Zápisky českého vězně: Návštěva lékaře se mřížemi může snadno proměnit v celodenní horor
Občas snad každý člověk musí zajít k praktickému lékaři. Toho si můžete vybrat na základě doporučení svých známých nebo se jen zaregistrujete v takové ordinaci, která je nejblíže bydlišti. Kdykoli k němu můžete zajít a v případě, že je plná čekárna, se otočíte na podpatku a raději se elektronicky či telefonicky objednáte na jiný termín. Může se však i takováto běžná návštěva praktického lékaře proměnit v traumatizující celodenní horor? Ve věznici běžná věc. Jak návštěva lékaře probíhá za zdmi věznice, se můžete dočíst v dnešní kapitole našeho seriálu.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Ve všech věznicích jsou zřízena zdravotní střediska, v nichž poskytuje zdravotní péči vždy lékař s všeobecnou sestrou. Počet zdravotníků v každé věznici je dán počtem vězněných osob a charakterem dané věznice. Zubní ordinace je už spíše samozřejmostí, ale specialisté se ve věznicích různí. Některé disponují chirurgií, ORL, psychiatrií, kožním, radiologií nebo gynekologií. Vězeňská služba také disponuje dvěma nemocnicemi. Nemocnice Praha-Pankrác zajišťujeme péči na interních a chirurgických odděleních včetně radiologie a dále poskytuje poliklinické služby. I nemocnice v Brně zajišťuje interní a následnou péči, ale také má především infekční a psychiatrické oddělení. Pokud v některých věznicích chybí možnost poskytování zdravotních služeb různých specialistů, jsou odsouzení eskortováni na vyšetření do civilních zdravotních zařízení. Takhle to všechno vypadá moc hezky, až by si jeden myslel, že je o vězně co do zdravotní péče velmi dobře postaráno. Ovšem kdyby tomu tak opravdu bylo, nemusela by se vězeňská služba ČR zabývat nárůstem násilných incidentů v ordinacích svých zdravotních středisek a já bych pak ani neměl o čem psát.
Pár zaměstnanců se mi už vyjádřilo k mým článkům s tím, že se jedná pouze o můj názor na daná témata a těžko mohu být objektivní. Argumentují tím, že se o objektivitu maximálně snažím, přestože to není mnohdy lehké. Nicméně se ke mně dostal článek Bohumila Skály „násilné incidenty v ordinacích“ publikovaný v časopise České vězeňství. V průběhu dnešní kapitoly vám tak představím postoj Vězeňské služby ČR k dnešnímu tématu v porovnání s mým přednesem skutečných faktů. Nechť si pak každý čtenář sám posoudí, kdo se snaží prezentovat realitu objektivně a kdo naopak publikuje uhlazené a idealizované články nepřipouštějící jakékoliv pochybení vězeňské služby. Ona totiž skutečnost, že si osobně prožívám to, o čem píši, ještě nutně neznamená, že nejsem schopný podávat zprávy ovlivněné vlastními pocity či dojmy.
Vzhledem k nečekaným zdravotním potížím jsem se v nedávné době musel obrátit o pomoc k lékaři, a navštívit tak zdravotní středisko věznice. Každý odsouzený si před návštěvou lékaře musí vypsat tzv. žádanku, kterou následně odevzdá dozorci. Ten pak odsouzeného zapíše do knihy a následující den (když se odsouzenému poštěstí) je předveden na zdravotní středisko. Ovšem někdy si takových žádanek musí odsouzený vypsat opravdu hodně. Zcela běžně se odsouzení navádějí ještě dříve, než je výdej snídaně. Tedy relativně čerstvě probuzené, sotva umyté a hladové vězně navedou do čekárny ordinace v opravdu hojném počtu.
Čekárna je malá místnost přibližně o rozměrech 3 x 4 metry, kdy je u každé stěny postavená jedna lavice. Zároveň postrádá jakákoli okna a o výměnu vzduchu se stará malý ventilátor a průduch do vedlejší místnosti, rozumějte chodbičky záchodu. Do těchto přibližně dvanácti metrů čtverečních pak dozorci postupně navedou okolo 25 odsouzených, někdy i více. Prvních 16 šťastlivců ukořistí místo na lavičce, zbytek musí postát. Začíná čekání na příchod lékaře do práce. Přestože platí v čekárně zákaz kouření, řada odsouzených si prostě tu cigaretu musí zapálit a během pár minut není přes hustý dým vidět ani na druhou stranu. Když se už konečně dostaví lékař, vysvitne některým nezasvěceným světlo naděje. Ovšem domorodci už lékaře znají a dobře vědí, že další hodinu budou muset čekat, než si lékař vykouří pár cigaret ke kávě a probere se sestřičkami pár těch novinek a vtipů. Po hodině tak začne doktor odbavovat první pacienty.
V deset hodin dopoledne už je v čekárně tak zahuleno a vydýchaný vzduch, že se začnou hromadit žádosti k dozorci o možnost jít na toaletu. Naivní pak žádají o zrušení lékařské péče a vrácení zpět na oddíl. Dozorce však nemůže na oddíly nikoho navést, i kdyby chtěl, a všem vysvětluje (s notnou dávkou trpělivosti), ať si vyšetření odřeknou až u doktora. Během hodiny lékař odbaví přibližně pět odsouzených a jde na kuřáckou pauzu. Jedenáctá hodina dopoledne a atmosféra v čekárně začíná houstnout, stejně jako zakouřený vzduch s minimálním obsahem kyslíku. Nervozita i napětí stoupá a řada odsouzených se stále více dožaduje u dozorce k odvedení na oddíl. Dozorce však neúprosně odolává a neustále každému opakuje, že nikoho odvést bez svolení lékaře nemůže.
V této fázi se s železnou pravidelností stává dozorce terčem agresivních a verbálních útoků či výhrůžek ze strany netrpělivých odsouzených. Okolo půl dvanácté konečně dozorce uleví přeplněnému stavu čekárny a přibližně osm odbavených vězňů se může vrátit zpět na své oddíly. Radost však netrvá dlouho, neboť záhy je do čekárny navedena další skupina vězňů. Z vězeňského rozhlasu je slyšet povel k výdeji oběda. Někteří odsouzení byli navedeni pouze k podpisu převzetí léků, a tak už je po poledni v čekárně něco okolo dvanácti odsouzených, což je i tak na malý prostor poměrně hodně lidí.
Ke smůle zatím neodbavených pacientů přichází informace, že šel doktor na oběd. Další nekonečně dlouhá půlhodina čekání. Dozorce nás počítá, aby nám zajistil oběd, neboť nás navádět nebudou. Nervozita a agrese už nabírají na téměř hmatatelné podobě. Po obědě lékař odbaví přibližně polovinu z čekajících, pak mu končí pracovní doba a jde domů. Druhá polovina se vrací zpět na oddíly s nepořízenou s tím, že budou navedeni příště. Bez snídaně, bez oběda, bez prostoru, bez dýchatelného vzduchu a nakonec i bez vyšetření, to by na nervech ubralo i tomu největšímu flegmatikovi.
A co si o tom myslí vězeňská služba? Cituji: „Je třeba si uvědomit, že dlouhá čekací doba, nevhodné osvětlení, špatný vzduch a neútulné prostředí vyvolává v člověku nepříjemný pocit a s tím možné projevy agrese… I zde se s násilím však velice často setkáváme. Právě zde se projevují různé formy: od slovního po přímý fyzický útok.“ Kdyby si to však hlavy študované jenom neuvědomovaly v teoretické rovině, ale šli si to na těch 6–7 hodin do té čekárny také vyzkoušet, určitě by celou věc nejen lépe pochopili, ale věřím tomu, že by se i u nich projevila nějaká ta forma násilí. Čekání na doktora je ve vězeňském prostředí téměř nadlidský úkon.
V čekárně je kolikrát i mnoho akutních případů, kdy trpí odsouzení silnými bolestmi, ať po operaci či po úrazech nebo mají různé záněty a podobně. Přesto musí zbytečně čekat v čekárně nejen dlouhé hodiny, ale kolikrát i dny, než se k lékaři dostanou. Vězeňská služba ČR provedla jakousi analýzu a následný výpis nejčastějších příčin agresivního jednání. Mezi nimi jsou například: prožitky křivdy a nespravedlnosti, zklamání v určitém očekávání (nemocný má dojem, že se mu lékař nevěnuje a že je neadekvátně léčen), prožitek ponížení, zesměšnění, urážení, pocit bezmoci či intenzivní bolest se somatickou příčinou.
Jsem přesvědčený o tom, že všechny tyto faktory by ovlivňovaly chování (příčetnost) i nikdy netrestaného člověka, který by byl podroben experimentu, v němž by byl umístěn na jeden jediný den do popsaného prostředí čekárny. Nemám nejmenších pochyb o tom, že by i on (spořádaný občan) začal brzy nadávat a rozčilovat se. Takové jednání za daných podmínek považuji za logické a opodstatněné. Ovšem u odsouzených se na takovéto chování hledí poněkud jinak. Jak tedy takové chování analyzuje či definuje Vězeňská služba ČR? Cituji: „Vlastní slovně útočný projev bývá reakcí na to, co se dříve pacientovi přihodilo, čeho chce dosáhnout a na právě probíhající situaci, která má funkci spouštěče tohoto nepříjemného projevu. K pochopení diskutovaného chování je třeba vzít v potaz minulou i současnou zkušenost nemocného a cíl, jehož chce vědomě či nevědomě dosáhnout. Vlastnímu agresivnímu jednání obvykle v takových situacích předcházejí pocity hněvu, ale i strachu či úzkosti, které se dostavují, hodnotíme-li určité skutečnosti jako pro nás významné a zároveň nepříznivé. To, že některý jedinec prožívá a reaguje některým z agresivních způsobů, či naopak třeba stažením se, nebo popřením významu určité skutečnosti, je dáno jeho osobním stylem, jímž se vyrovnává s náročnými situacemi.“ Tohohle pisálka bych do té čekárny umístil rovnou na dva dny po sobě, aby pochopil, o čem vlastně píše.
Vězeňskou službou definované násilné chování jsem si de facto neúmyslně vyzkoušel na vlastní kůži. Před rokem a půl se mi stal pracovní úraz, kdy došlo k fraktuře části obratle krční páteře. Nejenže mi lékař neposkytl lékařskou péči (což není pouze má domněnka), ale na rentgen mě poslal až po sedmi týdnech od úrazu, na CT vyšetření až po třech měsících. Ve finále mi dal směšné bodové hodnocení posudku o bolestném a k tomu mi bránil v pojistném plnění. Sice jsem na lékaře neřval jako tur, ale upozornil jsem ho, že nejsem dobytek, nýbrž člověk, co má právo na adekvátní poskytnutí lékařské péče a služeb, přestože jsem ve výkonu trestu odnětí svobody.
V dané chvíli jsem si neodpustil poznámku, kdy se jeho lékařská praxe nedá přirovnat ani k práci veterinářů. Pak jsem z ordinace odešel. Celou situaci jsem začal řešit legitimní cestou. V současné době už přes rok a půl čekám na vyjádření ČLK, která se nejspíš pochybení lékaře snaží ututlat, a na vězeňskou službu byla podána žaloba k soudu. Nicméně pouhé vyslovení vlastního názoru a postoje bylo bráno jako forma verbálního napadení.
Co k takovýmto situacím říká Vězeňská služba ČR? Definice verbálního napadení spadá pod násilné chování a násilné činy. Dále cituji: „V případě násilného chování a násilných činů v ordinacích zdravotních zařízení vězeňské služby lze hovořit o okamžitém, jednorázovém násilí, které směřuje vůči zdravotnickému pracovníkovi dané věznice, neboť pro vězněnou osobu představuje i zdravotník součást represivního systému. Stírá se rozdíl mezi represivním statutem vlastního zařízení a zdravotníkem jako reprezentantem pomáhající profese.“ Již jen verbální napadení je bráno jako porušení kázeňského režimu výkonu trestu nebo vazby. Prokazatelně jen ve dvou věznicích je takovéto chování řešeno kázeňským řízením pravidelně, v jedné věznici ojediněle. Fyzické napadení je řešeno kázeňsky vždy. Agenda kázeňského řízení je natolik složitá, že je od ní upuštěno. No, v mém případě na kázeňské řízení došlo a nepřišla mi jeho agenda nijak zvlášť složitá. Rázem jsem propadl z první diferenční skupiny do druhé, se zapsanou důtkou do osobní karty a eskortou do horší věznice z důvodu dosažení účelu výkonu trestu (po devíti letech trestu). Samozřejmě si věznice s porušováním předpisů nijak hlavu nelámala.
Násilné incidenty v ordinacích zdravotních středisek věznic zkrátka jsou na denním pořádku a stále se stupňují. Ví o tom odsouzení i zdravotní personál, který se s incidenty potýká na vlastní kůži každý den. Ví o tom i hlavy študované na vedení Vězeňské služby ČR, ovšem ty takovéto incidenty znají pouze z doslechu či na papíře. Tedy existenci problematiky připouštějí všichni, ale kroky k nápravě zkrátka nikdo nepodnikne. Vězeňská služba ČR vše vysvětluje povahou odsouzených a jejich „osobním stylem“, jímž se vyrovnávají s náročnými situacemi. Především by si však měli uvědomit, že odsouzení jsou lidé, a ne dobytek. Že i tito lidé kolikrát skutečně potřebují lékařskou péči hodnou člověku, a ne dobytku. Zajištěním důstojnějších podmínek v čekárnách, tedy i logistických úkonů a řádnou lékařskou péčí ve věznicích by se počet doteď vzrůstajících incidentů razantně snížil na minimum. To je celé, žádná věda, žádné zbytečné analýzy chování odsouzených při čekání na vyšetření, podobné definice a mnoho dalších nesmyslů hrazených z kapes daňových poplatníků.
