Jak Češi řádili v bitvě o Británii: Podívejte se na naše stíhací esa, která ve válce sestřelovala nacisty
Termín „stíhací eso“ se poprvé objevil roku 1915, kdy zuřila první světová válka, ve francouzském tisku. Novináři tak titulovali každého letce, jenž sestřelil pět nepřátelských letounů. Prvním se stal Roland Garros, po němž je pojmenován tenisový turnaj (French Open). Jelikož letci se těšili nesmírné popularitě, termín eso se záhy ujal na obou stranách fronty a nositelé tohoto titulu patřili k opravdovým národním hrdinům.
Za druhé světové války dosáhli českoslovenští stíhači zdaleka nejvíce sestřelů ve službách britského letectva v letech 1940 až 1945 (205 jistých), za nímž s velkým odstupem následovalo letectvo francouzské v letech 1939 až 1940 (79) a sovětské v letech 1944 až 1945 (20). Každé z těchto letectev užívalo vlastní, vzájemně odlišné normy pro přiznávání vzdušných vítězství. Tak například francouzská l’Armée de l’Air započítávala pilotovi vítězství dosažené ve spolupráci jako celé. Navíc stačilo, když došlo ke kolektivnímu sestřelení letounu, a vítězství si mohli připsat všichni zúčastnění, tedy i ti, kteří letoun vůbec nezasáhli.
Tento systém měl svou logiku, neboť francouzské letectvo v letech 1939 až 1940 postrádalo fotokulomety, takže se nedalo s určitostí zjistit, kdo z útočníků stroj zasáhl. Taková metodika byla sice spravedlivá vůči letcům, vedla však k uvádění nehorázně vysokého počtu vzdušných vítězství, kdy třeba čtyři piloti sestřelili jeden letoun, a každý si připsal jedno vítězství.
Ostré polemiky ohledně reálného počtu sestřelů dosažených francouzským stíhacím letectvem během „podivné“ války a v následující bitvě o Francii v odborném tisku ostatně dodnes neutuchají. Jean Gisclon, účastník druhé světové války a stíhací eso se šesti sestřely, připisoval francouzskému letectvu 1003 vzdušná vítězství, zatímco Arnaud Gillet tvrdí, že v bitvě o Francii (10. května–25. června 1940) sestřelilo pouhých 355 letounů.
Vše o Čechoslovácích bojujících v bitvě o Británii najdete ve speciálu Reflexu, který je k dostání v trafikách a na webu ikiosek.cz >>>
Za zmínku také stojí, že dříve uváděných 158 letounů sestřelených Čechoslováky ve Francii (54 samostatně a 104 ve spoluúčasti) se po revizi metodiky smrsklo přesně na polovinu.
Britský systém započítával zlomky sestřelu. Jestliže se tedy na sestřelu jednoho letounu podíleli tři piloti, každý si připsal třetinu. Ačkoli tento systém složitým sčítáním dokonce i nepatrných zlomků působil těžkopádně, podával nesrovnatelně objektivnější obraz o výsledcích bojové činnosti než benevolentnější systém francouzský.
Na východní frontě pak působili od roku 1944 naši stíhači, kteří sem přešli z RAF. Sovětské Vojenno-Vozdušnyje Sily uznávaly sestřely dosažené samostatně+ve skupině, přičemž individuální sestřely byly pochopitelně ceněny mnohem víc. Nicméně českoslovenští stíhači i zde používali systém, na nějž si zvykli u RAF. Jak je tedy vidět, stanovit přesné výsledky našich stíhacích es není vůbec jednoduché.
Zbývá učinit zmínku o úhlavních protivnících našich stíhačů – letcích Göringovy Luftwaffe. Rovněž na toto téma neustávají spory. Naši veteráni RAF, obecně lidé starší generace, včetně leteckých fandů, polští a mnozí ruští letečtí historici odmítají údaje Luftwaffe jako silně nadsazené, jiní, a to včetně renomovaných amerických a britských historiků, o německých nemluvě, se s nimi víceméně ztotožňují.
Celá záležitost má zjevně politicko-psychologický nádech. Každopádně nelze tvrdit, že Němci si svá vítězství a priori vycucávali z prstu. Hlášení o sestřelu (Abschussmeldung), vyplňované na zvláštní formulář, čítalo 21 bodů. Na rozdíl od britské RAF v Luftwaffe žádný zlomkový systém neexistoval, a pokud si sestřel nárokovalo více letců, museli se dohodnout mezi sebou, komu připadne.
Dochovalo se svědectví o tom, jak neotřele vyřešil spor dvou pilotů velitel nočních stíhačů generál Josef Kammhuber. Když si 22. března 1943 nárokoval Heinz-Wolfgang Schnaufer, se 121 sestřely nejúspěšnější noční stíhač v dějinách, sestřelení lancasteru a totéž u stejného letounu požadoval W. Herget, Kammhuber nařídil, aby oba piloti losovali. Vyhrál Herget.
Itálie měla za druhé světové války, včetně občanské války ve Španělsku v letech 1936 až 1939, celkem podle různých údajů 121 až 126 stíhacích es, z nichž 39 během konfliktu padlo či zůstalo nezvěstných. V prvním období války přiznávali stejně jako ve Francii vítězství všem účastníkům leteckého boje. Během bojů byli velitelé jednotek instruováni, že mají vést přesný seznam vítězství i s piloty, jenže tento systém nebyl jednotný a záleželo na nadřízeném, za jakých podmínek a jestli vítězství svému pilotovi přizná, či nikoli. Teprve v březnu 1942 zavedli jediné oficiální schvalování nároků na vítězství shodné pro všechny jednotky. Velící důstojníci měli opět vést přesné záznamy o vítězství a současně dohledat i předešlé nároky. Vítěznému pilotovi náležela peněžitá odměna. Kapitulace Itálie však tyto snahy přerušila a jednotky nadále bojující proti Spojencům převzaly praxi užívanou Luftwaffe. Z let 1940–1941 tudíž mnoho stíhačů mělo na svém kontě i společné sestřely, jež se však nezapočítávaly do celkového skóre, ačkoli od září 1942 působila komise zpětně dohledávající ze společných sestřelů individuální vítězství. Rovněž se nezapočítávaly letouny sestřelené pravděpodobně či poškozené. Tento zmatek se nejvíce projevil v celkovém skóre Giulia Reinera, jemuž k jeho 10 individuálním sestřelům připočítávali až 57 (!) společných, 29 (6+23) pravděpodobných a tři letouny poškozené.
Nejúspěšnější noční stíhači druhé světové války
Československo
Karel Miroslav Kuttelwascher 15 (počet potvrzených sestřelů)
Miroslav Mansfeld 8+1*+2 V-1
Ladislav Bobek 5
Josef Hanuš 4
Josef Dygrýn-Ligotický 3
Josef Adam 2+1 V-1
Vlastimil Veselý 1+1*
Josef Vopálecký 2
Bedřich Krátkoruký 1
František Běhal 1
Celkem sestřelili čs. noční stíhači 47 letounů a tři V-1. Měli tři noční stíhací esa.
Spojené království
Bransome Arthur Burbridge 21+3 V-1
John Cunningham 19+1 V-1
John Robert Daniel Braham 19+10 V-1
Alan Joseph Owen 16
Frederick Desmond Hughes 15
John Watson Allan 14
Wilfrith Peter Green 14+13 V-1
Nevil Everard Reeves 14
Richard Playne Stevens 14
John Groves Topham 13
USA
Archibald Allan Harrington 7
William Earl Henry 6
Robert Baird 6
John Orth 6
Jack Stanley Berkheimer 5+1*
Eugene Day Axtell 5
Herman Elliott Ernst 5
Paul Allen Smith 5
Carroll Cecil Smith 5
Robert Jay Humphrey 5
Celkem měli Američané deset nočních stíhacích es.
Německo
Heinz-Wolfgang Schnaufer 121
Helmut Lent 102
Heinrich kníže zu Sayn-Wittgenstein 83
Manfred Meurer 65
Werner Streib 65
Rudolf Schönert 64
Günther Radusch 63
Heinz Rökker 63
Paul Zorner 59
Martin „Tino“ Becker 58
Celkem měla Luftwaffe 265 nočních stíhacích es.
Japonsko
Šigetoši Kudó 9
Sačio Endó 7
Džuzó Kuramoto 5
Nobudži Negiši 6
Jošimicu Naka 5
Satoru Ono 5
Jošio Jošida 5
Šigeru Okadó 2
Hideo Hajaši 1
Saburó Súai 1
Celkem měli Japonci sedm nočních stíhacích es.
Čs. stíhací esa druhé světové války
Karel Miroslav Kuttelwascher 18+2*
Josef František 17
Alois Vašátko 4+11
František Peřina 3+9
Otto Smik 9+2*+3 V-1
Josef Stehlík 3+7*
Miloslav Mansfeld 8+2*+2 V-1
Leopold Šrom 5+3*
Václav Cukr 3+5*
Stanislav Fejfar 6+1*
Otmar Kučera 5+2*
Stanislav Plzák 3+4*
Václav Jícha 3+4*
Tomáš Vybíral 1+6*
František Doležal 3+3*
Josef Dygrýn-Ligotický 5+1*
Eduard Prchal 4+2*
Ladislav Bobek 5
Bohumír Fürst 5
Jiří Kučera 5
František Chábera 3+2*
Jan Klán 2+3*
Bedřich Krátkoruký 2+3*
Evžen Čížek 2+3*
Josef Příhoda 4+1*
Josef Hanuš 4+1*
Svatopluk Janouch 4+1*
Ladislav Světlík 1+4*
Rajmund Půda 1+4*
*Potvrzené sestřely dosažené samostatně+ve spolupráci. Podle francouzských norem měli čs. stíhači 29 es, podle britských jen dvanáct. Převzato z kapitoly Jiřího Rajlicha Československé letectvo ve 2. světové válce – krátké ohlédnutí zpět, otištěné v publikaci Jmenný seznam příslušníků československé zahraniční armády na Západě, vydané Vojenským historickým ústavem v Praze roku 2011.
Československé stopě v bitvě o Británii se věnuje i speciál Reflexu, který je k dostání v trafikách a na webu ikiosek.cz >>>
