Nemocnice Pitié-Salpêtrière: Pohnutý příběh odkladiště „nebezpečných“ žen nepřestává fascinovat
Prostitutky, vražedkyně, hysteričky, melancholičky, epileptičky, nevěrnice, podvodnice. Ale také zcela příčetné a vzdělané ženy. Ty všechny měly být ještě v 19. století léčeny, usměrňovány a umlčeny na první neurologické klinice svého druhu v Evropě, v dnešní největší francouzské nemocnici Hôpital Universitaire Pitié-Salpêtrière.
Počátky pohnuté historie této instituce lze vysledovat až do 17. století. V místě, kde dnešní nemocnice stojí, bývala továrna na střelný prach. Odtud je také odvozen její název salpêtre označující dusičnan draselný, který byl hlavní složkou pro jeho výrobu.
V roce 1634 byla továrna přemístěna do oblasti Bastille a o 22 let později, kdy v roce 1656 nařídil král Ludvík XIV. svému dvornímu architektovi Libéralu Brulantovi, aby místo ní postavil nemocnici, vznikla La Salpêtrière. „Všeobecná nemocnice“ neboli vězení pro chudé.
Všechnu špínu města sem
Nutno předeslat, že tehdejší Hôpital Général neznamenala to, co si pod ní dnes představujeme. Tyto instituce svým pacientům neposkytovaly pečující lékařská ošetření. Naopak. Byly předurčeny k tomu, pojmout a udržet ve svých zdech bídu a špínu města, a to často proti vůli těch, kteří ji představovali.
Tehdejší „nemocnice“ včetně La Salpêtrière byly ve skutečnosti vězením pro chudé a „nebezpečné“. Takže kromě chudáků zde končily hlavně ženy. Šílené, nevěrné, opuštěné, prostitutky i intelektuálky. Často se tvrdí, že s kapacitou 10 000 pacientů byla La Salpêtrière jednou z největších nemocnic na světě.
Odkladiště hysteriček
Legendární neurolog a patolog Jean-Martin Charcot, který se jako zakladatel moderní neurologie nechvalně proslavil i tím, že se svými pacientkami jednal jako s experimentálními pomůckami, vyučoval a pracoval v hospitálu celých 33 let. Jako léčebného prostředku tu kromě stimulace vaječníků používal hypnózy, tedy převratné metody na pomezí lékařství a spiritismu.
Jeho nejvýznamnějšími pacientkami byly například sama „královna hysteriček“ Marie Blanche Wittmann trpící epilepsií, na které v rámci svých proslulých přednášek veřejně demonstroval takzvané „hysterické krize“, nebo Louise Augustine Gleizes, traumatizovaná čtrnáctiletá dívka umístěná do Salpêtrière za změnu chování pramenícího z krutých fyzických trestů a znásilňování. Mezi studenty a kolegy Charcota patřili například George G. De la Tourett nebo lékař Joseoh Babinski, po kterém je pojmenován reflex označující poškození centrálního nervového systému.
Opomenout nelze ani zvláštní tradici, která se k historii Salpêtrière váže. Pravidelně se tu totiž koncem února během masopustu konal maškarní bál, na který přicházela pařížská smetánka. Jakási perverzní zvědavost sem lákala měšťany, kteří si chtěli povyrazit pohledem na vyšinutost všeho druhu. Šílené a společensky odsouzené ženy tu v kostýmech proplouvaly vedle těch, kteří se jich rádi zbavili a ještě se bavili na jejich účet. Show na úrovni vystavování liliputů a siamských dvojčat patřila ke každoročnímu vrcholu pařížské kulturní sezony. Ne náhodou si tento fenomén vybrala spisovatelka Victoria Mas jako námět pro svůj úspěšný román Le bal des folles, který se brzy dočká filmové adaptace.
