Zápisky českého vězně: Suchý chléb a voda jsou minulost. Jak se dnes vaří ve věznicích?
Jedna z nejčastějších otázek, které známí pokládají propuštěným vězňům, se týká stravy ve věznicích. Řada odsouzených má problémy se žaludkem, játry či jsou diabetici, alergici, vegetariáni nebo vyznávají taková náboženství, která jim neumožňují příjem stravy z vepřového masa. Zajímají-li i vás otázky týkající se poskytování specifické stravy v tuzemských věznicích a s tím spojená úskalí, pak je následující díl našeho seriálu určen právě vám.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Samozřejmě existuje mnoho názorů, že kriminál není žádná výkrmna a vězni by po zásluze měli dostat maximálně suchý chléb a vodu. Ovšem nežijeme ve středověku, nýbrž v civilizované zemi s listinou práv a svobod či různými mezinárodními úmluvami, které odsouzeným zajišťují i patřičnou stravu podle potřeby jedinců. Tyto „potřeby“ tzv. specifické strany pro přehlednost rozdělím do tří základních skupin.
Na stravu dle vlastního světonázoru, pak na stravu omezenou ze zdravotních důvodů a nakonec na stravu vyplývající z hlediska náboženského vyznání. V případě, že odsouzený tvrdí, že je vegan či vegetarián, jedná se o jeho přesvědčení a světonázor. V takovém případě by odsouzenému měla být přiznána veganská či vegetariánská strava.
Nikdo by neměl dál posuzovat, na kolik je o tomto světonázoru přesvědčen, či kontrolovat, zda si přeci jen někdy nedá k jídlu nějaké to maso nebo živočišný produkt. I v případě, že by odsouzený požadoval stravu omezenou pouze na absenci vepřového masa, aniž by svůj požadavek odůvodnil. S výjimkou nevhodných provozních podmínek totiž neexistuje relevantní důvod, proč by věznice takovémuto požadavku nevyhověla. Nejedná se totiž o opatření, která by zvyšovala finanční náklady, či by byly zdlouhavé administrativní úkony při změně stravy. Tedy čistě jen teoreticky. Později vysvětlím, proč tomu bývá jinak. Jiné je to u poskytování specifické stravy ze zdravotních důvodů.
Diety jsou totiž spojené s vyššími finančními náklady už tak omezeného rozpočtu stravovacího aparátu. Pokud věznice nemají dostatečné vybavení kuchyně vhodným technologickým zařízením, personál není dostatečně kvalifikovaný či jsou nedostupné odpovídající suroviny, tak nemusí odsouzenému přizpůsobit dietní stravu dle požadavků. V takovém případě je dotyčný vězeň převezen do takové věznice, která je schopna stravu přizpůsobit zdravotním potížím odsouzeného. Jedná se například o bezlepkovou dietu, jež je náročná jak na specifické suroviny, tak i na technologickou přípravu.
Mezi další diety, které se ve věznicích vaří, patří i ty pro odsouzené trpící žaludečními vředy, jaterními neduhy či diabetiky. O všech těchto dietách pak rozhoduje vězeňský lékař. Odsouzené nejdříve vyšetří, popřípadě je vyšle na podrobnější vyšetření ke specialistům a až pak je jim dietní strava eventuálně přiznána. Do té doby je však odsouzeným vydávána tzv. „základní strava“, která je určena pro všechny vězně.
A právě v tomto mezidobí, jež může trvat i několik dnů, než je dietní strava naordinovaná, jde doslova o hazard se zdravím odsouzených. Neexistuje žádné provizorium, které by tomuto hazardu zabránilo. Buď odsouzený nebude jíst, nebo přijme vše, co mu věznice naservíruje s modlitbou, aby kupříkladu žaludeční vředy nepraskly. Jak už jsem se však zmínil v dřívější kapitole našeho seriálu, kolikrát se stává, že se odsouzeným nabídne možnost pracovního zařazení, ovšem pod podmínkou zrušení diety a přechodu na základní stravu.
Do třetí kategorie, té nejchoulostivější tak patří odsouzení, kteří požadují specifickou stravu z důvodu náboženského vyznání. V tuzemských věznicích jde v těchto případech nejčastěji o muslimské či židovské vyznání. Otázky týkající se náboženského vyznání bývají ve všech ohledech vždy komplikované. Jde o element lidské důstojnosti a svobody pojímat život dle vlastního přesvědčení. Ani zákon nemůže narušovat výkon vnějších projevů náboženství či viry v jakýchkoliv formách, které vyplývají z náboženských pravidel či tradic. Respektive věznice musí respektovat náboženskou svobodu odsouzených a nesmí je nutit ani přijímat takovou stravu, která je v rozporu s jejich náboženským vyznáním.
Přestože v současnosti existuje předpoklad, že každá tuzemská věznice disponuje takovými podmínkami umožňujícími přípravu stravy na základě náboženských požadavků, je přiznání takovéto stravy poněkud komplikované. Některé věznice sice mohou poskytnout odsouzeným takovouto specifickou stravu, ovšem pouze za předpokladu, že se víra u těchto odsouzených nejdříve ověří a pak je dáno dobrozdání vězeňského kaplana o tom, že daný vězeň je či není skutečně tvrzeného vyznání. De facto rozhodnutí o tom, zda bude či nebude odsouzenému poskytnuta specifická strava z náboženských důvodů, je závislé na verdiktu vězeňského kaplana.
Ovšem v těchto případech nejenže jsou překročeny pravomoci vězeňských kaplanů, ale také jsou dotčena práva odsouzených na náboženskou svobodu. Právo na poskytování specifické stravy totiž může být omezeno v ojedinělých případech pouze zákonem, nikoliv posouzením vězeňského kaplana, jak moc je u odsouzeného daná víra pevná, či vůbec zpochybňováním, zdali je odsouzený skutečně věřící. Účel vězeňských kaplanů je pomáhat odsouzeným hledat cestu k víře či k jejímu upevňování a udržování náboženských tradic. Nikoli jak tomu už bývá, rozkrývání toho, zdali jsou odsouzení dostatečně věřící či nikoliv.
Takovéto jednání vězeňských kaplanů navíc nemá žádné opodstatnění ani oporu v zákoně. Jak hloubku víry, tak celkové náboženské vyznání nelze u žádného člověka nikterak procentuálně vyjádřit či spočítat. U každého jedince to je individuální, tudíž jakékoli vyjádření vězeňských kaplanů je v tomto ohledu irelevantní. Každá strava odlišující se od základní stravy představuje vyšší finanční náklady na přípravu. Převážně se totiž v tuzemských věznicích vaří z vepřového masa, které je stále nejlevnější. Muslimská strava či jakákoli jiná strava s absencí vepřového masa představuje pro rozpočet stravovacího aparátu vyšší náklady. Mimochodem tato problematika se týká jak veganů, tak i vegetariánů.
To je důvod, proč se některé věznice uchylují k rozhodnutí vězeňských kaplanů, kteří naprosto opomíjejí fakt, že má každý člověk právo libovolně konvertovat k jinému náboženství kdykoli. Žádná veřejná moc nemůže přímo ani nepřímo zasahovat do přesvědčení odsouzených. V případě, kdy dochází k neposkytnutí specifické stravy z náboženských důvodů, je prakticky omezena náboženská svoboda jednotlivce. Problém je i fakt, že žádná věznice nedokáže zajistit, aby docházeli do vězení duchovní ze všech církví, jejichž přívrženci odsouzeni mohou být.
V takovýchto případech dochází k situacím, kdy kupříkladu odsouzený navštěvuje římskokatolické obřady, přestože je vyznává církev adventistů sedmého dne. Obě dvě církve mají stejný základ v křesťanství, tedy bibli. Takováto účast však neznamená, že by mělo být odsouzenému odepřeno právo na specifickou stravu bez vepřového masa. Neexistuje jediný zákonný důvod, proč by odsouzenému měla být odepřena takováto strava, i kdyby svůj požadavek neodůvodnil, tedy za předpokladu, kdy má daná věznice vhodné provozní podmínky. K dobru vězeňské služby je však třeba dodat, že řada odsouzených svého přesvědčení jen zneužívá k podvodům. Ovšem to neznamená, že by mohly věznice porušovat náboženskou svobodu jednotlivců, kteří nezneužívají víry k dosažení „kvalitnější stravy“.
