Smrt jako luxusní zboží. Němci hledají nové způsoby, jak polidštit umírání
Procházka berlínskou čtvrtí Gräfekiez má pro rodiny s dětmi obvykle jediný cíl. Minimalisticky laděnou a stylově nasvícenou výlohu pohřebního ústavu. Místo zatažených žaluzií, fialek a mrtvých much na parapetu láká malé kolemjdoucí na Lego zobrazující miniaturní hřbitov a rakev nesenou čtyřmi drobnými pohřebními zřízenci v cylindrech.
Ačkoliv Němci obvykle dodržují pohřební rituály velice striktně, majitelka „moderního“ pohřebního ústavu Birgit Scheffer se domnívá, že by se smrt měla opět stát zcela přirozenou součástí života. „Bylo by hezké, kdyby pro naše děti už nebyla smrt tak přísně tabuizovaným tématem jako pro mou generaci,“ uvedla v rozhovoru pro The Guardian. Lákavý exteriér ústavu Das Fährhaus kontrastuje s většinou podobných podniků, které kolemjdoucí obvykle nutí odvrátit pohled a třikrát plivnout pod sebe.
„V poválečném Německu byla naše smuteční kultura formována dědictvím dvou světových válek. Jestliže chcete z ruin vystavit nový život, snažíte se smrt odsouvat někam na neviditelné místo,“ vysvětluje Schefflerová. „Jsme velcí truchliči a tragédi. Alternativní pohřby by mohli něco tak přirozeného jako je smrt, jednoduše „polidštit“,“ dodává.
Němci podle ní neumí správně truchlit. Až epidemie koronaviru se stala katalyzátorem nového způsobu komunikace a úvahách o smrti.
„Smrt je najednou znovu ústředním tématem našeho života. První zprávu, kterou během dne dostaneme, je počet úmrtí,“ říká Schefflerová.
Všichni to jednou oslavíme
V seriálu „Můj perfektní pohřeb“, který se na rozhlasové stanici Deutschlandfunk těší velkému zájmu posluchačů, popisují respondenti způsoby, jak si svůj den D, kdy jim bude už všechno jedno, představují.
Scheflerová a její kolegyně Sára Ratgeberová se snaží s rodinami pozůstalých otevřeně hovořit o přáních a kreativním ztvárnění posledního rozloučení. A ačkoliv epidemiologická opatření mají vliv i na účast a průběh smutečních obřadů, fantazii se meze nekladou.
Při jednom z letošních pohřbů zdobili například pozůstalí hrob nebožtíka vlastnoručně malovanými kameny, jindy házeli do rakve čokoládové tyčinky místo květin.
Pohřební ústav Das Fährhaus se snaží truchlícím vyjít maximálně vstříc. Požadavky prý vznášejí i lidé, kteří na smrt teprve čekají. „Jedna žena snila o tom, že bude pohřbena ve svatebních šatech, jiná požadovala, aby byla spálena spolu se všemi svými díly,“ uzavírá majitelka prosperující firmy.
