Zápisky českého vězně: Důstojnost za mřížemi aneb Masturbace a močení metr od vaší hlavy
Pokud je jakákoli známá osobnost propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, strhne na sebe velkou mediální pozornost. Jedna z nejčastějších otázek kladených novináři je: „Co pro vás bylo ve vězení nejhorší?“ Téměř ve všech případech je odpověď stejná. Ztráta vlastní identity, důstojnosti a absolutní bezmoc. Co si však běžný občan má představit pod pojmem „ztráta důstojnosti“? To vám představím v dnešní kapitole našeho seriálu.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Totální ztráta lidské důstojnosti je během výkonu trestu odnětí svobody tak zcela běžná věc, jako že jsou mříže ve všech oknech věznice. Paradoxně přitom sám zákon o výkonu trestu jasně definuje, že výkon trestu může být vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osoby odsouzeného. Jak se tento stěžejní zákon dodržuje v praxi, můžete sami posoudit z následujících čtyř ukázek, kdy člověk o důstojném způsobu zacházení může opravdu jenom snít. Nutno podotknout, že každá věznice disponuje jiným vybavením, a funguje tak v rozličných režimech či podobách, proto se uvedené příklady neobjevují ve všech zařízeních stejně.
1. Osobní prohlídky
Osobní prohlídky se u vězněných osob provádí při mnoha příležitostech, jako jsou plánované celooddílové prohlídky cel či ložnic, před i po návštěvě, před eskortami, odchodu či návratu do věznice, ať už jde o návrat z vycházky, přerušení trestu či z venkovního pracoviště. Účelem těchto prohlídek je samozřejmě snaha zabránit pašování nedovolených předmětů do areálu věznice, popřípadě na jednotlivé oddíly jiných prostor věznice. Mezi nejhorší několikafázové prohlídky, které jsem zažil, patří ta po návratu z venkovního pracoviště. První kontrola probíhá už na samotné vrátnici při vstupu do kterékoliv věznice a připomíná spíše kontrolu na letišti nebo v budově soudu.
Vyndávám si veškeré věci z kapes a sundávám oděvní součásti s kovovými prvky (spony u opasku a podobně). Bundy, mikiny a tašky se pokládají na pásový rentgen, který odhalí kdejaké schované předměty. Současně sám procházím bezpečnostním rámem, který svým pronikavým alarmem upozorní na všelijaké kovové prvky, které jsem zapomněl. Za bezpečnostním rámem už na mě čeká dozorce, který mě vyzve k rozpažení a roztáhnutí nohou. Ručním detektorem mi projede celé tělo a nakonec mě prosahá, zdali na sobě nemám kupříkladu něco nalepeného či jinak přichyceného na těle. Zatím je vše v pořádku a taková procedura nepředstavuje nic, co by se nedalo vydržet, ovšem tím kontrola nekončí. Čeká mě cesta přes dvůr věznice na šatnu, před níž následuje důkladná osobní prohlídka. Dozorce mi přikáže svléci se donaha, což už je poměrně nepříjemné. Stojím naprosto nahý na dřevěném roštu, po němž šlapou desítky vězňů denně. Ne málo z nich má různé plísně a já se jen modlím, abych už potřetí nechytil znova další. Z té poslední jsem se dostával tři měsíce.
Jako robot pak poslouchám dozorcovy příkazy. Rozpažit, ukázat podpaží, chodidla, vypláznout jazyk. Pak mi dá mezi nohy teleskopické zrcátko, s nímž se kontrolují především podvozky vozidel, a přikáže mi směrem k zrcátku provést tři dřepy. Toto jsou naprosto zbytečně ponižující procedury, které vám důstojnost rozcupují na hadry. Nakonec si posbírám všechny svršky, boty a peláším do sprchy. Převléknu se a jdu k budově, v níž jsem ubytován. Nastávají další dvě kontroly. První je dechová zkouška na alkohol. Poté si sedám na další rentgen, který mě opět prosvítí. Všechny kontroly proběhly v pořádku a já už mohu jít na své oddělení.
2. Monitoring
Monitoring, respektive testování vězněných osob na přítomnost omamných či psychotropních látek v těle, patří mezi další potupné disciplíny, kterými si ve výkonu trestu projde snad každý vězeň. Způsob testování se opět liší v závislosti na dané věznici a já vám tak mohu představit jeden z těch nejhorších. Převážně se vězněné osoby navádějí na zdravotní středisko věznice k monitoringu v ranních či dopoledních hodinách, a to bez jakéhokoliv upozornění. Dozorce mě nechá svléci do naha a provede opět důkladnou osobní prohlídku. Poté prohlédne všechny mé svršky a boty, aby zjistil, zda nepašuji nějakou tekutinu, například moč jiného spoluvězně, u něhož je jisté, že neužil žádnou návykovou látku. Obléknu se a nafasuji jednorázový plastový kelímek. S ním mě dozorce doprovází na toaletu, kde se opět svlékám donaha. S kelímkem se postavím k mušli a snažím se vymočit.
Je snad normální, že každý člověk chodí ráno na toaletu, a tak mi toho moc pro nečekanou kontrolu opravdu nezbylo. Dozorce mě přitom sleduje sotva z metrové vzdálenosti. Nedostatek tekutin v těle spolu s psychickým blokem močit, když vás u toho někdo z blízkosti sleduje, mi brání test dokončit. Po pěti minutách to totiž vzdávám. Hrozí mi kázeňské řízení za neuposlechnutí rozkazu. Ale dozorce mi dává šanci. Mohu se jít napít a počkat třeba hodinu v čekárně, než budu schopný pokračovat.
Nakonec se mi podaří vypotit ze sebe aspoň deci, kterou pak předávám zdravotnímu personálu. Sestřička nadává na nedostatečné množství, přestože na provedení testu stačí jenom pár kapek. Pak přece jen rozbalí nový tester a vkládá ho do kelímku. Na všechny látky vyšel test s negativním výsledkem. Podepisuji vyplněný formulář a vracím se zpět na oddíl. Kdybych byl pozitivní, což se u vadných testů občas stává, odebrali by mi krev a odeslali by ji k laboratorním rozboru.
Ti, kteří se snaží z jakéhokoli důvodu vyhnout testu moči a rovnou nabízejí odběr krve, mají smůlu. Za nedodržení rozkazu přichází kázeňské řízení a následuje díra třeba na 14 dní. Cena testů se pohybuje v rozmezí okolo 700–800 Kč za kus, a jak sami uznáte, procedura je velmi traumatizující, ponižující a rozhodně nerespektuje důstojnost člověka. Proč vězeňská služba nepoužívá stejné testy, jaké mají například dopraváci, nevím. Možná jsou ty vězeňské levnější a s ponižováním vězňů si stejně hlavu nikdo neláme, tak co. Přitom by stačilo provést stěr z jazyka a k ponižování lidské důstojnosti by vůbec nemuselo docházet.
3. Záchody metr od hlavy
Vybavení cel – ložnic či počty ubytovaných v jedné místnosti se opět liší v závislosti na dané věznici. Neexistuje jednotný metr, podle něhož by měly být všechny cimry stejně vybavené, či kolik vězňů má jakou obývat. Proto najdete dva vězně na jedné cele, stejně jako jich můžete nalézt 6, 8, 12 či dvacet na jiné. Některé cely se zamykají, jiné zase ne. Ty, které se uzamykají, jsou vybavené záchodem a umyvadlem se studenou vodou. Jelikož se jedná i v tomto případě o rozličné uspořádání, tak vám vyberu dva příklady z toho nejhoršího.
V prvním případě jde o větší celu cca 20 m², v níž je ubytováno 8 vězňů. Jelikož jsou zamčeni, tak mají v rohu místnosti záchod, jenž je od zbytku prostoru oddělen igelitovou plentou. Teď si zkuste představit, že sedíte u stolu, dostanete oběd, do něhož se s chutí pustíte. Jenomže z nenadání jeden spoluvězeň má střevní potíže a nutně musí jít na velkou. V případě, kdy to dotyčný opravdu nevydrží, máte po jídle. Opravdu nepříjemné zvuky a smrad záhy zaplaví celou místnost a vy zkrátka nemáte kam jít.
V tom druhém případě jde o malou celu přibližně 2 x 5 metry, v níž jste uzamčeni „jen“ dva. Jedna palanda je pod oknem napříč celou, druhá je podél zdi. Opět je v rohu místnosti umístěn záchod oddělený od prostoru igelitovou plentou. Když u ní spíte, tak máte hlavu téměř metr od záchodové mísy. Ten, kdo má tu smůlu, že musí spát u záchodu, nevyhne se situacím, kdy mu spoluodsouzený močí, masturbuje či vykonává velkou potřebu téměř hlavy. Ponižující? Rozhodně ano, i když taková definice skutečného stavu je v reálu nepopsatelná.
4. Osobní prohlídky v přímém přenosu
Jde o čtvrtý příklad toho nejhoršího ponížení, jaké můžete ve výkonu trestu odnětí svobody zažít. De facto jde o stejné osobní prohlídky, jaké jsem vám uvedl v prvním příkladu. Ovšem s tím rozdílem, že se musíte svlékat pod kamerou. Svlékání odsouzených před kamerami je zcela nemyslitelné. Dokonce se i z těch nejvyšších míst něco obdobného zavrhuje, ale přesto se to děje. Jako vězeň můžete vznášet různé námitky, že se před kamerou svlékat nebudete, ale nebude vám to nic platné. Dozorce vám odsekne, že je kamera zrovna vypnutá (což si vězeň opravdu nemá jak ověřit), a znova vám přikáže svléci se do naha. Na toto téma bylo už z řad odsouzených odesláno mnoho stížností, ale pokaždé označené kamery nefungovaly a stížnost byla nedůvodná.
Kamery jsou už navíc běžné i v ordinacích zdravotních středisek věznic, kde se musíte v rámci vyšetření svléknout, ať už chcete nebo nechcete. Mezi dalšími zařízeními je zavedeno, že nesmí vězněnou osobu svlékat a prohlížet ani být u takovéto prohlídky dozorce opačného pohlaví. Ovšem to, kdo sedí za monitorem kamer, se nikdy nedozvíte. Stále vám dokola říkají stejnou písničku – ta kamera je zrovna vypnutá. Proč se tedy musí vězněné osoby svlékat pod kamerou? Jde snad o úmyslné dosažení ponižujícího, psychologického efektu?
Ve výkonu trestu odnětí svobody jsou všichni umístěni za to, že nerespektovali a porušovali zákony. Ovšem zákony také stanovují, jakým způsobem má být výkon trestu vykonáván. Ti, kteří na vězně dohlížejí, porušují tyto zákony dnes a denně, ale s tím si už hlavu nikdo neláme. Jak potom chtějí lidem vysvětlovat, jak se mají chovat, když se sami chovají opačně, než káží. Na začátku byla zmíněna zákonná povinnost respektovat důstojnost, ovšem zákon dále hovoří o tom, že výkon trestu má být vykonáván i takovým způsobem, aby byly omezeny škodlivé účinky zbavení svobody. Jenomže je to opět jenom na papíře a praxe je zcela opačná.
Nerespektováním lidské důstojnosti totiž dochází k vytváření právě zmíněných škodlivých účinků zbavení svobody. Dočká se někdy český národ takového vězeňského systému, který koresponduje s danou dobou tak, aby výkon trestu naplňoval svůj účel, nebo bude celý systém brzděn tak dlouho, dokud se nevyrovná zaostalejším, méně se rozvíjejícím zemím?
