Zápisky českého vězně: Jak se dostat z vězení na „opušťák“
Ocitnete-li se někdo za mřížemi, nemusí to hned znamenat, že dotyčný spatří světlo světa až v den svého propuštění. Odsouzené můžete běžně potkat na ulicích, úřadech, bazénech, ale také vedle vás mohou právě teď sedět kupříkladu v kavárně a dopřávat si větrník či jiný zákusek se svou rodinou. O tom, jak se mohou vězni dostat během svého výkonu trestu odnětí svobody za bránu věznice, vám budu vyprávět v dnešní kapitole našeho seriálu.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Pokud odsouzení splňují veškeré podmínky, mohou během svého výkonu trestu opustit brány věznice hned ve dvou případech. V prvním případě jsou vězni pracovně zařazeni na volném či nestřeženém pracovišti mimo areál věznice. Ovšem tyto případy se nás v dnešní kapitole netýkají. Nás totiž zajímá druhý případ, kdy odsouzení opouštějí věznici v rámci extramurálních aktivit. Tyto aktivity spočívají buď v opuštění věznice za doprovodu zaměstnance věznice, popřípadě za doprovodu svých nejbližších – jistá forma volné návštěvy.
Nicméně také souvisí s přerušením samotného výkonu trestu, a to až na několik dnů. Tyto aktivity jsou uplatňovány s individuálním přístupem na základě vnitřní diference odsouzených a pozitivního přístupu k plnění stanoveného programu zacházení. Jinak řečeno, plní-li si odsouzený bez problémů všechny své povinnosti a chová se slušně, má velkou šanci, že se za bránu věznice podívá o něco dříve. Zajímavostí je, že tyto aktivity nejsou podmíněné paragrafem, respektive trestnou činností, za kterou byl vězeň odsouzený. Jeden můj „spolubydlící“, policista odsouzený za brutální vraždu své manželky, chodil normálně pracovat mimo areál věznice, a jelikož se choval slušně, pouštěla ho věznice na desítky dní v roce domů. Nezáleží tedy na tom, zdali se jedná o neplatiče alimentů, zloděje či brutálního vraha. Každý má možnost vytvořit si svým chováním podmínky k získání „opušťáku“ z věznice. Pojďme se však nyní blíže podívat na některé z extramurálních aktivit.
Jedna z těch nejméně pro společnost rizikových je opuštění věznice v doprovodu zaměstnance. To ovšem neznamená, že jako doprovod slouží ozbrojená vězeňská stráž. Za doprovod se totiž považují i civilní pracovníci, jako je vychovatel, sociální pracovnice či kaplanka. Buď se chodí s odsouzenými na různé úklidové brigády, veřejně prospěšné práce nebo vyřizování nových dokladů na různých úřadech. Ovšem také se chodí jen na pouhé výlety, a to ať v podobě procházky po městě či celodenní túry v přírodě. Sám jsem jednu takovou to túru absolvoval a můžu vám říct, že to byl po tolika letech nezapomenutelný a silně emocionální zážitek. Bylo nás přibližně okolo šesti odsouzených.
Brány věznice jsme opouštěli v létě okolo osmé hodiny ranní, kdy už na nás čekala vězeňská dodávka. Ta nás odvezla téměř na samé hranice s Rakouskem a odtud jsme se měli dostat pěšky zpět do věznice, jež nám byla vzdálena přibližně 15 km. Sotva jsme vystoupili z auta, které odjelo zpět, bylo nám jen stroze řečeno: „Kdo má zaječí úmysly a chce utéct, jeho věc. Nikdo za ním běhat nebude. Následky si pak ponese každý sám za sebe.“ Důvěra věznice, že nikdo extramurální aktivity nezneužije, je jedním z předpokladů ke schválení „opušťáku“.
Cesta vedla Národním parkem Podyjí podél řeky Dyje. Po mnoha letech jsem se tak ocitl doslova a do písmene v lese. Viděl jsem poprvé tolik stromů, jichž jsem se mohl dotknout, obejmout je a cítit vůni lepkavé pryskyřice. Vůni lesního porostu a tolika květin. Slyšel jsem, jak je les plný různých slazených zvuků. Zpěv ptáků, šumění větru v korunách stromů či šplouchání vln dorážejících na břeh. Opět jsem si uvědomil, jaké je být svobodný a smět si užívat krásy přírody. Nakonec jsme došli k přehradě, u níž byla taková malá, malebná hospůdka se stylovou zahrádkou. Všichni jsme měli „vykontované“ nějaké peníze, tak jsme si tam domluvili asi hodinové volno (rozchod). Už jsem zapomněl, jaké vlastně je mít u sebe peníze a něco s nimi moct zaplatit. Ve vězení je totiž přísně zakázaná jakákoli hotovost. Každý jsme si tak koupili něco dobrého k snědku, zapili to chlazeným nealkem a vychutnávali si ten pocit svobody na zahrádce. Do vězení to bylo už tak 15 minut pěšky. Vrátili jsme se okolo 17. hodiny plni nezapomenutelných zážitků a dojmů z několikahodinové svobody.
Jako další příklad aplikování extramurální aktivity bych uvedl opuštění věznice nikoliv v doprovodu zaměstnance, nýbrž v doprovodu rodinných příslušníků či osob opravdu blízkých. V takovém případě přijde osoba blízká do věznice a na bráně nahlásí, koho jde vyzvednout. Odsouzený už je na daný čas připravený, poučený, obdrží vycházkovou knížku a v doprovodu opouští bránu věznice. Tyto tzv. vycházky s rodinou jsou zpravidla realizované v délce 3, 10 a 24 hodin. S tříhodinovou vycházkou mám také vlastní zkušenost.
Tenkrát si mě na bráně vyzvedla má přítelkyně a tou nejkratší cestou jsme zamířili do hotelu, v němž už měla zaplacený pokoj. Po téměř sedmi letech věznění jsme si tak s přítelkyní mohli dopřát absolutního klidu a soukromí plného nádherných chvil. V poslední řadě extramurálních aktivit je pak samotné přerušení výkonu trestu. To se zpravidla povoluje po absolvování kratších vycházek s rodinou. Důvěra k odsouzenému je už na takové úrovni, že ho nemusí na bráně nikdo vyzvednout.
Opušťák se vydává snad na 21 dní v roce, které si odsouzení rozdělují po týdenních cyklech. Ve vycházkové knížce mají uvedená konkrétní místa – lokality či oblasti, v nichž se smějí pohybovat, a to i pro případ, kdyby byli lustrováni policií. Pokud bych tedy měl povolený pohyb v Pardubicích, tak rozhodně nemám co dělat v Praze a podobně.
Extramurální aktivity jsou pro odsouzené velmi důležitými motivačními činiteli pozitivního ovlivňování. Pomáhají s obnovením návyku na prostředí mimo areál věznice, ale především pomáhají upevňovat a utužovat rodinné a partnerské vazby. Mimo to i přispívají k získávání dovedností při řešení obvyklých situací v běžném životě, jako je komunikace s úřady a podobně. Respektive působí na odsouzené tak, aby po propuštění měli co nejmenší problémy s reintegrací do společnosti. Jen je smutný fakt, že některé věznice využívají možností extramurálních aktivit na možné maximum, zatímco jiné se je snaží omezovat na minimum, přestože odsouzení splňují veškeré podmínky. Jde o další důkaz rozdílného zacházení s odsouzenými v závislosti na dané věznici.
