Slovenský novinář Vražda: Kotleba má sice zvrácené myšlenky, ale v hlavě je má dobře uspořádané
Před patnácti lety ho obklopovala jen hrstka nejvěrnějších příznivců. Dnes za ním stojí statisíce Slováků. Marian Kotleba, předseda pravicově extremistické formace Kotleba – Ľudová strana Naše Slovensko se přitom nezměnil. Nadále zůstává rasistou, v jeho rétorice nechybí antisemitismus, popírání demokracie, nadávky romským parazitům a adorace klerofašistického Slovenského štátu. Jak je to možné? A kdo je vlastně Marian Kotleba? Novinář slovenského Denníku N Daniel Vražda sleduje Kotlebu od začátku jeho veřejného života a napsal o něm dvě knihy.
Kdy se poprvé objevilo jméno Mariana Kotleby ve veřejném prostoru?
Bylo to v roce 2005, kdy se před výročím Slovenského národního povstání zjevil se svými příznivci v uniformách a s pochodněmi na náměstí SNP ve Zvolenu a později na náměstí SNP v Banské Bystrici. To bylo jeho první veřejné představení, kdy si ho lidé mohli všimnout. V rámci organizace Slovenská pospolitost pochodovali kotlebovci městem, obhajovali fašistický Slovenský štát, Jozefa Tisa a označovali Slovenské národní povstání jako komunistický puč, jako velezradu.
Tehdy to byla jen skupinka extremistů, nebo už byli registrovaní jako politická strana?
V té době ještě nebyli politickou stranou. Šlo o lidi, kteří působili pod hlavičkou Slovenská pospolitosť, a Marian Kotleba byl jejich vůdcem. Tak ho i oficiálně oslovovali, takový měl titul. Už tehdy ale pochopil, že v prostředí silně ultranacionalistického občanského sdružení se dá působit pouze dovnitř. Na malou část stejně radikálně, xenofobně, fašisticky smýšlejících lidí. On ale potřeboval na prezentaci svých názorů mnohem širší prostor. Ten mu mohla nabídnout jedině politika. A tak vznikla politická strana Slovenská pospolitosť – Národná strana.
Jaká byla tehdy reakce lidí, když viděli pochodovat městem mladé, holohlavé muže ve stejnokrojích a s pochodněmi?
Byl jsem u toho, takže si to pamatuji velmi přesně. Jediný, kdo tehdy vytušil nebezpečí takové organizace, byl Fedor Gál. On dokonce na stejný den zorganizoval protestní akci. Jako jeden z prvních pochopil, čím to může skončit. Varoval, že desítky let po válce se najednou na Slovensku děje něco velmi nebezpečného, proti čemu je potřeba rázně vystoupit a reagovat.
Jak jste to tehdy vnímal vy jako novinář?
Musím přiznat, že jsem podcenil situaci. Ne že bych o tom psal shovívavě. Samozřejmě že jsem popisoval, že jejich uniformy – až na pár detailů – připomínají uniformy Hlinkovy gardy a podobně. Byla to ale pro mě skupina pomatenců ve stejnokrojích, ve strnulých pózách, které spíše připomínaly začátek 19. století. Kotleba na mě působil jako člověk, jenž zamrzl před několika staletími a kterého teď rozmrazili. Jeho řeči mi byly cizí, věděl jsem, že je historicky úplně mimo.
Co tehdy říkal?
Velebil Slovenský štát, prezidenta Tisa, mluvil o celosvětovém židovském spiknutí, zdravili se pozdravem Na stráž!, který používali gardisté za druhé světové války. V té době mi těch několik desítek pochodujících lidí – včetně Mariana Kotleby – připadalo směšných. Nikdy by mě nenapadlo, že by člověk takového typu mohl někdy v budoucnu získat tak velkou veřejnou podporu, jakou má dnes.
Nikdy nebyl trestaný za své veřejné výroky?
Stíhaný ano, ale nikdy nebyl potrestaný. Za veřejné použití pozdravu Na stráž! ho policie zatkla, byl stíhaný a obviněný z trestného činu podpory a propagace skupin směřujících k potlačení základních práv a svobod. Okresní prokuratura v Bratislavě ale stíhání zastavila. Pak v jednom svém předvolebním letáku napsal, že odstraní nespravedlivé zvýhodňování „cikánských parazitů“. Prokurátor na něj podal žalobu za hanobení národa, rasy a přesvědčení. Ale opět bylo trestní stíhání zastaveno. Nejnověji běží proces, v němž je obžalovaný z projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod. Na stranické akci totiž sociálně slabším rodinám rozdal šeky v hodnotě 1488 eur. Čísla 14 a 88 odkazují na nacistickou symboliku. Víte, Marian Kotleba je, jaký je, ale určitě to není žádný hlupák. Vystudoval dvě vysoké školy a moc dobře ví, co dělá. Má sice zvrácené myšlenky, ale má je ve své hlavě velmi dobře uspořádané. Ve skutečnosti tak byl potrestaný jen za jednu dopravní nehodu.
Krajské volby 2020: Veškeré informace naleznete zde>>
Marian Kotleba za roky, kdy působí ve veřejném prostoru, změnil image. Uniformu a dlouhý kožený kabát vystřídalo civilní manšestrové sako a stranické zelené tričko. Byla to zásadní proměna?
Jednoznačně. Kotleba během těch let pochopil řadu věcí, a v některých se stal dokonce průkopníkem. Například v používání sociálních sítí. Jak se měnil jeho politický program, jeho rétorika, měnil se i jeho vizuál. Velmi dobře věděl, jak na lidi působí. Ve vojenské uniformě, s pochodovým krokem, povely, řečmi o Slovenském štátě mohl oslovit jen tvrdé jádro neofašistů, lidí z ultrapravice. O tom vypovídaly výsledky prvních voleb, jichž se účastnil. Zisky 0,6 nebo 1,3 procenta znamenaly propadák. Marian Kotleba je ale pro mě „obdivuhodný“ v tom, jak se nevzdává. Po tolika politických prohrách se vždy otřepal a pokračoval dál. A vyšlo mu to. Uvědomil si, že pokud chce oslovit širší okruh lidí, obyčejných voličů, musí se změnit. V uniformě pro ně byl nedůvěryhodný, v saku s křížem na klopě, ale bez kravaty, bude civilnější.
A začal sbírat hlasy…
Ovšem zásadní roli v tom sehrála Česká republika. Konkrétně rok 2008 a severočeský Litvínov, který zažil nejtvrdší střet radikálů s policií. Stovky příznivců krajně pravicové Dělnické strany se pokoušely dostat na romské sídliště Janov. A byl tam i Marian Kotleba. Viděl, jak šéfovi Dělnické strany Vandasovi, radikálu, naslouchají i obyčejní lidé, jak na ně „fungují“ protiromská hesla o příživnících a parazitech, kteří vykořisťují slušné bílé lidi.
Pochopil, že tuto rétoriku musí přenést i na Slovensko, kde žije 440 000 Romů?
Došlo mu, že takto osloví nejen své „bojůvky“, ale běžné Slováky. Vrátil se domů a nabídl lidem Národní mobilizaci proti cikánskému teroru. To byla zásadní změna. Přestal se zaměřovat na Slovenský štát, židovské spiknutí a veřejnosti nabídl obraz politika, jenž se zastává slušných lidí před cikánskými parazity. Objížděl malé vesnice, osady, kde živého politika nikdy neviděli. Lidem říkal, jak politici kradou, ale on to vyřeší. Nejdříve ho poslouchalo dvacet třicet lidí, dnes má plné sály pro tisíc osob. Byl už županem, později poslancem parlamentu a uvidíme, jak uspěje na konci února.
Kdo tedy bude volit Mariana Kotlebu?
Je to hned několik skupin lidí. Má své věrné, tvrdé jádro příznivců. To jsou neonacisté, extremisté, národní socialisté. Další lidé ho volí, protože jim imponují jeho názory. A pokud nepoužívají kritické myšlení, mohou se jim zdát dokonce rozumné. Líbí se jim také jeho přístup k lidem. On jim skutečně naslouchá. No a pak ho volí frustrovaní, politikou znechucení voliči.
Těm nevadí jeho extrémní názory?
Mladí lidé ani netuší, co to byl fašismus, nacismus. Značná část lidí odchovaných na starých válečných filmech o Slovenském národním povstání si představuje fašistu jako vojáka, jenž nosí lebku na helmě a na bodáku má napíchnuté dítě. Kotlebu v manšestrovém saku si s něčím takovým rozhodně nespojují. Tohle je neonacista? Tento klidný člověk, který se o nás zajímá a chce řešit naše problémy? Věří, že právě on vyléčí jejich frustrace. Že těm osamělým, nespokojeným, životem zklamaným lidem dá naději. Cítí se silní jako součást klanu, bratrstva Mariana Kotleby. Získávají uznání, respekt.
Takže dnes už se lidé za hlas Kotlebovi nestydí?
Vůbec ne. Před sedmi lety jste ještě mezi nimi cítil ostych. Bylo obtížné najít někoho, kdo se přiznal k podpoře myšlenek Mariana Kotleby. A dnes? Dnes si lidé lepí na auto nálepky jeho strany, nosí stranická trička, hlásí se k tomu, že jsou „kotlebovci“. Říkají si: Když může být Marian Kotleba v demokratickém státě županem, poslancem parlamentu, pak nemůže být fašistou. Buď platí jedno, nebo druhé. Ale problémem je, že v tomto případě platí obojí.
Uspěje podle vás v nadcházejících volbách?
Určitě. Průzkumy to jasně potvrzují. Mírně, ale neustále mu rostou preference. A k tomu připočítejte, že část voličů pořád veřejně nepřiznává, že ho bude volit.
