční strany se příliš dlouho a příliš úzkostlivě vyhýbaly některým ožehavým tématům jako je migrace, nebezpečný islamismus nebo faktu, že v Evropě národnostní státy nezahynuly. Jsou pořád tady, jsou pořád silné a Evropská unie je nezlikvidovala, jak si to někdo myslel a přál.
Na politické scéně se proto dnes mohou dobře uplatnit strany jako německá Alternativa pro Německo, italské Hnutí pěti hvězd, Praví Finové, Švédští demokraté, španělský Vox, či nizozemské Fórum pro demokracii Thierryho Baudeta. Subjekty, které by kdysi byly na okraji, jsou najednou v samotném epicentru dění.
Proměna české politiky
Politické zemětřesení nastalo i v České republice. Hnutí ANO Andreje Babiše, které bylo založeno v květnu 2012 je už druhé volební období ve vládě a jeho předseda je premiérem. Do Poslanecké sněmovny se dostala i exhibicionistická Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura (založena v květnu 2015) a Česká pirátská strana (vznik v červnu 2009). Za staré strany se nedají považovat ani Starostové a nezávislí (existuje od srpna 2004) a TOP 09 (vznikla v červnu 2009).
A navíc vznikají další strany a hnutí. Svůj plán v tomto směru představil poslanec Václav Klaus mladší, který byl vyloučen z ODS. Místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička má od letoška hnutí Hlas, europoslanec Jaromír Štětina Evropu společně a televizní magnát a permanentní konferenciér Jaromír Soukup založil List Jaromíra Soukupa a chce prý v roce 2023 kandidovat na prezidenta. Česká politická mapa se tedy dál atomizuje a překresluje. Co bude výsledkem tohoto trendu, uvidíme za několik let.
Kam to povede?
Změna politické scény bude i v příštích letech nahrávat lidem, kteří nabídnou rychlá a razantní řešení. Nemusí to být přitom ta nejlepší řešení. Kdo ale dnes přemýšlí o tom, co bylo před několika měsíci či před dvěma lety? Málokdo si řadí věci do souvislostí a potřebného kontextu. Stále více voličů chce naopak všechno hned.
Stále více voličů je zahlceno nekonečným proudem informací, přitom u některých ani netuší, zda jsou pravdivé či nikoli. Dokonce to už často nevadí. Na trvalky, jakými byli například u nás prezidenti Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman, budeme za několik let vzpomínat jako na politický pravěk. Doba nahrává změně pro změnu a protestu pro protest. Zda je to dobré i pro naší demokracii a svobodu, to je ovšem velká otázka.
