Je to tady! Zkostnatělému českému školství praskají kosti. Jeho digitalizace se šíří rychleji než vir
Rozumíte, o děti ani tak nejde. Obětavost českých učitelů je neuvěřitelná, až stavovsky dojemná: po zavření škol 10. března odpoledne začali okamžitě fungovat a jejich práce je na rozdíl od šedivé karantény, která nás spojuje všechny bez rozdílu věku či sociálního postavení, pestrobarevně různorodá. Line se od 19. až do 21. století; málo se při ní přemýšlí o podstatě moderního vzdělávání. Je ale taky hodně nefér. Jako celé české školství.
V tématu, které si přečtete v tištěném Reflexu, vypadá on-line učení, o kterém se v Čechách léta teoreticky rozjímalo, jako velká zábava. Technicko-administrativní úkony s ním spojené jsou dost jednoduché, i konzervativnější učitel si na ně rychle zvykne. Jenom je to celé takové jiné. Škola on-line klade větší odpovědnost na děti, chce se po nich, aby byly samostatnější i kreativnější. Klade nároky také na učitele; mimo jiné si musejí přiznat, že se děti vyznají ve virtuálním prostředí lépe než oni. Respektive že se v něm pohybují přirozeněji.
Svůj díl si však musejí, a je to tak správně, odpracovat i rodiče.
Petra Boháčková, zástupkyně ředitele na Základní škole Edvarda Beneše v Čakovicích, učí fyziku, angličtinu a environmentální výchovu děti od 12 do 15 let; už pár let nepoužívá flashky, všechno má v cloudech, ráda sdílí věci s jinými lidmi. Posílá odkazy, aby projekt připomínkovali, často používá Dropbox nebo Goodreads, kde si zapisuje informace o knížkách, které přečetla. Ve svých hodinách, ještě když se chodilo normálně do školy, využívá už několik let běžně kromě iPadů i různé roboty, především Ozoboty, Dashe, Beeboty a zařazuje do výuky i práci s Micro:bity. Hodně ji zajímá rozšířená realita a už pět let se věnuje eTwinningu, spolupráci škol z různých zemí na dálku.
I ona, proslulá vlastním nadšením k různým webovým aplikacím, však musí poslední dva týdny řešit stesky rodičů vlastních žáků, se kterými online pravidelně komunikuje: „Jeden tatínek dokonce minulý týden prohlásil, že počítač je jeho a že k němu děti zkrátka nepustí. Že jediné, co může pro školu udělat, je dohlédnout na to, aby dítě vyplnilo strany 48–52 v ‚normálním‘ pracovním sešitě. Ale nic jiného že po něm ani jeho dětech chtít nemáme.“
Přetěžují teď učitelé děti i rodiče úkoly? A objevila nám koronavirová krize konečně moderní možnosti výuky? Jak je navždy a hlavně správně zavést do praxe? A jak mají matky a otcové skloubit svůj home office s prací ajťáka i soukromého učitele? Více najdete v novém tištěném Reflexu č. 13 v tématu Když škola nevolá.
Nový Reflex si můžete objednat v našem Ikiosku >>>
