Právník, četník a levicový intelektuál. Kdo byli další tři zavraždění v procesu s Miladou Horákovou?
Česko si v sobotu připomene smutné historické výročí. Před 70 lety komunisté zavraždili opoziční političku Miladu Horákovou. Tu režim nespravedlivě odsoudil ve vykonstruovaném procesu, ve kterém zazněly celkem čtyři rozsudky smrti. Jeden pro Miladu Horákovou, další pro Oldřicha Pecla, Záviše Kalandru a Jana Buchala. Čím si trojice mužů vysloužila nejvyšší možný trest?
Oldřich Pecl (1903–1950)
Rodák z Bohuslavic u Kyjova vystudoval gymnázium, po kterém se vydal právnickým směrem. Upozornil na sebe v prvních dnech nově vzniknuvší republiky, kdy se aktivně zapojil do obsazování Opavy v listopadu roku 1918. Další roky ho pojilo přátelství se Závišem Kalandrou, díky němuž objevil myšlenky komunismu.
Pecl byl velmi aktivní ve studentské levicové organizaci Kostufra. Po absolvování Právnické fakulty UK se mu začalo dařit, věnoval se více obchodům než politice. Před druhou světovou válkou vstoupil do manželského svazku s Ankicou Miličovou, literátkou pocházející ze Sarajeva. Pecl začátkem protektorátního období získal podíl v antracitovém dole Etna.
S nástupem Košického vládního programu byl důl znárodněn a Pecl si musel hledat novou práci. V poválečných letech spojil své jméno s národními socialisty. Po komunistickém převratu spolupracoval s emigrací, které posílal informace o situaci v Československu. Na začátku listopadu 1949 byl zatčen a přidán do procesu s Miladou Horákovou. Prokuratura ho označila za vlastizrádce a titoistu (kvůli jeho manželce). Pecl byl popraven okolo páté hodiny ráno, jeho manželku Ankicu komunisté vyslýchali, poté ji vyhostili ze země.
Záviš Kalandra (1902–1950)
Pocházel z Frenštátu pod Radhoštěm, gymnázium absolvoval společně s Peclem, poté jako jeho přítel zamířil do Prahy. Útočištěm se mu stala Filozofická fakulta UK. Začal se aktivně zajímat o marxismus a komunismus, uměl také velmi dobře psát, a tak působil jako redaktor například v Rudém večerníku. Ve 30. letech začal na novou ideologii nahlížet kriticky, odsoudil například tzv. moskevské procesy, což mu vyneslo vyloučení z KSČ.
Na začátku války byl zatčen gestapem, nacisté jej věznili v koncentračních táborech až do roku 1945. V Ravensbrücku se údajně setkal s Milenou Jesenskou, Kalandra na rozdíl od novinářky trýznění přežil. Po válečných hrůzách začal opět psát, sblížil se s komunistickou opozicí. Podobně jako Pecl byl zatčen v listopadu.
Velmi mu přitížily jeho prvorepublikové útoky na Stalinovy čistky. Kvůli tomu byl označen za trockistu, podobně jako u ostatních zazněl i u jeho jména termín vlastizrada. Kalandra věděl, co bude následovat. Text, jenž měl být jeho vlastní výpovědí, přednášel s nádechem ironie a sarkasmu. Jeho život skončil na pankráckém popravišti, přestože se za jeho milost přimlouvaly kapacity z Harvardovy univerzity.
Jan Buchal (1913–1950)
Nejméně známý a smutný případ, Buchal se narodil nedaleko Tišnova. Druhou světovou válku prožil jako četník, jehož služba skončila v roce 1947. Velký podíl na tom měli komunisté, kteří nechtěli v bezpečnostních složkách člověka, jenž ideově příslušel jiné straně. Buchal byl členem národních socialistů.
Po převratu se stal jedním z hlavních aktérů protikomunistického odboje na Ostravsku. V téže době už byla ale skupina infiltrována agenty StB. Režim následně rozjel vlnu zatýkání, v červenci se měl odehrát soudní proces „Buchal a spol.“. Kvůli velkému počtu zatčených byli lidé rozděleni do menších skupin. Buchal byl přičleněn k Miladě Horákové a dostal trest smrti za vlastizradu. „Ať žije svobodné Masarykovo a Benešovo Československo,“ řekl těsně před popravou Buchal. Paradoxem se stalo, že proces „Buchal a spol.“ započal až v červenci, tudíž měsíc po smrti Jana Buchala.
