Promlčeno: Vrah se na poslední chvíli sám přiznal. Jinak by byla trýznivá vražda učitelky promlčena
Více jak patnáct let, které uběhly od doby, kdy si zákeřný vrah počíhal na oblíbenou mohelnickou angličtinářku Irenu Čížkovou a přímo v jejím bytě ji zavraždil, se nevědělo, kdo zločin spáchal.
Jednačtyřicetiletá učitelka angličtiny mohelnické střední školy byla zavražděna v panelovém domě ve svém bytě na konci listopadu 1996. Vrah jí svázal ruce i nohy leukoplastí, tou jí také zalepil ústa a obličej. Kromě toho ženu škrtil látkovým páskem zřejmě od svetru. Nakonec ji podřízl kuchyňským nožem a nechal vykrvácet. Při nálezu těla ležel na její hlavě polštář, od pasu dolů na sobě žena měla jen kalhotky a punčocháče.
Pokusy o vypátrání vraha policie učinila ve větším rozsahu v roce 2006. Česká televize v té době mimo jiné odvysílala reportáž Na stopě, v níž kriminalisté diváky vyzvali, aby s objasněním případu pomohli. Vše bylo zbytečné a vedlo do ztracena. Pak ale nastal zásadní zvrat: pachatel se sám přihlásil na policii, k vraždě se přiznal po 16 letech, tedy čtyři roky před jejím promlčením. Za vraždu učitelky poslal olomoucký krajský soud konkrétně šestatřicetiletého Radka Chytila na 13 let do vězení. Nařídil mu rovněž ústavní léčbu.
Podle soudce Eduarda Ondráška muž zabil ženu trýznivým způsobem. Důvodem bylo to, že ho nachytala ve svém bytě, od kterého si tajně pořídil klíče. Kopii si udělal díky tomu, že zavražděná originál půjčovala jeho otci. Když byla delší dobu pryč, chtěla, aby na byt soused dohlédl. Odsouzený tam pak chodil v době její nepřítomnosti. Podle svých slov „když chtěl mít klid“. Díval se tam na televizi nebo si prohlížel pornočasopisy.
„Ten den jsem byl v jejím bytě, od kterého jsem si nechal udělat kopii klíče, a díval jsem se na televizi. Chodil jsem tam už dřív, vždycky jsem odešel, než se vrátila z práce. Tentokrát jsem se ale asi zdržel, a když bylo slyšet otevírání dveří, zpanikařil jsem. Lekl jsem se, že to řekne otci,“ řekl u u soudu Chytil. A dodal: „Dál si moc nepamatuju, až to, že jsem viděl ležet na zemi její tělo. Pak jsem z bytu utekl k řece a něco do ní zahodil. Až druhý den, když se o tom začalo mluvit, mi docházelo, že jsem to asi udělal já.“
Při dřívějším výslechu přitom vraždu detailně popsal – jak ženu překvapil zezadu, chytil ji, a když začala křičet, povalil na zem. „Pořád křičela, ještě víc, tak jsem popadl tu náplast, utrhl jsem pás a přelepil jí ústa. Na obličej jsem pak nalepil další pásy, aby mě nepoznala, i když mi pak došlo, že to bylo asi zbytečné. Pak jsem rukou nahmatal na lince nůž, druhou jí přizvedl hlavu a podřízl ji. Myslím, že dvakrát, hlavně první řez byl hodně silný. Krev z ní silně tekla a po pár minutách se přestala hýbat,“ četl soudce výpověď muže. Nebýt toho, že se se sám na policii přihlásil, případ by nebyl s největší pravděpodobností nikdy vyřešen a stal by se z něho kriminalistický pomníček.
