Bohumil Pečinka: Jiný pohled na Roberta Fica
Stalo se zvykem hodnotit parlamentní volby na Slovensku slovem přelomové. Tohle označení platí i neplatí.
Platí, protože s největší pravděpodobností odejde politická garnitura spojená se jménem Roberta Fica. Člověka, který vstoupil do politiky krátce po revoluci v listopadu 1989 a spoluutvářel Slovensko dlouhá léta z pozice poslance a nejdéle sloužícího premiéra.
Jeho silnou stránkou byl leadership. Uměl zemi stabilizovat a posunout směrem k evropským strukturám. To byla jeho hlavní přednost. Když předchozí Dzurindovy vlády udělaly strukturální reformy (daně, penze) pochopil jejich význam a podstatu převzal, jen zpřesnil parametry systému.
Jeho slabinou bylo, že žádnou vizi uspořádání státu sám neměl. Byl to velmi kvalitní údržbář systému. Vzhledem k bouřlivým dějinám střední Evropy to ovšem není málo. Za jeho éry nedošlo k vyhrocení konfliktu s žádnou z okolních zemí a životní úroveň šla pomalu nahoru.
Za připomenutí stojí jedno: když šel v roce 2002 se Smerem do svých prvních voleb, volili ho nejvíce mladí. Časem se stále víc začalo projevovat jeho ideologické tíhnutí, takže během několika let zcela vyměnil voličskou základnu a stal se hlavním mluvčím postkomunistické levice, kterou dokázal sjednotit, podobně jako dnes Andrej Babiš v Česku.
A pak je tu moment, který se mu dnes nejvíc vytýkán – mafiánské praktiky ve státní správě, soudnictví a veřejném životě vůbec. Objektivně řečeno: tady je jeho provinění, číselně vyjádřeno, tak třicetiprocentní.
Stručně řečeno, veřejnost ve svých názorech trpí dvojím extrémem. Jedním je tvrzením, že politika nic nezmůže a druhým je představa, že politickým rozhodnutím (zákon, směrnice) se dají vyřešit hlubší společenské a kulturní vztahy a loajality. Nedají.
Krajské volby 2020: Veškeré informace naleznete zde>>
Slovensko, daleko víc než Česko, hodně funguje na jakémsi kmenovém principu. Sociologové to označují slovem sociální kapitál. V jednom rčení se o tomto slovenském tíhnutí říká: čo politika rozděluje, slivovička spojuje.
Na Slovensku k sobě mají lidé blíž a každý třetí je vaším bratom, bratrancom, krstným otcom nebo prostě jen známým známých. Tyhle rodinné a pseudorodinné loajality jsou silnější než úcta k obecným principům, na nichž stojí demokracie.
Tzv. rodinkárčenie, plodí porušování obecných principů ve jménu kmenových vazeb. Od „rodinkárenia“ ke korupci pak už je jenom krátká cesta. O tom by se dala napsat celá kniha, ale vraťme se ke kritice Fica za neutěšený stav veřejného života.
Jeho vinou bylo, že jako právník nerozpoznal, že „rodinkárenie“ likviduje justiční systém a vůbec způsob vnímání spravedlnosti na Slovensku. Jestli bude chtít dnešní opozice, a zítra možná vládní koalice, s tím něco udělat, bude muset zopakovat polský scénář.
Stručně řečeno, přes ústavní a jiné zákony říznout do celého systému a vyměnit důležité soudce a prokurátory na různých stupních systému a omezit jejich samosprávu. Bude zajímavé sledovat, jak na to bude reagovat Evropská unie a aktivisté typu Milión chvilek pro demokracii, kteří dnes tak ostře kritizují za totéž Polsko.
I kdyby to všechno proběhlo v optimální variantě, stejně se systém takto dá upravit jen v určitých oblastech a do určité míry. Klanové loajality budou sice potírány, ale neznamená to, že zmizí úplně. Důležité ovšem je, aby byl minimalizován jejich vliv v justici.
Jestli dnes současná opozice slibuje, že vyřeší korupci a protekci ve slovenském veřejném životě nabízí iluzi něčeho, co nemůže přinést. Ale ano, může tyto jevy zmírnit. I tak se dnešní velká očekávání obrátí časem proti ní. Politika totiž není bezmocná, ale ani všemocná. Politika je lodí, která pluje na moři historických a kulturních zvyků a vazeb. V politice můžete maximálně změnit kormidlování a kvalitu lodi, moře si většinou nevybíráte.
