Násilí patří k Americe stejně jako třešňový koláč. K pochopení protestů stačí zběžně znát historii USA
Protesty vyvolané smrtí George Floyda navazují na celou řadu problémů prosakujících z minulosti. Ne náhodou se proto nabízí srovnání s chaotickými roky 1968 nebo 1919. Připomeňme si tři hlavní vlny celostátních povstání a jejich vliv na rasovou rovnost v USA.
První vlna silných protestů přišla na počátku 20. století a vyvrcholila takzvaným červeným létem v roce 1919, kdy se země vzpamatovávala z první světové války. USA trpce rozparcelovaná rasovým i genderovým napětím a zpustošená smrtící epidemií španělské chřipky se stala živnou půdou pro desítky násilných střetů s rasovým podtextem. Stovky tisíc Afroameričanů se tou dobou přesouvaly z jihu na sever s vidinou utéct násilí a útlaku a najít si práci, čímž na sebe strhávali nechtěnou pozornost.
Jeden z největších masakrů se udál roku 1921, kdy davy „bělochů“ spolu s místní policií zapálily Tulsu, černou obchodní čtvrť v Oklahomě, známou jako „Black Wall Street“. Pozabíjeli asi 300 lidí a téměř veškerá černá populace města zůstala kvůli následkům masakru bez domova.
Namísto násilníků policie pozavírala Afroameričany, kteří se pouze bránili.
V reakci na tuto nespravedlivou brutalitu začali ve 20. a 30. letech 20. století vznikat ve velkém organizace na obranu občanských práv. Národní sdružení pro rozvoj barevných (NAACP), založené v roce 1909, rozšířilo svou celonárodní kampaň za rasovou spravedlnost a do roku 1945 vytvořilo jednu z největších masových členských organizací v zemi, čítající na 500 000 členů.
Boj proti fašismu v zahraničí, rasismus doma
Druhá masová vlna protestů a rasového násilí přišla během ničivých let druhé světové války. V roce 1941 podepsal prezident Franklin Roosevelt příkaz k vytvoření Výboru pro spravedlivé zaměstnávání.
Pokrytectví země, která se tvářila, že ve válce bojuje proti rasové diskriminaci a za demokracii, vyvolalo vztek mezi mnoha Afroameričany a rozpoutalo jedno z nejintenzivnějších období černé politické organizace a bílé opozice.
Noviny určené afroamerickým komunitám, vedené Pittsburghským kurýrem upozorňovaly na rasovou diskriminaci a násilí a zahájily kampaň „Double V“ za vítězství v boji proti fašismu v zahraničí a proti bílé nadvládě doma.
V Mobile, Alabamě a Detroitu se v roce 1943 běloši mající strach z rostoucí černé militantnosti a v rámci soutěže o pracovní místa nebáli ve velkém napadat černé dělníky. A tak se červené léto znovu zopakovalo. Jenže tentokrát nepokojů přibylo. Ve všech 240 případech se policie připojila na stranu bílých vzbouřenců.
Po druhé světové válce začali Afroameričané pokojně i násilně protestovat proti rasismu a policejní brutalitě. Ohniskem aktivismu se stalo okolí Harlemu v New Yorku.
V srpnu 1943 tu zastřelil bílý policista afroamerického vojáka ve výslužbě Roberta Bandyho. Tehdy rozzlobené davy černochů začaly rozbíjet výlohy a demolovat město.
Turbulentní šedesátá léta
Třetí a obrovská vlna městských povstání, která byla podpořena růstem hnutí za občanská práva, se zemí prohnala mezi léty 1963 až 1968. Protesty vyvstaly z dlouhodobé segregace a diskriminace v zaměstnání, bydlení, dopravě a obchodu, a to jak na severu, tak na jihu.
Když v roce 1963 přišel ke slovu Martin Luther King Jr. a do protestů se začali zapojovat čím dál tím mladší lidé, policejní brutalita se ukázala ještě hrozivěji. V Birminghamu v Alabamě se do ulic vydali školáci, aby upozornili na svůj nesouhlas s rasovou segregací v restauracích a obchodech. Birminghamský komisař pro veřejnou bezpečnost Eugene „Bull“ nařídil, aby proti nim policisté a hasiči obrátili hlídací psy a požární hadice. V odplatě za tuto brutalitu se rozzlobení místní černoši prohnali městskou obchodní čtvrtí a zanechali tu viditelné následky. Následoval trest ze strany policie.
Byl to vzor, který se v příštích několika letech opakoval snad stokrát. Energie hnutí Černé síly, která pramenila z hrdosti, sebeobrany proti rasistickým útokům a sebeurčení, sílila.
Afroameričané pálili a plenili obchody, za což čelili násilné odplatě ze strany bílých policejních sil velkých měst. V Newarku v New Jersey zemřelo 34 lidí, z toho 23 v rukou policie. V Detroitu zemřelo 43 lidí, většina z nich byla zastřelena národní gardou a vojenskými jednotkami vyslanými na potlačení povstání.
Většina bílých Američanů, včetně prezidentských kandidátů Richarda M. Nixona a George Wallacea, stála na straně policie. Mezi ty, kteří se přikláněli k právům černých protestujících, patřili prominentní členové modré stužky, zřízené prezidentem Lyndonem B. Johnsonem. Jejích 11 členů, včetně jediného černého amerického senátora USA Edwarda Brooka (R-Mass) a výkonného ředitele NAACP Roye Wilkinse, zveřejnilo zprávu, která dospěla k závěru, že pro mnoho černochů „policie symbolizuje bílou moc, bílý rasismus a bílé potlačení“.
Během následujících let protestů a konfliktů sice ubylo, ale jejich příčiny a stupně agrese předznamenaly události roku 2020.
