Deník nakaženého – Mám covid! Mým úkolem je nyní tiše shořet v koutě. Jak jsem se nakazil?
Jak jsem se nakazil? Jenom jsem trochu slavil. Ano, vím, že pan Prymula říkal, že oslavy máme omezit, ale tohle bylo dva týdny zpátky, když ministrem zdravotnictví byl ještě pan Vojtěch, louky byly zelenější, koronavirus umírněnější, ptáci zpívali líbezněji a člověk český si lebedil v posledních hřejivých paprscích slábnoucího letního slunce a všechno bylo fajn. Jak to tak v podobných časech bývá, nevěděli jsme, jak dobře se máme, a pod rouškou blazeovaného opojení do rajské zahrady vstoupil had. V řadách epidemiologů začínalo být neklidno. Pánové Flégr a Hořejší tou dobou již bili na poplach a slovnímu spojení „druhá vlna“ se dostávalo nebývalé pozornosti.
Normálně narozeniny v širším kruhu přátel neslavím, nicméně tentokrát byla příležitost prý o něco významnější, neboť Země oběhla kolem Slunce během mého života již 30x. Rozhodl jsem se tedy dát mým bližním příležitost toto velmi významné jubileum oslavit a vytvořil jsem na Facebooku pozvánku k sešlosti.
Oslava mých 30. narozenin byla již dva týdny naplánovaná, když přišlo jedno z prvních vládních nařízení – hospody budou o půlnoci zavírat a po prostorách podniku se budeme smět pohybovat pouze v rouškách. Nezaleknuvší se nových opatření jsme se s přáteli rozhodli posunout začátek akce již na šestou hodinu a tím pádem vytvořit šestihodinové slavící okno, které se nám k uctění významné události zdálo dostatečné. A taky že ano – během šesti hodin se dá stihnout opravdu mnoho. Sejít se, poklábosit, zazpívat „Péťa má narozeniny“, zfouknout svíčky, promořit se, rozkrojit dorta, opít se, zatancovat si a tak dále.
V půl dvanácté začala obsluha baru poctivě tlumit zábavu a inkasovat hosty. Pár minut po dvanácté se naše shromáždění ocitlo před barem a s posledními záchvěvy chichotu a opileckého veselí se účastníci pomalu roztrousili do svých obydlí. Nařízení vlády jsme ten večer navzdory všem pravděpodobnostem dodrželi na výbornou. No spíše na chvalitebnou vzhledem k tomu, že s přibývající hodinou a zkonzumovaným alkoholem se uvědomění nasazovat si roušku při každé cestě na toaletu postupně vytrácí.
Naše relativní ukázněnost se však ukázala být ten večer zbytečná. Covid si z oné oslavy odneslo cca 6 lidí. Dva mají dnes pozitivně potvrzený test, další 4 měli „chřipkové“ příznaky, o dalších, potenciálně bezpříznakových ani nechci pomýšlet. Testu či izolaci se však nikdo z nich nevyhne. Jak probíhá testování a jaké kratochvíle při tom můžete zažít, popíšu v dalším článku, jak poté probíhá lov lidí pořádaný hygienou, zase v dalším.
Dodnes nevím, kdo na naši veselou sešlost covid donesl. Mohl to být někdo z mých přátel, někdo z obsluhy, někdo z cizích přítomných, mohl jsem to být i já. Z hlediska trasování je to samozřejmě důležité, ale z hlediska důsledků, je to vlastně úplně jedno. Onoho iniciátora nehodlám obviňovat, neboť nepředpokládám, že by o své nákaze věděl. Je tu samozřejmě i možnost, že dva potvrzení nakažení (jedním z nich jsem já) se nakazili jinde, separátně a další 4 lidé s příznaky mají pouze chřipku. Nemyslím si to však. Časová osa všech 6 je na takovouto náhodu příliš shodná.
Jak moc se cítíme provinile? Inu, nákazu jsme měli předpokládat. Ostatně moje oslava se konala v Ústí nad Labem na severu Čech, a jak všichni zřejmě víte, když se člověk vydá tímto směrem, nějaké onemocnění by přeci jen očekávat měl. Jako rodilý Ústečan jsem si byl tohoto plně vědom a počítal jsem tedy se žloutenkou. Moje výsledná diagnóza mě však nakonec přeci jen překvapila. Pocit viny vůči společnosti necítím. Vím, že vládní nařízení jsme dodrželi. Vůči mým nakaženým nebo nyní nově izolovaným přátelům trochu zodpovědnosti pociťuji, ale zase na druhou stranu jsou to také rodilí Ústečané, takže rizika si jistě byli vědomi.
P.S. Děkuji všem zúčastněným za parádní oslavu a omlouvám se za koronavirus.
Nakažený je redaktorem Reflexu a všechny díly jeho koronavirového deníku můžete nalézt zde >>>
