Zápisky bývalého vězně: Díky technologickým vymoženostem nakonec promrháme opravdový život
Dokážete si představit, jak by asi reagovali domorodci žijící naprosto izolovaně od civilizace kupříkladu z nějakého afrického kmene, kdyby jste jim ukázali mobilní telefon, dron či robotický vysavač? Při nejmenším by byli v šoku a buďto by vás uctívali jako bohy, nebo by vás chtěli uvázat ke kůlu a pak si vás dát k večeři. Rozhodně mohu hodiny vyprávět o tom, jaké to vlastně je seznamovat se s novými technologiemi a různými výdobytky naší společnosti, když je člověk dlouhá léta izolováni od technologické evoluce. Konec konců, vždyť je to i téma pro dnešní díl našeho seriálu, u něhož vás tímto srdečně zdravím.
Už 1.úskalí se skrývala v podobě mobilního telefonu. Technologie těchto zařízení se za ta léta posunula opravdu do jiné dimenze. Nemůžu říct, že bych se ve věznici nesetkal s mobilními telefony, neboť by to byla lež jako hrom, ale rozhodně jsem neměl chuť ani čas hrát si s nimi a zjišťovat, co všechno ty hračičky umí a co dokážou. Spatřil jsem tak zařízení o velikosti kreditní karty, která se dala zasunout i do krabičky za cigarety, připnout na svazek klíčů, jako nějakou klíčenku, pružné a ohebné telefony jako kus fólie nebo náramek, jenž promítá display přímo na vnitřní stranu předloktí.
Hodinky s vlastním mobilním telefonem pro mě byly také zázrakem. Dnes vám každé takovéto zařízení umí spočítat kolik za den ujdete kroků, kolik jste spořádali kalorií, změří vám tlak a popřípadě vám doporučí návštěvu lékaře. Rozhodně se už nemusíte nikoho vyptávat na cestu, neboť s těmito hračičkami se neztratíte, tedy pokud zařízení zrovna neztratí GPS signál nebo se vám nevybije baterie. Ovšem i na to jsou super hračky – powerbanky, s kterými dobijete všechna mobilní zařízení.
Má drahá polovička už mi telefon předem připravila a nastavila tak, abych se s ním nemusel moc trápit. Ovšem i tak jsem s ním ustavičně zápasil a mou drahou polovičku stále otravoval (podle ní) s naprostýma ptákovinama, které zvládnou i malé děti. Ovšem ty malé děti už dostávají mobilní telefony místo chrastítek do kočárku a kódovat umí dříve, než se naučí spisovně psát.
Krom technických záležitostí mi dělaly obrovské potíže i různé aplikace a přebytečné množství sociálních sítí. Byl jsem přesvědčený o tom, že nic z toho, pro mě nového, nebudu k životu absolutně potřebovat, a tak se o ně nebudu muset vůbec zajímat. Spletl jsem se. Poprvé jsem se cítil mizerně, když jsem vezl spolupracovníky domů a zaslechl je, jak se bavili o tom, jak nějaký známý nemá instalovaný WhatsApp. Hned se spustila diskuze, jaký je ten dotyčný asociál a pralesní člověk. V tu dobu jsem neměl ani tušení, o čem to vlastně mluví. Ovšem dva dny na to, po mně šéf požadoval zaslání fotografií výroby s výkazy práce právě přes zmíněný WhatsApp. Doma jsem už otravovat nechtěl, šéfovi jsem nemohl říct, že mu absolutně nerozumím a ať na mě mluví česky a tak nezbylo, než se obrátit na mé kolegy.
Představil jsem se tedy jako pralesní človíček a požádal je o pomoc s mým problémem. Hned dva mi ochotně pomohli s instalací a vysvětlením celého potenciálu této aplikace. Raději si ani nechci představit, co si tak o mně povídali, když jsem se jim vzdálil z dohledu. Se sociálními sítěmi mám problém celkově. Když po mně někdo něco chce, tak mi přítelkyně oznámí, že mám něco na facebooku ať odpovím. Tak každému odpovím, ať mi napíše na email nebo mi zavolá, protože to je jediné, čemu opravdu rozumím.
Další úskalí na mě čekalo v hypermarketu. Než mě pustili, tak jsem si vše, co jsem potřeboval koupit sepsal na papír, ten vhodil do schránky a nákup mi přinesli. Jen jednou do měsíce jsem chodil do kantýny, která měla 20 metrů čtverečních a mohl tak vybírat i očima. Jelikož mám špatný odhad, musel jsem nahlédnout do wikipedie, kde jsem se dočetl, že prodejní plocha hypermarketů se pohybuje v rozmezí od 2500 m2 do 25000 m2. To je plocha, do níž by se vešlo hned několik kriminálů. Těžko si dovedete představit s jakým němým úžasem jsem hleděl kolem sebe při vstupu do prodejny. Má drahá z toho měla nejdříve legraci, ale ta pominula po několika hodinách, které jsme trávili procházením od jednoho regálu k druhému, aby mi náhodou něco neuteklo a já si vše mohl prohlédnout.
Mnoho zákazníků si načítalo zboží mobilními čtečkami čárkových kódů a já nechápal proč to dělají. Tak mi to přítelkyně vysvětlila a dodala, že my ji nepotřebujeme, protože máme vlastní. Tázavě jsem na ni pohlédl, ona pak vytáhla svůj mobil, spustila aplikaci a už jsme si zboží načítali také. Zajímavé. U samoobslužné pokladny jsem se raději ani nemotal a jenom koukal, jak to kdo dělá. Sám bych si na samoobslužnou pokladnu ještě stále netroufl a navíc stejně mám raději osobní kontakt s pokladní.
Na co jsem pak opět zíral jako puk, bylo další využití mobilu. Stačilo ho jen přiložit, jako bezkontaktní kartu a je zaplaceno. Wau! Pohodlné, fajnové, ale přesto mám rád penízky a to jejich šustění, když si je člověk přepočítává. Přeci jen jsem ty kouzelné papírky nedržel v rukách už tak dlouho. Za ty roky se toho změnilo opravdu moc a to ve všech oblastech, i v dopravě či samotném provozu. Auta vám kecají každou chvíli do řízení, někde už dokonce řídí sami. Sami vám zaparkují, dokonce i s přívěsem.
Dopravu řídí chytré semafory, technologie vás informují o tom, kde je kolik místa na parkování, jaký je provoz, upozorňují na autonehody a jiné dopravní komplikace a navíc vám doporučí jinou, objízdnou trasu. Nepřeberné množství aplikací vám najdou ztracený telefon nebo dokonce i přítelkyni, evidují vaší pracovní docházku, knihu jízd, upozorní na to kdo co daruje zadarmo či za odvoz, jaké bude počasí, kde je jaká provozovna otevřená nebo zavřená a mnoho, mnoho dalšího na co si člověk jen vzpomene.
Docela se mi z toho všeho točí hlava. Jsem upřímně rád za to, že žijeme téměř na samotě a když chci mít doma teplo, tak si musím připravit dříví a pak zatopit v krbovkách. To teplo a vizuální požitek z plápolajícího dříví vám žádná technologie nenahradí. Když máme hlad, tak si raději uvaříme dobrou domácí rajskou nebo svíčkovou místo toho, abychom si takovéto jídla kupovali hotová v plastových obalech... brrr. Nechci tím tvrdit, že odmítám veškeré technologické vymoženosti, to rozhodně ne. Ale myslím si, že lidé za ty roky hodně zpohodlněli a stávají se pomalu technologickými zajatci.
Také doma máme světla s pohybovými senzory, kamerový systém, alarmem a to vše díky aplikacím můžeme sledovat pomocí mobilního telefonu. Ovšem je to kvůli tomu, že nás už jednou vykradli a tak se do zabezpečení investovat muselo. Jinak by se nemělo nic přehánět. Popravdě si myslím, že se celkově změnila i společnost, jako taková. Lidé komunikují přes sociální sítě, ale když stojí tváří v tvář, tak jakoby ani nikdy neuměli mluvit. Najednou si upřímně nemají co říct a každý tak svůj ostych před druhým začne opět skrývat za mobilem. Kontrolují si různé vzkazy, zprávy, sledují co, kdo, kdy a kde zase zveřejnil a hned to musí ohodnotit nebo připsat komentář. Emoce vyjadřují pomocí různých smajlíků, pohyblivých animací a podobně. Přestože pomocí sociálních sítí dochází k většímu sbližování, kdy má řada lidí najednou stovky přátel, tak nabývám dojmu, že se lidé spíše od sebe vzdalují, aspoň v tom reálném světě.
Řekl jsem reálném světě, neboť lidé žijí ve dvou světech, v nichž žijí dvěma životy, což dříve nebývalo. Jednak žijí v kyberprostoru a pak v realitě, v níž se však snaží trávit, co nejméně času. Znám to už také z vlastní zkušennosti, protože i mou přítelkyni tento kyberprostor pohltil. Mám pocit, že by byla hodně nervózní, kdyby měla byť na jeden den zcela vynechat internet. Stále sleduje co, kdo zveřejnil hodnotí, píše komentáře a realita, jako by vůbec neexistovala. No a když zbude čas, tak hraje online hry a dostat ji pak od počítače je nadlidský úkon. Tuto problematiku však poznává určitě i stovka jiných lidí.
Pokud bych tedy měl odpovědět na otázku, jak zvládám zápasit s novými technologiemi po tak dlouhé izolaci od společnosti, pak mohu říct následující. Zpočátku na všechno hledím, jako puk a nevycházím z úžasu. Na druhou stranu, člověk se dokáže naučit pracovat naprosto se vším. Se všemi nástroji, s každou technologickou vymožeností a podobně. S tím, více či méně problémy ani tak moc nemám. Mám však problém si zvyknout na skutečnost, že se razantně změnilo chování lidí. Jsou úplně jiní než dříve, jako bych se dostal na jinou planetu. Jako by byli ovládaní vším tím, co stvořili. Co stvořili, aby si ulehčili od práce a zpříjemnili si volné chvíle, potažmo tak i celý svůj život. Jsem přesvědčený o tom, že ani nijak netoužím po tom, abych se kdy stal součástí takovéhoto společenství, respektive systému.
Chci žít svobodně u přírody, věnovat se drobnému hospodářství a mít radost z vlastních plodů. Chovat slepice, pěstovat ovoce i zeleninu, pracovat na domečku, připravovat dříví na zimu a vychutnávat si každovečerní západy slunce. Když to pak počasí a vládní nařízení dovolí, vychutnávat si s přáteli na zahradě vychlazené pivko, grilované masíčko, popřípadě dovádět ve vodě. Pokud mě pak někdo chce označovat za asociála, jak se to dělává těm, kteří nejsou zrovna IN, kteří nesledují vývoj nejnovějších trendů a nejsou registrovaní na všech možných sociálních sítí a podobně, pak ať.
Nezáleží mi na tom, co si o mě kdo myslí, záleží mi na tom, abych si ten život už konečně začal užívat plnými doušky a něco z něho taky měl. Promarnil jsem už tak mnoho let ve vězení a tak nehodlám další roky trávit v kybernetické pasti. Nyní jsem svobodný člověk a nemusím už poslouchat druhé, co můžu dělat a co zase ne, kdy musím zhasnout a jít spát, kdy je mou povinností vstávat a ustlat si lůžko, nebo co smím či co nesmím. Teď si můžu dělat co chci. Jsem šťastný, protože jsem svobodný. Važte si svobody a života i vy, protože žijete jenom jednou. Je škoda ten čas jen zbytečně promrhat.
