Fenomén Kotleba: Slovensko čekají za týden parlamentní volby. Jejich možný výsledek nahání strach
Kotlebova Ľudová strana Naše Slovensko zřejmě míří k historickému úspěchu ve slovenských parlamentních volbách. Ty proběhnou 29. února. Jaká je atmosféra mítinků, na nichž vystupují prokazatelní neonacisté? Co si o nástupu radikálů myslí voliči jiných stran? A proč mají extrémní politické proudy na Slovensku takový úspěch?
Je po šesté večer a na náměstí Milana Rastislava Štefánika ve slovenských Topoľčanech už není ani noha. Jen dvě dodávky s reklamním polepem, hlásajícím „Za Boha a Slovensko“ a „Rovnaký meter na bielých aj na cigánov“ napovídají, že si tu před dvěma hodinami dali sraz příznivci Kotlebovy Ľudové strany Naše Slovensko (ĽSNS). Náměstí se plnilo od půl čtvrté a projevy lídrů ĽSNS, včetně největších hvězd, předsedy partaje Kotleby, bývalého poslance Mazurka a mluvčího ĽSNS, neonacistického zpěváka Ondreje Ďurici, si nakonec přišlo poslechnout na pět set lidí. Když se do projevu Mariana Kotleby rozezněly zvony kostela Nanebevzetí Panny Marie, dominanty náměstí, bývalý župan Banskobystrického kraje prohlásil, že je načase, aby na Slovensku „konečně odzvonilo všem Kiskům a jiným liberálním fašistům“. Historický úspěch, k němuž kotlebovci zřejmě míří, je výsledkem (mimo jiné) toho, jak se straně podařilo zakrýt starý, tvrdě radikální obsah novým nátěrem slušnosti a tradičních křesťanských hodnot, a přitom si neodehnat jádro voličů, jež by ze Slovenska nejraději mělo moderní variantu Tisova katolicko-fašistického státu.
Vítězové a poražení
Nástup Mariana Kotleby je pozoruhodný i v mezinárodním kontextu. Nacionalisté a národovečtí populisté různých zabarvení jsou na vzestupu napříč celým Západem. Vysávají hlasy dělnické levici i národně orientovaným pravičákům, cílí na starší demografii a populaci mimo ekonomická i kulturní centra států. Akcentují témata rezonující u tradiční „working class“, třídy, jež byla v rámci Západu vždy v ekonomických otázkách socialistická, v kulturních konzervativní a každopádně vlastenecky orientovaná. Globalizace dala tomuto rozkročení novou dynamiku. Příslušníci pracující a nižší střední třídy od Detroitu po Košice mají pocit, že prosperita se z míst, kde prožili celý život, už dávno odstěhovala jinam, že na ulicích jejich měst je příliš mnoho cize působících tváří a že kosmopolitní generace jejich dětí z velkých měst si zvolila nesrozumitelný životní styl a nepochopitelné hodnoty.
Krajské volby 2020: Veškeré informace naleznete zde>>
Především v Evropě k tomu připočtěme fakt, že mnohé sociálně demokratické strany už nejsou schopny oslovovat kmenové voliče. Britská Labour Party svůj patnáctiletý sešup ukončila (zatím) volebním masakrem z prosince minulého roku, v Česku se ČSSD, někdejší hegemon levice, pohybuje na hranici vstupu do Parlamentu. Vzniklé vakuum začali plnit politici nového typu, populisté digitálního věku, kteří se naučili těžit z informačního chaosu jedenadvacátého století. Od krajní pravice si půjčují nařvané vlastenectví a vyhrocenou rétoriku proti imigrantům, muslimům či celým státům, od staré levice občasné výpady proti korporacím a finančním elitám a vždy se stavějí do role bojovníků za svět „obyčejných lidí“, kteří v globalizačním závodě od konce studené války do současnosti nepatřili k vítězům.
Hochštapleři
V roce 2020 jsou liberální vrstvy společností napříč celým Západem vůči těmto silám v evidentní defenzívě. Největší politické události poslední dekády v rámci euroatlantického civilizačního prostoru, tedy brexit a zvolení Donalda Trumpa, byly jasným vítězstvím nového populismu. Liberální svět aktuálně prohrává i proto, že jednak vůči novým protivníkům používá zastaralou rétoriku, jež po nich stéká, a za druhé směšuje příčiny a následky. Kořeny Donalda Trumpa neleží v Ku-klux-klanu, ale ve světě newyorské smetánky osmdesátých let. Viktor Orbán nezačínal jako bigotní národovec, ale jako protikomunistický aktivista, který ještě v roce 1989 žádal George Sorose o finanční podporu. Konečně i Tomio Okamura nenastartoval kariéru někde u Miroslava Sládka, ale stvořila ho česká média, s nimiž dnes tak rád bojuje. Letitá ochota editorů televizního vysílání nechat Okamuru coby mluvící hlavu pindat na obrazovce na libovolná témata, případně ho angažovat v reality show, jednoznačně postavila základy jeho pozdějšího politického úspěchu. (To je vůbec další společný rys mnohých současných populistů. Trump, Okamura či Ital Beppe Grillo fungovali coby národní televizní klauni roky před tím, než vstoupili do politiky.)
Pokud lze tedy politiky tohoto typu zařadit do společného rámce, vypadá následovně: vesměs jde o politické outsidry, kteří si radikální rétoriku půjčují ze všech stran, ale sami nejsou autentickými extremisty. A právě v tom tkví děsivá výjimečnost kotlebovců. ĽSNS není projekt politických hochštaplerů, koketujících pro zvýšení mediálního dosahu a popularity s nekorektností a hraničními tématy. Kotlebovci jsou plnokrevní extremisté, jimž se aktuálně povedlo vyšvihnout na čelná místa popularity v členském státě Evropské unie. Výrazy jako fašismus či neonacismus v posledních letech značně devalvovaly, bohužel zejména kvůli ochotě liberálů jimi nálepkovat libovolné politické protivníky. Proto, když reální neonacisté, či přesněji luďáčtí fašisté nyní na Slovensku míří k dvoucifernému výsledku, nemají varovné hlasy potřebnou váhu. Kotleba a jeho parta si to dobře uvědomují.
Normální nácek
„Označují nás za fašisty, neonacisty, extremisty. Ale jací my jsme extremisté? Chceme jenom to nejlepší pro naši krásnou vlast, pro mladé rodiny i pro důchodce. Chceme žít v zemi, kde platí stejný metr pro všechny. Je tohle extremismus? Je tohle neonacismus?“ Dojímá sebe i publikum na topoľčanském mítinku mluvčí ĽSNS Ondrej Ďurica. Písněmi tohoto bývalého vojáka rovněž pořadatelé žhavili obecenstvo před zahájením shromáždění. Nad dlažbou náměstí zněl například song Invázia s refrénem Euroidioti slepo vedú nás, zaplaví nás invázia cudzích más. Jak vidno, pan Ďurica, což je takový slovenský Ortel (s mistrem Hnídkem nazpívali ostatně duet s názvem Hranice) má k extremismu skutečně daleko. Svůj vyloženě negativní vztah k radikálním myšlenkám ostatně Ďurica demonstruje už od devadesátých let, kdy byl zpěvákem white power kapely Biely Odpor. Tato formace se například v písni Den hanby vyjadřovala k homosexuální problematice následujícími veršíky: „Dopadá ruka hnevu na tvoju tvár. Tvoj úsmev na mňa neplatí. Zostal si sám, pre túto noc budeš len môj, dnes ucítiš v tvári svoju vlastnú krv.“ Pokud vyloučíme nenulovou variantu, že za textem „pre túto noc budeš len môj“ se skrývá zpěvákovo bažení po noci plné gay BDSM radovánek, nezbývá než konstatovat, že mistr Ďurica je docela regulérní nácek. Ve strukturách ĽSNS nejde v žádném případě o výjimku.
Řádění zvěře
Šaškování Mariana Kotleby v operetních uniformách Hlinkovy gardy z minulých let je všeobecně známé. Ovšem i další straníci podávali a podávají mimořádné výkony. Kandidát do parlamentu Marian Magát uctil narození Adolfa Hitlera v roce 2013 prohlášením, že „Hitler byl mírotvorce, skvělý ekonom a člověk se srdcem na pravém místě“. Bývalý poslanec strany Andrej Medvecký byl nucen odstoupit poté, co v roce 2014 spolu s dalšími pouličními rváči bezdůvodně napadl občana Dominikánské republiky, kopal jej do hlavy a nadával mu do negrů. Vedle Kotleby a Ďurici asi nejviditelnější člen ĽSNS Milan Mazurek se rovněž účastnil rasisticky motivovaných pouličních bitek a na sociálních sítích obdivoval nacismus.
Obdobné fešáky, které kromě ideologie spojuje unikátní vizuální styl, nejlépe asi definovatelný termínem „prasohlav“, najdeme na všech úrovních strany. Pouliční konflikty, rvačky a problémy se zákonem generují straníci i příznivci napříč celým Slovenskem. Marianu Kotlebovi se tedy nejprve podařilo obnovit ordnerskou atmosféru politického násilí, následně stranu zahalil oparem slušnosti a tradičních hodnot. Na topoľčanském mítinku tak z pódia opakovaně děkovali lidé s vizáží fotbalových rváčů přítomným policistům, že shromáždění „ochránili před tou zvěří“. Měli tím na mysli asi padesátku odpůrců, vesměs mladých lidí, postávajících za zátarasem v severní části náměstí. Fakt, že se v roce 2020 pár lidí odváží protestovat proti setkání prokazatelných fašounů, označují kotlebovci za „řádění liberální sebranky“.
Gorila a vražda
Když se ptám jedné ze skupinek, jež tu postává pod tradiční pankáčskou vlajkou s hákovým křížem vhazovaným do koše, zda se případného vítězství kotlebovců obává, odpověď je poměrně překvapivá. „Vlastně nevím,“ říká asi dvacetiletý kluk v trendsetterských teniskách a módním kabátě a pokračuje: „Tihle extremisté jsou naštěstí většinou tak neschopní, že nakonec nezvládnou udělat moc škody.“ Nezdá se ovšem, že by jeho optimismus sdíleli všichni. „Můžou toho udělat dost,“ oponuje hipsterovi obdobně oháklá slečna. „Třeba likvidovat nezávislou kulturu, zakazovat divadelní představení… tam, kde můžou, už to dělají.“ Zbytek hloučku přikyvuje. Do zad se nám všem opírá hlas exposlance Mazurka, který na mohutně ozvučeném pódiu huláká o „úchylácích z neziskovek a zaprodancích Ameriky“. Plné náměstí mu aplauduje.
Minulý týden měla na tomtéž místě mítink partaj SMER- SD. Na předvolební setkání vládní strany aktuálně drcené dalšími a dalšími detaily ze soudu s politicko-mafiánským kmotrem Kočnerem dorazilo prý sotva šedesát občanů. Přesto zarazí, jak málo se kotlebovští spíkři věnují probíhajícímu soudnímu procesu. Česká média prezentují nástup ĽSNS jako důsledek naprostého rozvalu důvěry Slováků ve vlastní stát a jeho instituce. Vliv kauzy Gorila či vraždy novináře Kuciaka a jeho přítelkyně jistě nejde podceňovat. Ale mix fašismu, katolicismu a mytických „hodnot“ brnká zřejmě na Slovensku na starší a hlubší struny než ty, které rozdrnčely aktuální skandály.
Borovička za pade
„Já se na ně podívat nepůjdu,“ říká asi šedesátiletý hostinský s šedivým hárem až na záda a přikládá do kamen. „Můj hlas už mají jistý.“ Cirkus Kotleba se den po úspěchu v Topoľčanech přesunul do obce Nižná v srdci hornatého Oravska. Setkání s voliči tentokrát probíhá v sále hotelu Arman. Hospoda U Šimanka mezi bytovkami padesát metrů od hotelu slouží příchozím účastníkům jako přirozené shromaždiště. Borovička tu stojí padesát eurocentů a nálada je jasná: jedině ĽSNS. Ani zde se příliš nemluví o kauze Kočner. Pan hostinský i jeho zákazníci spíš připomínají nedávné protesty autodopravců kvůli silniční dani, podpis Istanbulské úmluvy slovenskou vládou a samozřejmě jedno z ústředních témat ĽSNS – soužití s Romy. „Tady, na Oravsku, nejsou,“ říká chlápek v šusťákové soupravě a obrací do sebe druhou štamprli. „Ale to, co se děje na východě, už překračuje všechny meze.“ Roky a roky neřešená problematika romských osad přihrála Kotlebovi klíčové téma a popularitu i u mladých lidí.
Fašouni vpřed
Na hotelové parkoviště nakonec přijíždí tahač se stranickým polepem a vystupuje z něj sám velký šéf. Chlapácký dopravní prostředek si Kotleba nezvolil náhodou. Oravsku zoufale chybí dálniční obchvat a vsi roztažené v horských dolinách sužuje kamiónová doprava do Polska. Ani na tomto mítinku nechybějí odpůrci. Je jich zde asi třicet, v rukách mají přeškrtnuté hákové kříže a na lidi trousící se přes recepci do sálu v prvním patře občas zakřičí: „Hanba!“ Pro jednoho z protestujících je dnešek osobní záležitost. „Dneska mluví o slušnosti,“ ukazuje na organizátora mítinku a místního funkcionáře strany. „Ale ještě před pár lety chodil po celém Oravsku s kámošema a vytloukali koncerty.“
Volby 2020: V říjnu proběhnou volby do zastupitelstev krajů a Senátu>>>
Místním to však zjevně nevadí. Sál je plný do posledního místa. Po hodině projevů přichází čas na otázky z publika. „Co třeba ty Cikány všechny naložit do vlaku, odvézt na jedno místo, do takového hangáru, kde by museli pracovat. Dělali by, co umějí. Košíky a podobně,“ nabízí recept na řešení romské problematiky osmdesátiletý invalidní důchodce. Marian Kotleba přikyvuje. „Když nám dáte hlas, donutíme všechny pracovat. I nepřizpůsobivé.“ Na klopě saka mu svítí výrazný mosazný či bronzový kříž – trochu teď připomíná postavy zvrhlých či zkorumpovaných duchovních z komiksů Franka Millera. Jenže tohle není fikce.
Když v podvečer opouštíme Oravsko a míříme na Prahu, projíždíme průmyslovým Martinem. Za oknem auta defilují vymlácená průčelí fabrik, přehlídka otlučené omítky, rzi a rozpadu. Podivný kontrast s okolní horskou krajinou. Možná právě v tom je však klíč k podivuhodnému vzestupu Mariana K. Slováci měli vždycky všechno intenzívnější než Češi. Temperamentnější ženy, dramatičtější scenérie, rychlejší tempo řeči i šťavnatější nadávky. A teď dají historickou příležitost plnokrevným neofašistům.
