Zápisky českého vězně: Jak žít ve vězení společně s jinými etnickými skupinami
Jedna z nejčastěji pokládaných otázek, kterou slýchávají nejen propuštění vězni, zní: „Co je na tom vězení vlastně ze všeho nejhorší?“ Možná se teď budete divit, ale nejsou to ani tak mříže, přísný režim, dozorci, odloučení od rodiny, jako to jsou především samotní spoluvězni. Skladba vězeňské populace v tuzemských věznicích a soužití s různými etnickými skupinami je tématem pro dnešní díl našeho seriálu, u kterého vás tímto srdečně zdravím.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Ať už vypadá můj dopis českých věznic a celého vězeňského systému jakkoli hrozně, tak v porovnání s věznicemi na Ukrajině, v Rusku, Turecku, nebo dokonce ve Vietnamu jsou tuzemské věznice spíše fajnové ubytovny. Aspoň co do podmínek, vybavení a péče o vězně. Drtivá většina tuzemských vězňů by výkon trestu ve zmíněných zemích snášela velmi, ale opravdu jen velmi těžko. Někteří si ani nedokáží představit, zdali by kupříkladu ve vietnamské věznici vůbec dokázali přežít byť jen jeden jediný rok. Přesto je to mnohdy víc než těžké trávit trest odnětí svobody i v našich věznicích. Proč tomu tak vlastně vůbec je?
V našich podmínkách totiž není problém místo výkonu trestu, jeho vybavení či péče o odsouzené. Problémem jsou mimo jiné především sami odsouzení. Naši vězeňskou populaci krom samotných Čechů tvoří také mnoho jiných národností. Tyto národnosti si z hlediska soužití s Čechy dovolím rozdělit do dvou kategorií, a to na bezproblémovou a problematickou.
Do první, tedy té bezproblémové kategorie, spadají paradoxně vězni pocházející především z těch zemí, v nichž by žádný Čech nechtěl poznat vězení na vlastní kůži. Jsou to hlavně Rusové, Ukrajinci, Poláci, Turci nebo Vietnamci. Narazit však můžete i na Slováky, Francouze nebo Italy. Odsouzení těchto národností tvoří minoritní část naší vězeňské populace. Přestože v minulosti vězeňská služba označovala některé menšiny, nejčastěji ruskojazyčně mluvící, za nejrizikovější skupiny (co se bezpečnosti týče), tak tomu bylo mezi odsouzenými (a stále je) naprosto jinak.
Samozřejmě, že se jednotliví členové stejné národnosti snaží ve věznicích uskupovat a vytvářet si vlastní komunitu, ovšem rozhodně se nedá hovořit o vytváření vězeňských gangů tak, jak to můžete znát z amerických akčních filmů. Navíc je přeci i naprosto logické a přirozené, že se dávají „krajani“ v cizí zemi dohromady a jsou rádi za to, že si mají s kým popovídat v rodném jazyce. Každopádně za celou svou vězeňskou „kariéru“ jsem neslyšel ani nezaznamenal, že by se tyto národnostní menšiny snažily o podmanění si českých vězňů či se pokoušely jakkoliv ovládnout chod či stínový systém věznice. Rozhodně se nikdy nepokoušely jiné okrádat, podvádět nebo je vydírat či je šikanovat a dopouštět se na nich bezdůvodného násilí.
Poznal jsem už za mřížemi mnoho Vietnamců, Ukrajinců i Rusů a nikdy s nimi nebyl žádný problém, tedy pokud ho nezavinil sám český vězeň. Vězni ze zmíněných národností jsou naprosto vstřícní všem. Rádi pomůžou, půjčí vám cokoliv, co potřebujete, a vyjdou ve všem vstříc. Drží své slovo, stejně tak i dohody, jako by šlo o nepsané zákony. Ovšem to samé očekávají i od druhé strany. Pokud však druhá strana slovo nedodrží a snaží se tu první naopak obelhat či nějak podvést, pak teprve nastane problém, jenž může skončit i tragicky. Rozhodně jsem se však nikdy nesetkal s rasově motivovanými ataky či urážkami mířenými proti české populaci.
V druhé kategorii – tedy té problematické národnostní části vězeňské populace tuzemských věznic se budu věnovat romské society. V dnešní době je však velmi obtížné publikovat na obdobná témata tak, aby se autor dokázal vyhnout špatnému pochopení, potažmo i kritice či obvinění z rasismu. Samozřejmě, že boj proti rasismu by neměl nikdy ustat, ovšem na druhou stranu by se nikdy neměl uchylovat k nepravdám či k zamlžování skutečností a účel by neměl světit prostředky. Právě proto jsem se rozhodl obrátit se i na odbornou literaturu, o níž budu své osobní zkušenosti i poznatky opírat.
K tématům romské problematiky už byla napsaná řada článků i odborných knih. Taktéž bylo uskutečněno mnoho pozorování, respektive průzkumů na poli sociálních věd řešených mimo jiné i na akademické půdě. Ovšem z politických důvodů, obav o vlastní kariéru či kvůli tendenci vyhýbání se konfliktů se výsledky namísto otevřených diskuzí začaly tabuizovat. Před sepsáním dnešního dílu jsem studoval v odborné literatuře, kdy mě nejvíce zaujala publikace od Petra Bakaláře s titulem „Psychologie Romů“, kterou mají k dispozici mimochodem i zaměstnanci vězeňské služby. S autorem publikace jsem se spojil a požádal ho o svolení citace a užití některých částí, což mi následně bylo schváleno. Petr Bakalář ve své knize položil dva dotazy, které však nechal bez odpovědi, neboť měly posloužit jako jeden z mnoha možných směrů dalšího výzkumu na poli sociálních věd.
1. Jak se chovají romští vězni ve vězení?
2. Liší se jejich chování od neromských vězňů?
Jelikož právě tyto dva dotazy považuji za stěžejní, neboť jsou v přímé souvislosti s dnešním tématem, tak se na ně nejenže pokusím objektivně odpovědět, ale současně tím odpovím i na otázku položenou v úvodní části dnešní kapitoly.
V první řadě je nezbytné si uvědomit následující: „Romové žijící v ČR se dělí do několika skupin. Liší se různými normami, zvyky, způsobem života. Nejčastější jsou tyto skupiny: slovenští Romové – tzv. Rumungro, olašští Romové – tzv. Valachrom, čeští a moravští Romové, maďarští Romové – tzv. Ungrikorom a němečtí – tzv. Sinti.“ V tuzemských věznicích jsou v drtivé většině Romové žijící v sociálně vyloučených městských částech. Mnoho z nich má jen základní vzdělání, ovšem nejsou výjimkou jedinci neumějící číst a psát. Romové nás Neromy označují slovem gádžové a nyní se vám pokusím vysvětlit nejen to, jaké je vlastně samotné soužití s těžko přizpůsobujícími se Romy, ale pokusím se osvětlit i příčiny všech vznikajících problémů.
Romská psychika se v mnohých aspektech odlišuje od psychiky Neromů. Vlastně v každodenní praxi se projevují odlišné vzorce chování a jednání (na umyvárnách se koupají ve spodním prádle a přítomnost nahého Neroma je silně pobuřuje), které je třeba chápat jako přímé důsledky specifických rysů a dekódovat je na základě znalostí horizontů romské psychiky. Z hlediska vlastních zkušeností musím nyní ocitovat dva základní archeotypy romské mentality. „1. Prožívání času a prostoru. Romové nechápou a neprožívají dimenzi času jako lineární s jejími horizonty historickými, přítomnými a budoucími. Jejich čas se omezuje pouze na rozměr aktuálně prožívané přítomnosti. 2. Preferování požitku – stěžejní romský mentální fenomén, nutnost primárního uspokojování všech momentálních fyziologických, příp. psychických potřeb. Jednoznačné preferování silného prožitku, a to i za cenu vědomých osobních ztrát v budoucnosti, či dokonce za cenu vlastního sebezničení.“
Dříve než vám vše převedu do vězeňské praxe, musím ocitovat další neméně důležitý aspekt. „Říká se, že romskou identitu tvoří tzv. romipen, což je nepsaný zákon, jakýsi soubor hodnot, které jsou teoreticky univerzální a vlastní všem Romům. Důležitou součástí romipenu je tzv. čačipen – pravda, právo, spravedlnost, skutečnost. Ovšem chápání spravedlnosti může být v diametrálním protikladu k chápání spravedlnosti Neromy. Příkladem může být romské slovo de man (též de mange), půjč mi, ale také dej mi. Romové nečekají, že musí půjčenou věc vrátit, protože oni by jednali také tak. Platí zásady solidarity (dnes mám já, zítra budeš mít ty), je nepřípustné, aby jeden člen komunity měl (jídlo, oblečení, peníze) a druhý ne.“
Každý laik (Nerom), i kdyby sebe více nechápal, tak vše dokonale pochopí ve výkonu trestu odnětí svobody, jakmile bude žít pod jednou střechou se skupinou Romů. Romové totiž naprosto všechny automaticky považují za členy komunity, tedy i Neromy, a očekávají od nich dodržování jejich zvyků, a to bez rozdílu. Pokud tedy lépe zajištěným Neromům chodí pravidelně peníze či balíky s kuřáckými potřebami, hygienou a podobně, očekává se od nich – gádžů, že se se vším podělí s ostatními. Pochopitelně Neromové takovéto zvyklosti rozhodně nemají a uvažují v časově dlouhodobějším horizontu, respektive se snaží se vším hospodařit tak, aby co nejdéle se vším vystačili.
Toto tady označím jako „kulturní nedorozumění“, neboť Romové nechápou jednání gádžů (lakomců), kteří odmítají vše odevzdat komunitě, a rázem se z takovýchto jedinců stává nepřítel – lovná zvěř. Když gádžo nechce dát, tak Romové přemýšlejí, jak si od něj všechno vzít, jak gádžu okrást či podvést. A to přesně takovým způsobem, jak bylo už citováno, tedy i za cenu vědomých ztrát v budoucnosti či za cenu sebezničení. Jen je třeba podotknout, že Romové v těchto ohledech drží velmi pospolu a klidně si jedince „podají“ i v pěti- či vícečlenné skupině, proti které jedinec pochopitelně sám nic nezmůže.
Romové často řeší svoje spory velmi hlučně, padají šťavnaté nadávky a jsou vidět hrozivá gesta. Je to dáno do značné míry živějším, výbušným temperamentem, emocionalitou, množstvím bohatých citových projevů a citovou vzrušivostí. Při zásahu do všech možných problémů ze strany vězeňské služby Romové jednohlasně popírají veškerou vinu. Za univerzálního viníka všech problémů i osobních frustrací je považován gádžo, který je označen za veřejného nepřítele, a veškeré, třeba i násilnické prostředky k jeho zničení jsou legitimovány. Jakmile jim dává někdo něco za vinu, cítí se být utlačovaní a často volají po rasové diskriminaci.
Mimochodem z tohoto má každý zaměstnanec velký strach, neboť z obvinění z rasismu při případném vyšetřování se na místo dokazování protistrany musí zaměstnanci spíše vyviňovat. Romové přitom sami téměř denně slovně napadají „gádže“, které pak zasypávají nespočtem nechutných rasově zbarvených nadávek a urážek. Cesta k opětovnému smíru bývá – viděno gádžovskou optikou – překvapivě snadná. Ve věznicích v drtivé většině postrádají Romové schopnost racionálně zacházet s finančními prostředky – střídají se dny hojnosti se dny naprosté nouze. Většinou se ve dnech nouze (trvající i tři týdny v měsíci) snaží kouření, hygienu a ostatní zajistit od gádžů, kteří se přeci jen snaží plánovat perspektivní rozvržení útraty a spoření.
V tuzemských věznicích zaujímají Romové více jak 50 % vězeňské populace. Jsou věznice, v nichž jsou zřízené oddíly, v nichž je majoritní podíl Romů v poměru s Neromy plus mínus 95:5 a tyto oddíly jsou oficiálně vedené jako „standardní“. Ovšem každý zaměstnanec věznice dobře ví, že Neromové, kteří neznají chování a mentalitu těchto Romů, na těchto odděleních zažívají životu nebezpečné peklo na zemi. Nikdo však ze zaměstnanců nepotvrdí skutečnost, že se tato rádoby standardní oddělení používají ke zlomení psychiky problémových Neromů pro jejich snadnější manipulaci – motivaci, či se využívají k trestání Neromů za různá provinění. Zajímavostí však je, že rozvržení (na jiných opravdu standardních oddílech) Romů s Neromy tak, aby byli buď nastejno či v menšině, razantně ovlivní jejich chování k lepšímu, respektive jsou více přizpůsobiví a méně problémoví.
Pokud tedy zaslechnete od odsouzených odpověď na úvodní otázku, že to nejhorší na vězení, co může být, jsou samotní spoluvězni, tak už víte, co je tím vlastně myšleno. Neromové alias gádžové totiž bývají často ve svých komunitách v menšinovém postavení, a stávají se tak terčem násilí, rasově motivovaných útoků a šikany ze strany Romů. Na samý závěr však musím podotknout, že ne všichni Romové v tuzemských věznicích jsou stejní. Potkáte i několik nekonfliktních, vzdělaných jedinců, kteří nijak nevybočují, hned se přizpůsobí a chovají se z našeho hlediska naprosto normálně. Ovšem takovíto jedinci jsou vzácnou výjimkou.
