Volby mají určit nástupce Junckera v čele EU, situaci však komplikuje Macron. Projděte si možné scénáře
I evropské volby mají své neformální druhé kolo. V něm se rozhoduje o tom, který politický směr obsadí po volbách nejvlivnější posty v čele tří hlavních unijních orgánů. Symbolem tohoto přeskupování sil uvnitř Unie se zřejmě i letos stane hlavně volba nového šéfa Evropské komise, protože ten dosavadní, Lucemburčan Jean-Claude Juncker, už svou pozici neobhajuje. Do konce voleb ve hře zůstává hned několik scénářů a kandidátů na nejviditelnější unijní post. Některé velké poslanecké kluby v Evropském parlamentu se totiž výrazně přeskupí.
Kdo volí předsedu Evropské komise
Před pěti lety byla situace s výběrem předsedy Evropské komise jednoduchá. Evropská rada, v níž zasedá za každou členskou zemi Unie premiér nebo prezident, vybrala za předsedu Komise bývalého lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junckera.
Evropští šéfové vlád tím ctili předchozí doporučující rozhodnutí Evropského parlamentu, že budoucím šéfem Komise by měl být volební lídr (tzv. spitzenkandidát) celoevropské strany, která dostala v evropských volbách celounijně nejvíce hlasů. Juncker byl lídrem evropských lidovců, kteří v rámci EU sdružují prounijní strany pravého středu (hlavně křesťanské demokraty a část konzervativců) a kteří získali při výběru nových europoslanců v roce 2014 nejvíce hlasů.
Také letos mají evropské strany spitzenkandidáty, voliči by tedy svými hlasy opět měli mít možnost rozhodnout, kdo se stane hlavou celé bruselské byrokracie. Tu totiž řídí právě Evropská komise a její předseda vždy po dobu pětiletého funkčního období.
Situace je ovšem mnohem složitější a výběr nového šéfa Evropské komise trochu připomíná napínavou detektivku. Důvodů je hned několik.
Nezávazné doporučení
Prvním je fakt, že celý popsaný systém spitzenkandidátů vlastně není součástí závazných pravidel fungování Evropské unie, ale „pouhým“ usnesením (doporučením) Evropského parlamentu. Podle práva totiž nadále šéfa komisařů volí Evropská rada, která doporučení nemusí respektovat, i když má přihlédnout k výsledkům voleb. Na druhou bez souhlasu Europarlamentu se nový předseda Komise nemůže ujmout své funkce.
Vzpoura proti lidovcům
Před letošními evropskými volbami navíc situaci zkomplikovali sami evropští poslanci, protože usnesení o spitzenkandidátech změnili. Nově obsahuje pravidlo, že novým šéfem Komise by měl být podle názoru europoslanců ten z celoevropských volebních lídrů, který za sebou dokáže shromáždit většinu v Evropském parlamentu (nikoli nutně ten první ve volbách).
Úpravu si měla vynutit obava největších poslaneckých klubů, že by prvním na pásce mohl být v evropských volbách lídr euroskeptiků. Podle nich je třeba zabránit jeho nástupu do čela Komise.
V podtónu ale byla i určitá pomsta ostatních prointegračních poslaneckých klubů v Evropském parlamentu vůči evropským lidovcům, kteří vyhráli všechny evropské volby od roku 1999 a i letos by měli podle všech průzkumů skončit první. Evropští socialisté, liberálové a zelení jim ovšem předhazují, že doteď drželi všechny tři klíčové funkce v EU – předsedy Rady (Donald Tusk), Komise (Jean-Claude Juncker) i Parlamentu (Antonio Tajani).
Evropská levice a liberálové navíc zpochybňují „mimo záznam“ osobnost lidoveckého volebního lídra a kandidáta na šéfa Komise Manfreda Webera a upozorňují na fakt, že tento dlouholetý europoslanec bavorské konzervativní strany CSU dosud nebyl ani premiérem ani ministrem, což by z něj udělalo po desetiletích prvního předsedu Evropské komise, které před zvolením neměl vládní zkušenost.
Macron místo Angely
V pozadí je ale také hra francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který se dlouhodobě netají tím, že systém evropských volebních lídrů (spitzenkandidátů) odmítá a nechce se jím po volbách řídit. Podobně jako doma se totiž i na unijní úrovni Macron pokouší nastartovat spektakulární změny a chce se očividně v EU stát tím, kdo bude po Angele Merkelové nejsilnějším hráčem na unijním politickém hřišti.
K tomu ale potřebuje mocenské zázemí uvnitř Evropské rady a Evropského parlamentu. Doma byl zvolen proti všem zavedeným stranám, a na evropské úrovni proto zatím nepatří k žádné „stranické rodině“. Zkoušel námluvy se středovými evropskými liberály, ale s nimi má dva problémy.
Zaprvé je ve Francii a všude na jihu Evropy jejich jméno synonymem příliš liberální, tržní, a tedy v očích levice a evropských Jižanů „bezohledné“ ekonomické politiky. Zadruhé dosud platilo, že evropští liberálové byli počtem europoslanců chudým příbuzným největších unijních stranických rodin – středopravých lidovců a levicových socialistů. V posledních evropských volbách je navíc předběhla i konzervativní eurorealistická formace kolem britských konzervativců a české ODS.
Piráti místo Babiše
Macron proto chce evropským liberálům vnutit nové jméno, přičemž nejčastěji se mluví o názvu Renesance, jak se jmenuje jeho domácí kandidátní listina pro evropské volby. A zároveň chce do skupiny stran pod novým vývěsním štítem přibrat i strany, které dosud k liberálům nepatřily. Už zřejmě přesvědčil italskou levicovou Demokratickou stranu, která dosud patřila k socialistům, a koketuje třeba i s portugalskými socialisty.
Vytváření nové středové skupiny stran by mohlo mít důsledky i pro českou politiku. Na její neformální ustavující schůzi minulý víkend do Štrasburku totiž nebyli pozváni zástupci Babišova hnutí ANO, které dosud na evropské úrovni patřilo do liberální rodiny. Místo nich byl na schůzce od nás pouze odpadlík od babišovců Pavel Telička, jehož formace se ale podle všech dosavadních průzkumů do nového Evropského parlamentu nedostane. Unijními kuloáry se proto šíří úvaha, že následně bude do Macronova nového evropského uskupení pozvána Česká pirátská strana. Ostatně její šéf Ivan Bartoš už v minulosti připustil, že by Piráti chtěli do středové frakce ALDE, pokud by v ní nebyli poslanci za Babišovo hnutí.
Macronovým cílem je teď postavit skupinu, která bude mít v Evropském parlamentu alespoň 100 poslanců a bude moci následně licitovat s evropskými lidovci o obsazení šéfa Komise. Francouzský prezident by zřejmě nejradši vytvořil neformální většinovou koalici se socialisty a zelenými, s níž by při vyjednávaní přitiskl evropské lidovce ke zdi a získal post šéfa Komise.
Orbán mezi dveřmi
Lidovci by měli přes očekávané oslabení i po volbách zůstat nejsilnějším poslaneckým klubem a udržet si náskok před druhými socialisty. Aktuální odhady dávají lidovcům kolem 170 křesel, socialistům kolem 150. To ale jsou čísla před očekávaným „očesáváním“ obou proudů. U socialistů loví Macron, u lidovců hrozí ztráta pravého křídla, které dosud představovala strana maďarského premiéra Viktora Orbána a několik jeho východoevropských spojenců.
Mezi třemi největšími prointegračními frakcemi proto ve finále mohou být menší rozdíly, než se čeká, a to zvlášť, pokud lidovce opravdu opustí orbánovci. Maďarský premiér buď může posílit eurorealistický klub, kterému dosud dominovali britští konzervativci, ale kde je s brexitem v roli lídra nahrazují polští poslanci za Kaczyńského stranu PiS.
Salvini (zatím) za zdí
Ještě více vpravo by Orbána rád viděl současný lídr evropských euroskeptiků, šéf italské Ligy Severu a vicepremiér země na Apeninském poloostrově Matteo Salvini. Ten se dosud na unijní úrovni bratřil se stranami Marine Le Penové, Geerta Wilderse nebo našeho Tomia Okamury. V domácí politice se už ale jeho formace stala hlavní a největší pravicovou stranou a začíná hrát roli klasické pravicové catch-all party.
Tomu by odpovídal i případný posun na evropské úrovni od radikálních euroskeptiků alespoň do eurorealistického tábora, ale je otázkou, zda by tam Salviniho někdo chtěl a zda by on sám na to mentálně měl a dokázal opustit svou roli rozzlobeného tribunu a lídra evropského silně protestního tábora.
Bavor, žena a vyjednavač
Ať ovšem dopadnou nyní probíhající námluvy Salviniho s Orbánem jakkoli, je téměř jasné, že jednoznační euroskeptici Evropský parlament neovládnou a boj o šéfa Evropské komise svedou lidovci, socialisté a liberálové, které ve vytváření prointegrační většiny a také Macrona při vymýšlení „nelidoveckého“ šéfa Komise rádi podpoří evropští zelení.
Ve hře proto zřejmě až do konce zůstanou tři možní budoucí předsedové Evropské komise – bavorský lidovec Weber, kandidátka liberálního tábora, Dánka Margrethe Vestagerová a šedá eminence celého souboje – hlavní vyjednavač EU o brexitu, francouzský exministr Michel Barnier.
Posledně jmenovaný je sice členem francouzských republikánů, kteří patří k evropským lidovcům, a neúčastnil se na rozdíl od Webera primárek na výběr lidoveckého lídra, ale muže se stát variantou B, protože pro Macrona může hrát roli to, že je Francouz. Francouzský prezident by i potom pro svou centristickou koalici mohl získat post šéfa Evropské rady a uspokojit s ním svého velkého, i když překvapivého (protože pravicového) spojence – nizozemského liberálního premiéra Marka Rutteho, který by zřejmě rád po vedení třech vlád vyměnil Haag za Brusel.
Každopádně platí, že možností je mnoho a hra je i díky tomu, že se volí v „zombie“ volbách britští členové Evropského parlamentu opravdu nepřehledná. Neplatí proto, že v evropských volbách o nic nepůjde. Minimálně ve hře o budoucí tváře EU se bude počítat každý mandát, ať už získaný ve volbách nebo v povolebním „přestupním termínu“ při vytváření poslaneckých klubů.
