„Irský Macron“ padá a vyhrát mohou levicoví militanti. Irsko očekává víkendové volební zemětřesení
Irsko v sobotu zřejmě čeká volební zemětřesení. Předčasné volby vypsal „irský Macron“ – mladý premiér Leo Varadkar v době, kdy se před dokončením brexitu pluli on a jeho strana na vlně popularity. Jenže když se ukázalo, že je brexit hotový, začala popularita vládní strany Fine Gael (česky Irský kmen) padat. Iry podle průzkumů teď nejvíce zajímá otázka dostupného bydlení a řešení problémů se zdravotnictvím. Hodně z nich má pocit, že Varadkar zvládl jednání o brexitu, ale na domácích problémech toho moc neodpracoval. Vůbec první volební test Varadkara v roli premiéra pro něj proto, zdá se, nedopadne dobře.
Nejmladší premiér v historii Irské republiky se do úřadu dostal po posledních volbách, kdy poslanecký klub přehlasoval členy strany a vybral právě tehdejšího ministra sociálních věcí. Jeho nominace do čela středopravicové strany Fine Gael i vlády v červnu 2017 vypadala jako historický bod zlomu v irské politice.
Mladík indického původu a homosexuální orientace
Do čela tradičně konservativní katolické země se totiž tehdy poprvé dostal politik, který je nejenom po otci indického původu, ale také se proslavil jako první irský ministr, který se otevřeně přihlásil ke své homosexuální orientaci. Jeho strana Fine Gael se v posledních letech stala hlavním propagátorem takových změn, jako bylo referendum o sňatcích osob stejného pohlaví a opuštění dalších pravidel, která na Zeleném ostrově dlouho odpovídala faktu, že drtivá většina občanů republiky se hlásí ke katolické církvi.
Varadkar se od svých předchůdců v premiérském křesle ale odlišoval i věkem. Při nástupu do funkce mu bylo teprve 38 let a mnozí v něm viděli dalšího zástupce nové politické generace, do níž patří třeba francouzský prezident Macron nebo kanadský premiér Trudeau.
Podle posledních irských předvolebních průzkumů se ovšem zdá, že ho s oběma spojuje nejenom progresivní politická agenda, ale i poměrně rychlý propad popularity, který brzo vystřídal nadšení z jejich nástupu. Pryč jsou doby, kdy během vrcholícího jednání o brexitu před dvěma lety podpora Varadkara u Irů dosáhla až na 60 procent, což už dlouho nedokázal žádný irský premiér. Zajímavé je sledovat, kdo z Varadkarova neúspěchu u voličů nyní profituje, protože to odporuje zavedeným tradicím specifické irské politiky.
Kmen proti Vojákům osudu a čtyřicet odstínů rudé
V irské politice dosud platila celoevropská zvláštnost, kdy jí dlouhá desetiletí naprosto dominovaly dvě středopravicové strany. Kromě Varadkarovy Fina Gael šlo také o stranu s dalším poetickým irským jménem Fianna Fail, což česky znamená Vojáci osudu. Je těžko rozlišitelné, která z obou stran je více vpravo, protože jejich hlavní odlišnost se odvíjí od historické události v roce 1922, kdy se předchůdci obou stran rozešly v názoru na formu rozvodu s Velkou Británií. Dodnes je Fianna Fail považována za více nacionalistickou, zatímco Fine Gael za stranu ve věci irského nacionalismu více umírněnou. Obě strany se od té doby střídají u moci a dosud spolu nikdy nevytvořily koalici.
Propad Varadkarovy strany Fina Gael by proto teď měl znamenat vzestup opoziční Fianna Fail. Jenže opak je pravdou: Strana opozičního lídra Micheála Martina se sice dostala před svého odvěkého rivala, ale žebříčku volebních preferencí těsně před volbami překvapivě vévodí někdo jiný.
Irové podle průzkumů chtějí ve volbách dát nejvíce hlasů straně Sinn Fein, jejíž přeložený název znamená „My sami“. Jediná strana nyní fungující v obou částech Irska vyrostla z politického křídla Irské republikánské armády (IRA) a dlouho byla úspěšná zejména v britském Severním Irsku. Na jihu – v samostatné Irské republice – nikdy nebyla ve vládě, protože měla jen několik poslanců a ostatní strany ji považují za krajně levicovou a spojenou s násilnými metodami. V Irsku se i teď hodně diskutuje otázka, zda stále platí, že vedení strany ve skutečnosti vybírají velitelé „soukromé armády“ IRA. V Severním Irsku se strana v 90. letech stala nejsilnější stranou tamních katolíků a uzavřela mírovou dohodu s probritskými protestanty. Toto umírnění jí pomohlo zintenzívnit i aktivity v Irské republice. Její charakteristiku nedávno dobře popsal jeden z komentátorů irského listu The Independent: zatímco v Severním Irsku Sinn Fein reprezentuje „čtyřicet odstínů zelené“, tedy barvy irského nacionalismu, v republice na jihu to je spíše „čtyřicet odstínů rudé“.
Lidé usvědčení z politických vražd jako „dobří republikáni“
Strana, jejímž klíčovým bodem je referendum o sjednocení Irska, patří ve zbytku programu k populistické krajní levici. Slibuje všechno všem (teď hlavně nové byty), chce zvyšovat daně, v Evropském parlamentu sedí v komunistickém klubu a „kamarádí se“ s představiteli diktátorského Madurova režimu ve Venezuele. K tomu přidejme případy, kdy její předsedkyně Mary Lou McDonaldová oslavuje bojovníka za irskou nezávislost, který v minulosti spolupracoval s nacisty, nebo další představitelé strany mluví jako o „dobrých republikánech“ o lidech usvědčených z politických vražd. Některé takové přešlapy se řešily i v letošní předvolební kampani a patří k málo skutečnostem, které mohou způsobit, že Sinn Fein sobotní volby přece jenom nevyhraje.
Irové volí v sobotu do deseti hodin večer, ale komplikovaný volební systém s číslováním kandidátů (STV) povede k dlouhému sčítání výsledků. Každopádně se zdá, že irská výjimečnost, kdy na ostrově dlouhá desetiletí dominovaly dvě pravicové strany a skoro neexistovala levice, dnes skončí.
Se Sinn Fein ani jedna z velkých středopravicových stran nechce jít do koalice, ale výsledky mohou s politickými plány zamíchat, protože může nastat i situace, že vláda půjde jinak sestavit jen velmi obtížně – a to nejenom kvůli historické rivalitě dosud dominantních středopravicových formací. Blíže k Sinn Fein má asi paradoxně konzervativnější Fianna Fail, protože je spojuje důraz na irský nacionalismus, ale ke skládání vlády to stačit nemusí.
