Bohumil Pečinka: Na Slovensku zvítězil fanatik upřímnosti
Slovenské volby skončily. K jejich skutečnému zhodnocení budeme potřebovat dvojí součet. Jeden máme, druhý přineseme později.
První součet říká, že ze 150 poslanců slovenského parlamentu získalo vítězné hnutí Obyčejní lidé 53 mandátů, dosud vládní Směr-sociální demokracie 38 mandátů, populistická Sme rodina 17 mandátů, Kotlebova LSNS 17 mandátů, pravicoví liberálové ze Sulíkovy SAS 13 mandátů a strana exprezidenta Kisky (Za lidi) 12 mandátů.
Prostý součet říká, že opoziční strany, které před volbami deklarovaly možnou spolupráci (Obyčejní lidé, Sme rodina, SAS a Kiska) mají ústavní většinu 95 mandátů. Oproti nim stojí Směr a Kotlebovci s 55 mandáty. Ať už tedy někdejší opozice vytvoří jakoukoli sestavu, má čistě matematicky pohodlnou většinu. To je jeden součet, ten viditelný.
Krajské volby 2020: Veškeré informace naleznete zde>>
Stejně podstatný je na Slovensku druhý, na první pohled neviditelný součet. Mohli bychom říct: kdo se vlastně do slovenského parlamentu dostal? Kandidátka nejsilnější strana Igora Matoviče je založena na tom, že jsou zde zastoupeny různé názorové proudy. Druhou charakteristikou je, že mírně excentrický předseda s jednotlivými jmény šibuje po různých místech kandidátky. Jeho teze zní: ať si voliči vykroužkují svoje favority sami.
Sám Matovič byl proto na 150. místě kandidátky a poslanci z jeho posledního období jen pár míst nad ním. Na různých místech jsou jak křesťanští demokraté, tak liberálové. Je tedy otázka, kdo tvoří poslanecký klub vítěze voleb. K odpovědi na tuto otázku budeme muset projít jméno po jménu a znát aspoň přibližné charakteristiky těchto nových poslanců. Navíc, pro Matoviče jako předsedu strany jde o třetí volby a vždycky se mu poslanecký klub rozpadl. Otázkou je, zda to bude i tentokrát.
Vítěz voleb Igor Matovič je vůbec velkou záhadou nejen pro Evropu, Čechy, Slováky, ale troufám si říct i sám pro sebe. Všechny následující označení platí: psychologicky komplikovaná osobnost se sklony k exhibicím, člověk vystupující jako polonovinář, který se snaží svými odhaleními soupeřit s investigativními žurnalisty, schopný marketér a podnikatel, velký divadelník, který odmítá zákonitosti standardního politického vyjednávání. Jakoby politiku chtěl inscenovat formou „reality show“ za neustálého dohledu voličů.
Fanatik upřímnosti, který si v jejím jménu debatu s vámi kdykoli nahraje a pustí její záznam do médií. Katolík i liberál, člověk s étosem středověkého rytíře bojujícího za dobro, i malicherný mužíček bez nadhledu, který donedávna vedl svou stranu (Obyčejní lidé) jako podnik svých čtyř příbuzných. Člověk, který se zašťiťuje přímou demokracií, kde chodí, ale zároveň odmítá demokratické procedury uvnitř vlastní politické strany.
Takto by se dalo pokračovat donekonečna. Poslední charakteristika by mohla být: zřejmě pouze tento člověk, který dokázal oslovit levici i pravici, lidi z venkova i města, blázny i střední vrstvy, mohl porazit Róberta Fica. Jde o to, jestli najde v sobě tolik kreativity, aby funkčně odstranil Ficův režim, například v justiční oblasti.
Jsou historické okamžiky, kdy člověk přijme odpovědnost a lidsky nebo profesně vyroste o metr. Těžko předvídat, jestli to bude příběh Igora Matoviče. Nesmíme zapomínat, že včerejší opozice a možná dnešní vládní koalice si v sobě nese jedno politické trauma – pád vlády premiérsky Radičové kvůli parlamentnímu hlasování o tzv. eurovalu, tedy příspěvcích Slovenska na Řecko a další neúspěšné země eurozóny. Tehdy vláda padla (2012), došlo k předčasným volbám, v nichž Róbert Fico získal 44 procent a Směr vládne až do těchto dní. Překonat tohle trauma bude velkou výzvou pro všechny politické hráče.
