Britské volby nepřinesly jen brexit, ale i zkázu krajní levice nebo příležitost pro skotské i irské separatisty
Mimo Velkou Británii se výsledky čtvrtečních voleb sledovaly prvotně optikou brexitu a jeho buducnosti, volební klání na Ostrovech ovšem přineslo řadu dalších novinek, které stojí za pozornost. V tomto textu vám zkusím vybrat ty nejdůležitější z nich.
Boris mezi velikány
V zahraniční podceňovaný Boris Johnson, kterého často odpůrci velmi nepřesně karikují jako pravicového populistu, dosáhl výsledku, jenž ho posunuje mezi největší konzervativní premiéry za poslední dekády. Johnsonových 365 mandátů z celkových 650 křesel bylo za sto šedesát let historie Konzervativní strany překonáno jen osmkrát. Lepší výsledek měla naposledy legendární Margareth Thatcherová v roce 1983, ale to tehdy byly volby, v nichž už mandát obhajovala jako premiérka. Při prvních volbách v čele konzervativců dosáhla Thatcherová naopak méně křesel než nyní Johnson.
Konzervativní mistři sebeproměny
Konzervativní strana by mohla být celoevropským vzorem toho, jak se partaj dokázala zvednout z hluboké krize po skončení éry Margareth Thatcherové. Konzervativci nyní už vyhráli čtvrté parlamentní volby v řadě a jsou v čele vlády od roku 2010, i když země prošla několika hlubokými krizemi. Když Johnson vydrží v čele vlády celých pět let, což je vzhledem k silné většině v parlamentu pravděpodobné, protáhne tím nepřetržitou éru konzervativních vlád na 14 let. To by znamenalo delší vládnutí premiérů z jedné strany, než tomu bylo za premiérů „nové Labouristické strany“ Tonyho Blaira a Gordona Browna, kteří obývali Downing street číslo 10 dohromady „jen“ 13 let.
Trochu paradoxně se vzhledem k svému jménu dokázali konzervativci za dobu své nynější dlouhé vlády vždy přizpůsobit a nabídnout voličům zrovna tu tvář Konzervativní strany, která se jim v danou chvíli líbila. Nejprve stranu vyvedl z pouště opozice David Cameron, který představoval modernizovanou a do politického středu posunutou Konzervativní stranu, která se řídila sloganem, že „zelená je nová modrá“. Strana dokázala vytvořit do té doby nemyslitelnou koalici s levostředovými liberálními demokraty.
Když Camerona vnitrostranická pravice donutila vypsat referendum, a v něm vyhrál brexit, nahradila ho v čele strany i vlády pragmatička bez emocí Theresa Mayová, které sice špatné a zbrklé načasování předčasných voleb vzalo parlamentní většinu, ale i tak na sebe jako premiérka vzala všechny problémy spojené s brexitem a v pravou chvíli odstoupila, aby konzervativci mohli začít znovu a s dalším lídrem.
One-nation
Johnson nyní zabodoval s mixem jasně probrexitové pozice bez „kdyby“ a „ale“ a politiky, které se za kanálem La Manche říká „one-nation-conservativism“, tedy něco jako „konzervativismus pro celý národ“. V rámci této politiky staronový konzervativní premiér zaměřil klíčové předvolební sliby na oblast zdravotnictví a bezpečnosti, do nichž přislíbil vysoké investice. Johnson s touto středu blízkou politikou uspěl již v roli londýnského starosty a nyní jejím prostřednictvím dokázal nalákat mnoho dosud labouristických voličů, kteří nikdy v životě nevolili pravici, ale nyní to Borisovi „dali“. Volební průnik do tradičních levicových, často i hornických oblastí, kterým se dosud v Británii říkalo „rudá zeď“, umožnil Johnsonovi nejen nahradit ztráty v protibrexitovém Londýně a stejně naladěném Skotsku, ale navíc i celkový konzervativní zisk výrazně navýšit.
Krach corbynismu
Nečekaná konzervativní vítězství v labouristických baštách trochu připomínala Trumpovi zisky v průmyslových a dělnických státech na americkém Středozápadě, jakým je třeba Michigan. Johnsonova cesta ale stála na trochu jiných základech a byla doprovázena soupeřením s krajně levicovým šéfem labouristů Jeremy Corbynem, jehož silně levicová rétorika byla v těchto volbách doslova poražena na hlavu. Řeči o znárodňování, rušení soukromých škol či vytvoření státních podniků na výrobu léků se labouristům vrátily jako bumerang a strana utrpěla nejhorší volební zisk od roku 1935, jehož symbolem je porážka nejdéle sloužícího labouristického poslance Denise Skinnera, známého kvůli silně levicovým postojům jako „Příšera z Bolsoveru“! Bude zajímavé sledovat, jak tento pád silně levicové politiky, v poslední době tak populární u skoro všech socialistů v Evropě i v Americe, ovlivní další směřování celé evropské levice.
Británie z EU a Skotsko z Británie?
Propad labouristů ale zároveň neznamená, že Johnson nebude mít tvrdou opozici. Hlavní roli ní mohou hrát skotští separatisté ze Skotské národní strany (SNP), kteří vyhráli 48 z celkem 59 skotských mandátů a jedou teď na vlně požadavku vyvolat druhé referendum o nezávislosti Skotska. Preference teď pro ně sice v případě tohoto referenda nevypadají dobře, ale skotská separatistická premiérka Nicola Sturgeonová sází na to, že po provedení brexitu, který je ve Skotsku velmi nepopulární, může být vše jinak.
Hlasy pro sjednocení Irska
Reálné problémy ovšem mohou na základě volebních výsledků přijít také v další části Unie, kterou tvoří Severní Irsko. Poprvé od rozdělení Irska v roce 1921, kdy právě sever zůstal spojený s Británií a na jihu vznikla samostatná republika, vyhráli v regionu parlamentních volbách proirské strany. Ty reprezentují katolickou část zdejšího obyvatelstva a většina jejich voličů podporuje myšlenku sjednocení Irska, kdy by se sever ostrova také připojil k samostatné republice na jihu. Nejsilnější z nacionalistických stran, jak se zde také říká katolickým formacím, silně levicová Sinn Fein po sečtení voleb už zopakovala svůj požadavek na provedení referenda o sjednocení ostrova. Vliv na tento požadavek má samozřejmě i blížící se brexit, protože katolická a proirská část obyvatelstva logicky odchod z Unie, v níž je Severní Irsko s Irskou republikou, v žádném případě nechce. Severní Irsko bylo také vedle Skotska jedinou ze zemí Spojeného království, kde v brexitovém referendu zvítězil názor odmítající odchod z EU. S ohledem na fakt, že Severní Irsko zažilo relativně nedávno vlekoucí se násilný střet obou zdejších komunit, může být i tento region do budoucna pro Johnsona hodně složitým problémem.
Jeohnson drtivě zvítězil, rozprášil anglickou opozici, ale vyrostli mu silní oponenti ve dvou částech Unie, kteří teď prověřují, zda bude stejně úspěšný v běžném vládnutí jako ve volebních kampaních.
