Věčné zakládání skutečně pravicových stran dává prostor k vítězství levice: Co nám ukázaly volby ve Španělsku?
Nedělní španělské volby u nás nejčastěji vidíme prostřednictvím sporů o nezávislost Katalánska či novinku, kterou do španělské politiky přinesl parlamentní nástup nové pravicově protestní strany Vox, o níž se občas ve Španělsku i mimo něj mluví jako o krajně pravicové, i když toto označení není rozhodně úplně přiléhavé, když se její příznivci například ve volební večer sešli na madridském náměstí Margareth Thatcherové.
Volby ve Španělsku ale měly ještě jedno téma, které je dokonce spojuje se současnou českou politickou diskuzí a pokusy zakládat stále nové „opravdu“ pravicové/levicové strany. Mnoho jejich podporovatelů, zakladatelů i kmotrů věří, že platí teze, kterou vystihuje název knihy novináře Petra Hájka – Smrt ve středu.
Podle ní politické strany vítězí, když opustí politický střed a jsou „opravdu“ pravicové nebo levicové. Takový závod o co největší pravicovost zkusila ve španělské předvolební kampani trojice stran pokrývající tamní politické spektrum od středu doprava a kvůli tomu teď v paláci Moncloa zůstane socialistický premiér. Startovním výstřelem takového souboje se staly dva nedávné momenty: Katalánsko a migrace.
Reakce bývalé konzervativní vlády Mariana Rajoye na separatistické úsilí v Katalánsku se mimo Španělsko hodnotila jako příliš tvrdá. Policejní zásahy proti demonstrantům a zatýkání iniciátorů referenda bylo doplněno i dočasným zrušením katalánské autonomie. V kastilském (jazykově španělském, tedy nekatalánském a nebaskickém) Španělsku se ovšem po katalánském referendu našlo mnoho lidí, kteří byli i v této situaci zklamaní z údajně příliš měkkého postupu centrální španělské vlády proti „separatistické vzpouře.“
Závody o pravicovost
Ke katalánským událostem se navíc přidala skutečnost, že nová socialistická vláda premiéra Pedra Sáncheze otevřela španělské přístavy i celou zemi migrantům zachráněným ve Středozemním moři. To polilo živou vodou do té doby marginální, silně konzervativní stranu Vox, která se následně dostala do prvního regionálního parlamentu – v tradičně socialistické Andalusii.
Po tamních volbách strana Vox dokonce hned přispěla k sesazení vítězných socialistů, když začala tolerovat menšinovou pravicovou regionální vládu, složenou z pravicových lidovců a středopravicové formace Občané, která se profiluje hlavně na boji proti odstředivým tendencím v Katalánsku.
Následně se rozpoutal souboj všech tří subjektů napravo od středu o to, kdo bude tvrdší na Katalánce, konzervativnější a pravicovější. Průzkumy navíc věštily, že andaluský model spolupráce lidovců, Občanů a Vox bude mít většinu i v předčasných parlamentních volbách po tom, co katalánští separatisté vypověděli toleranci menšinové vlády socialistů.
Všechny odstíny pravice se ale během kampaně posouvaly dále a dále vpravo, takže úplně vyklidily politický střed socialistům. Ti paradoxně pod vedením zástupce svého levého křídla – premiéra Pedro Sáncheze – ve volbách silně posílili, jsou nejsilnější stranou nového parlamentu a vítězem voleb, přestože jim k samostatné většině chybí opravdu hodně mandátů.
Lidovecký pád
Naopak nejvíc za běh doprava zaplatila pravice hlavního proudu, kterou tvoří lidovci. Ti utrpěli nejhorší výsledek své historie, jen těsně uhájili druhé místo a ztratili i své tradiční bašty v Madridu a hlavně v Galicii, kde je dosud ještě žádná strana v žádných volbách nepředstihla. Možnost vlády s účastí krajní strany Vox totiž zmobilizovala mnoho příznivců levice i nacionalistických stran v Katalánsku.
Lidovce proto teď čeká už v květnových lokálních a evropských volbách souboj o pouhé udržení pozice lídra na pravici, po němž sahá lídr Občanů Alberto Rivera. Ten se v parlamentních volbách také posunul od středu doprava, ale u něj to na rozdíl od lídra lidovců Pabla Casada přineslo nějaký zisk, protože jeho strana sice moc neposílila, ale stejně má teď šanci předstihnout hodně oslabené lidovce na pozici pravicového hegemona. Právě proto zřejmě Rivera v těchto volbách obětoval středové voliče i šanci na aktuální účast ve středopravicové vládě.
Z posunu doprava nakonec vedle levice a separatistů profitovala už jen pravicově protestní strana Vox, která sice triumfálně vstoupila do parlamentu, ale její poslanci tam budou muset sledovat pro ně nepřijatelnou vládní spolupráci levice a různých „separatistů,“ jak příznivci Vox říkají všem, kdo nechtějí jednotné a nejlépe unitární Španělsko.
Lídr levicového jihu
Většinu v parlamentu sice nebude mít ani španělská levice ani pravice, ale premiérem zůstane téměř jistě lídr socialistů Pedro Sánchez. Bez jeho socialistů totiž žádná většina v parlamentu vzniknout nemůže, protože katalánští a baskičtí separatisté se nikdy nespojí se španělskou pravicí, která stála za suspendováním katalánské autonomie po tamním referendu o nezávislosti.
Sánchezovi ale nebude k většině stačit ani spojení s krajně levicovým uskupením Podemos, jehož lídry nejlépe charakterizuje obdiv vůči současnému venezuelskému režimu, a těmi regionálními stranami, které otevřeně nemluví o nezávislosti Katalánska či Baskicka. Bez nich má totiž levice s umírněnými regionalisty jen přesně polovinu křesel v nové dolní komoře španělského parlamentu a Sánchez bude muset minimálně s baskickou separatistickou stranou Bildu udělat nějakou dohodu o podpoře jeho vlády.
Sám zatím preferuje menšinovou vládu, kterou by tvořili jen jeho socialisté, zatímco polokomunistické uskupení Podemos se hlasitě hlásí o koaliční spolupráci a účast svých ministrů v levicové vládě.
Úprk pravicových stran k pravému pólu a opuštění politického středu proto může ve výsledku ve Španělsku vést k vládě, v níž bude zastoupena i krajní levice.
I kvůli tomu se Španělsko udrželo podle volebního výsledku v jádru jižního křídla Evropské unie, kde dnes většinou vládne právě levice, a staronový premiér Sánchez bude díku tomu i nadále jediným socialistickým premiérem některé z šesti největších zemí současné EU a vlastně neformálním lídrem evropské levice.
