Moravskoostravská operace byla nejkrvavější a nejurputnější bitvou svedenou na území nynějšího Česka
V naší odborné literatuře se o ní píše jako o ostravské či ostravsko-opavské, v sovětské a ruské ji nazývají moravskoostravská samostatná útočná frontová operace. Uskutečnil ji 4. ukrajinský front, jemuž zpočátku velel armádní generál Ivan Jefimovič Petrov, od 26. března armádní generál Andrej Ivanovič Jerjomenko (není zcela jasné, zda byl ruské, či ukrajinské národnosti), který je u nás velmi často uváděn chybně jako Jeremenko, v období od 10. března do 5. května 1945.
Na počátku operace 4. ukrajinský front čítal 259 000 vojáků (podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, 317 300) ve třech vševojskových a jedné letecké armádě, 31 divizí, 3080 děl a minometů, 184 tanků a samohybných děl a 416 bojových letounů. Proti nim stálo 150 000 až 155 000 vojáků, 11 divizí (sedm pěších, po dvou horských a tankových; jejich počet však postupně stoupl až na devatenáct), 1500 děl a minometů, 100 tanků a samohybných děl a 120 letounů. Rudá armáda tedy zprvu neměla nijak mimořádně drtivou převahu.
Páteř německé obrany představovala 1. tanková armáda pod velením mistra obranných bojů generálplukovníka Gottharda Heinriciho, jejž 20. března vystřídal neméně schopný generál tankových vojsk Walther Nehring.
Důmyslný obranný systém
Již před zahájením operace se Němcům podařilo vybudovat velice důmyslný obranný systém, tvořený pěti obrannými pásmy se železobetonovými stálými i polními opevněními, drátěnými zátarasy a minovými poli před předním okrajem i v hloubce, s množstvím opěrných bodů a ohnisek odporu ve městech a osadách. Ironií osudu Němci využili rovněž polská, a zejména československá pevnostní pásma z třicátých let, budovaná proti případné německé agresi. Celý obranný systém dosahoval hloubky 40 až 50 kilometrů.
Na jaře 1945, kdy se na západní frontě spojenecké armády valily třetí říší a Porúří rozbombardovalo americké a britské letectvo, představoval region Ostravska poslední relativně nedotčenou průmyslovou oblast nesmírně důležitou pro válečné úsilí nacistického Německa, což si plně uvědomovalo i sovětské velení, k jehož cti je třeba zdůraznit, ač to dnes leckdo nerad slyší, že se výrobní potenciál Ostravy rozhodlo v nejvyšší možné míře zachovat, a tudíž upustilo od masových náletů a dělostřelecké přípravy (podobně jako „ta svině“ maršál Koněv při osvobozování Krakova). Takové štěstí bohužel neměla Opava, která se stala nejvíce zničeným městem na našem území.
První období (10. až 23. března)
Vlastnímu zahájení ostravské operace předcházel pomocný úder v pásmu sovětské 18. armády. Od 3. března bojoval o Liptovský Mikuláš též 1. československý armádní sbor. Od 7. března se pravokřídelní útvary 18. armády neúspěšně snažily o průlom na oravském směru.
Úder hlavních sil na ostravském směru z 10. března přerostl v těžké boje o každou obrannou pozici protivníka. Sedmnáctého března, kdy Rudá armáda na hlavním směru pronikla v pásmu širokém 15 kilometrů šest až dvanáct kilometrů do hloubky, sovětské velení vydalo příkaz k přerušení bojové činnosti. Při dovedně organizovaném odporu německých vojsk v silně opevněném terénu se negativně projevily nízké stavy sovětských divizí, nedostatečné utajení útoku a také nepříznivé povětrnostní podmínky, limitující činnost sovětského letectva a dělostřelectva.
První období tak přineslo hlavně upoutání nemalých nepřátelských sil při zahájení hornoslezské samostatné útočné frontové operace (15. až 31. března) 1. ukrajinského frontu, jemuž velel maršál Ivan Stěpanovič Koněv a která byla za cenu 66 801 vojáka korunována takovým úspěchem, že se velitel 4. ukrajinského frontu rozhodl přenést hlavní směr útoku těsně k hranici mezi oběma fronty (Żory–Wodzisław Śląski–Opava) se záměrem proniknout hluboko do levého boku Wehrmachtu a obchvátit Moravskou Ostravu ze severu. Tímto úkolem pověřil 38. armádu, posílenou mimo jiné 1. československou samostatnou tankovou brigádou pod velením Vladimíra Janka (14. března 1968, po útěku generála Jana Šejny, se zastřelil; spekulovalo se, že se Šejnou plánoval vojenský převrat s cílem dosadit opět k moci Antonína Novotného). Útok 38. armády měl usnadnit zrychlený postup 60. armády k řece Opavě.
Druhé období (24. března až 14. dubna)
Osmatřicátá armáda obsadila Żory a 26. března dobyla Wodzisław Śląski a probíjela se k řece Odře, avšak po obdržení posil německé jednotky její postup u obce Rogów 31. března zastavily. Prvního dubna 38. armádu posílil 11. střelecký sbor, jenž téhož dne překročil Odru a severozápadně od Tworkowa vytvořil malé předmostí. První československá samostatná tanková brigáda, operačně podřízená tomuto sboru, se do bojů u Tworkowa zapojila 3. dubna. Sovětská 1. gardová armáda se probíjela protivníkovou obranou na karvinském i těšínském směru, kde 5. dubna obsadila město Żywiec.
V pásmu 18. armády její pravokřídelní jednotky od 28. března pronikaly k jihozápadu do Pováží a západně na Oravu a do 13. dubna osvobodily Trstenou, Tvrdošín, Námestovo a Dolný Kubín. V Pováží sovětské jednotky spolu s 1. československým armádním sborem, posíleným o 4. československou samostatnou brigádu, dobyly 4. dubna Liptovský Mikuláš, 5. dubna Ružomberok a přes Veľkou Fatru se probíjely na Turiec, kde 11. dubna společně s rumunskými jednotkami pravého křídla Malinovského 2. ukrajinského frontu osvobodily Martin.
Během druhého období ostravské operace do 5. dubna se 38. a 1. gardová armáda přiblížily k Moravské Ostravě o 35 až 40 kilometrů a vytvořily podmínky pro její obchvat ze severu a severozápadu. V pásmu útoku 18. armády se útočníci po překonání 50 až 70 kilometrů zastavili před Jablunkovem, Čadcou a Žilinou. V období mezi 18. a 25. březnem osvobodila 59. armáda četné obce v Osoblažském výběžku a 60. armáda 28. března Třebom a Sudice na Opavsku.
Třetí období (15. dubna až 5. května)
Po předání 60. armády 6. dubna se útočné pásmo 4. ukrajinského frontu prodloužilo na 200 kilometrů – od Krnova až do údolí Váhu v prostoru Malé Fatry. Takto posílený front už čítal 265 000 vojáků, přes 6000 děl a minometů, více než 300 tanků a samohybných děl a 435 bojových letounů.
Třebaže Německo mlelo z posledního a jeho lidské zdroje rapidně vysychaly, dokázalo jeho velení posílit 1. tankovou armádu, mající nyní ve výzbroji přes 2100 děl a minometů, více než 300 tanků a samohybných děl a 250 bojových letounů.
Patnáctého dubna zaútočila Rudá armáda na celém úseku fronty obklopujícím Moravskou Ostravu od severozápadu, severu a východu. Po průlomu mezi Rozumicemi a Rohovem se 60. armáda zvolna probíjela ke Kravařům a po zběsilých bojích osvobodila 22. dubna zničenou Opavu. Osmatřicátá armáda pronikla 17. dubna na jižní břeh řeky Opavy a pásmem stálých opevnění na směrech Mokré Lazce–Hrabyně a Chabičov–Těškovice postoupila do 23. dubna k vnějšímu obrannému okruhu Moravské Ostravy. První gardová armáda prolamovala pozvolna linie německých stálých opevnění a 19. až 20. dubna vytvořila severně od Bohumína předmostí na řekách Odra a Olše. V pásmu 18. armády obnovila 18. dubna útočnou činnost sovětská a československá vojska, ale teprve koncem dubna po těžkých bojích v horském terénu zrychlila postup v celé šířce pásma.
Šestadvacátého dubna začal po přeskupení sil a určení nových operačních cílů klíčový útok na Moravskou Ostravu. Šedesátá armáda osvobodila 30. dubna Bílovec, 38. armáda pronikla po těžkých bojích 29. dubna až na okraj severomoravské metropole a 1. gardová armáda, postupující v silně opevněném terénu, 28. dubna osvobodila Hlučín a následujícího dne dosáhla severozápadních předměstí Moravské Ostravy. Ráno 30. dubna obě armády vyrazily do útoku od západu i severu na město a za podpory místního obyvatelstva (v Ostravě dodnes existuje most Miloše Sýkory, ačkoli o jeho odvážném činu koluje několik rozporuplných verzí) je do večera osvobodily. Od poloviny dubna si velice úspěšně vedla 1. československá samostatná tanková brigáda, jež podle druhého, přepracovaného vydání Druhé světové války Antonína Šnejdárka v ostravské operaci ztratila 68 tanků z pětasedmdesáti, s nimiž vstoupila do boje, a od 14. dubna 1. československá smíšená letecká divize v rámci 8. letecké armády.
Ostravská operace ve světle čísel
Trvala 57 dní. Odehrála se na rozsáhlém území jihozápadní části Krakovského a jižní části Katovického vojvodství, severozápadního Slovenska a severovýchodní Moravy. Útočné pásmo 4. ukrajinského frontu dosahovalo 175 kilometrů šířky (v závěru až 200 kilometrů) a hloubky na směru hlavního úderu 110 kilometrů, na pomocném dokonce sto padesáti. V průběhu ostravské operace sovětská a československá vojska osvobodila území Polska a Československa o rozloze přibližně 12 000 kilometrů čtverečních se 16 velkými městy a více než 600 menšími městy a vesnicemi. Německá 1. tanková armáda ztratila podle slovníkové příručky Český antifašismus a odboj, z níž autor tohoto článku čerpal většinu informací, asi 76 000 vojáků mrtvých, raněných a nezvěstných a dalších 26 200 zajatých, 690 děl, 400 minometů, 370 tanků a samohybných děl a 176 bojových letounů. Podle datové příručky Eduarda Čejky a Karla Richtera Historické události – druhá světová válka bylo rozdrceno osm divizí a zničeny či zajaty dvě.
Za úspěch však vzhledem k urputnosti německého odporu draze zaplatili i vítězové. Podle výše citované ruské statistické studie ztratil 4. ukrajinský front 112 621 vojáků, což představuje 1976 osob denně. Z toho trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní a zajatí; vzhledem k charakteru operace většina – asi 24 000 – připadla na mrtvé) dosáhly 23 964 osob a zdravotnické (ranění, nemocní, postižení kontuzí, popálení) 88 657.
