Dnes je tomu pět měsíců od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsem ztratil čich a chuť. Onen moment jsem tenkrát popsal detailně ve článku zde. V tu chvíli mi bylo jasné, že se jedná o koronavirus, neboť o tomto symptomu jsem již předtím slyšel. Měl jsem i další příznaky, jako zvýšenou tělesnou teplotu, bolest kloubů a ztížené dýchaní do plných plic. Na rozdíl od těchto symptomů je ztráta čichu ale poměrně směrodatný údaj, neboť je celkem nezaměnitelná.
Tenkrát na konci léta se existence koronaviru popírala možná ještě víc, než je tomu dnes, neboť mnoho lidí s ním do té doby nemělo osobní zkušenost. Sklidil jsem mnoho reakcí od lidí, kteří mne poučovali, že oni čich ztrácí pravidelně při silnějších rýmách a chřipkách a že to přeci hned neznamená covid. Rozdíly mezi ztrátou čichu při rýmě, chřipce a koronaviru, včetně vysvětlení, proč se tomu tak v případě jednotlivých nemocí děje, jsem popsal ve článku zde, odmítavých reakcí bylo ale stejně požehnaně. Lidé si prostě covid nechtěli připouštět. Nyní po 150 dnech trvání čichových potíží už mi asi těžko někdo řekne, že to mám z rýmy. Lidé už ani covid tolik nezpochybňují. Je příliš očividný, všude kolem nás a i ti, co si jím osobně neprošli, pravděpodobně znají někoho, kdo ano.
Dnes už je ztráta čichu a chuti jako symptom koronaviru široce známý fenomén, každý o něm slyšel, nicméně kdo tím neprošel, si to jen stěží dovede představit. Rozhodl jsem se sepsat své poznatky z této zkušenosti chronologicky tak, jak jsem si jimi prošel a jak si jimi pravděpodobně projde každý, koho tento symptom postihne.
Co můžete očekávat
V první moment mi ztráta čichu a chuti přišla samozřejmě zajímavá. Věděl jsem, že se jedná o dočasný symptom, jenž vymizí u většiny lidí během deseti dnů, tudíž strach o dlouhodobé problémy ze začátku nehrál žádnou roli. První myšlenka po zaznamenání deficitu čichu či chuti je pochopitelně ta, že máte covid. Pokud jste to předem nevěděli například díky pozitivnímu testu či jiným příznakům, nebo jste si nebyli jisti, nyní si poměrně jisti být můžete. Jako první tedy podniknete kroky pro vyrozumění všech, kterých se vaše onemocnění nějak týká (zaměstnavatel, zrušení schůzek, popřípadě rodina atd.) Další logický krok je zavolat svému lékaři, aby vám předal další instrukce. Já jsem si ztrátu chuti uvědomil o víkendu. S telefonátem lékaři jsem tedy čekal do pondělí a mezitím se samoizoloval.
Co následuje poté, je, vsadím se, u všech lidí podobné – nutkání otestovat rozsah své neschopnosti chutnat a cítit. Jednoduše řečeno, bude vás zajímat, „co všechno nedokážete cítit/ochutnat“. Pokud se nejprve rozhodnete otestovat chuť, tak pravděpodobně vyrazíte k lednici a započnete chuťovou zkoušku. Čichová zkouška následuje vzápětí. Co vše jsem zkoušel já a s jakým výsledkem, jsem již jednou detailně popisoval ve svém článku o čichu, nebudu tedy nyní zabíhat do podrobností a jednoduše shrnu, že jsem necítil absolutně nic.
Pokud máte ve svém kruhu známých někoho, kdo se nakazil ve stejné chvíli jako vy a trpí stejnými příznaky, čeká vás téměř denní komunikace s tímto člověkem v této podobě: „Tak co? Stále nečmucháš?... Ani já ne.“ První pochyby se dostaví ve chvíli, kdy vám tento člověk sdělí, že se mu/jí již smysly buď vrátily úplně, nebo se postupně začínají vracet a váš čich je mezitím stále tupý jako poleno. V tu chvíli začnete vyhledávat, jak dlouho lidem opravdu trvá získat smysly zpět. Dozvíte se, že nejčastěji se smysly obnoví nebo začnou zlepšovat do deseti dnů, méně častěji pak do tří měsíců a nějakému zlomku lidí se nevrátí vůbec, či se ještě doteď nevrátily od doby jejich nákazy. „Fíha,“ řeknete si a začnete počítat s časovou lhůtou plus minus tři měsíce. Že by to trvalo déle, nepředpokládáte, neboť se jedná o vzácný úkaz, a proč by se měl stát zrovna vám, že.
Čich > chuť?
Když lidem řeknu o své ztrátě čichu a chuti, většina z reakcí, co jsem pozoroval, se zaměří na ztrátu chuti a tvrdí, že si to neumí představit, že by bez toho nemohli žít a podobně. Lidé automaticky předpokládají, že ztráta chuti je větší problém a nepohodlí než ztráta čichu. Osobně mám opačný názor, ale věřím, že tento aspekt je velmi individuální. Narazil jsem například na vyjádření lidí, kteří mají problémy s váhou v tom smyslu, že se jim nedaří přibrat. Ti tvrdí, že jim dělá problém „dokopat se se najíst“ a že jediný důvod, proč se nakonec najedí, je požitek z jídla a jeho dobrá chuť. Umím si představit, že v takovémhle případě by ztráta jediné motivace k jídlu mohla představovat další problém. Z mojí zkušenosti však ztráta požitku z jídla nepředstavovala takový problém. O všechny požitky totiž nepřijdete. Necítíte sice chuť jídla, cítíte ale jeho konzistenci, teplotu a podobně. V době absolutní ztráty chuti jsem si například oblíbil bramborové chipsy, neboť křupají, příjemně řežou do dásní a ústní dutiny a máte díky tomu alespoň nějaký pocit, že jíte. Za větší problém nežli ztrátu požitku z jídla tedy vidím ztrátu schopnosti identifikovat věci, které byste neměli jíst a pít. Zkažené potraviny a tekutina v neoznačené láhvi představují obzvlášť velké riziko. Často jsem chodil za přítelkyní s otevřeným balením šunky, aby čichem zkontrolovala, zdali není zkažená. Zažijete takovou trochu paranoiu, jestli jídlo, co jíte, není zkažené, a budete mít tendenci to častěji kontrolovat. Potíž nastane i tehdy, kdy vaříte jídlo, které bude jíst i někdo jiný. Nepoznáte, jestli není přesolené nebo prostě jednoduše nechutné. Ve výsledku to bude vypadat tak, že při finální dochucovací fázi vaření budete ke sporáku volat svého partnera/ku, aby ochutnávali nebo raději jednoduše dodělali jídlo za vás.
Ke ztrátě čichu přistupují nezasvěcení opačně, tzn. nepřijde jim tak hrozná. Logicky to tak je. Když rozdělíme pachy na kladné a záporné, řekněme vůně a smrady, tak přijít o schopnost přivonět si k něčemu voňavému se nezdá tak hrozná a naopak ztráta schopnosti necítit smrad se může na první pohled jevit jako výhoda. Když jsem ve svém článku o ztrátě čichu poznamenal, že podle čichu nepoznám, jestli jsem náhodou venku nešlápl do psího hovna, několik lidí reagovalo, že to je výhoda. Opak je pravdou a tento aspekt covidové ztráty smyslů mi přijde zdaleka nejhorší. Pokud šlápnete do hovna a nevíte o tom, pravděpodobně ho ani neodstraníte a co tomu poté řekne okolí? Jsou samozřejmě i další situace, jež vás bez schopnosti čichu dostanou do potíží – rozdělil bych je na nebezpečné a nepříjemné. Je například nebezpečné, když necítíte, že vám doma uniká plyn, že v baráku hoří, že vám z auta teče benzín, že elektronika, kterou se pokoušíte zapojit, se vyzkratovala, že bazének, do kterého se chystáte vlézt, není plný vody, ale kyseliny chlorovodíkové a tak dále. I když tyto situace nejsou časté a je pravděpodobné, že vás nikdy nepotkají, jsou tu pak ještě ty nepříjemné situace, před nimiž by vás měl váš čich varovat: že vypijete zkažené mléko, že sníte zkažené maso, že vám páchne z úst, že na sobě máte příliš mnoho/moc málo parfému, že vaše flatulence není tak nenápadná, jak jste si mysleli, že vám váš kocour nachcal do bot, do vypraného prádla nebo co hůř, do postele, anebo jednoduše, že jste cítit potem. Sečteno a podtrženo – osobně mi víc vadila ztráta čichu nežli chuti.
Tři měsíce bez čichu
Chuť se mi začala vracet dříve než čich. První vlaštovky jsem zaznamenal poměrně brzy, zhruba po měsíci od ztráty smyslů jsem si všiml, že lehce cítím kyselou chuť. Krátce poté se přidala chuť slaná a v tomto stavu to setrvávalo zhruba další dva měsíce. Sem tam jsem zaznamenal, že nějakou chuť trochu cítím, ale nic výrazného. Absolutní ztráta chuti stále přetrvávala u čehokoliv sladkého, u příloh, jako jsou brambory, rýže, knedlíky, těstoviny a u masa jakéhokoliv druhu. Pokud byl však pokrm osolen, cítil jsem alespoň to. Všiml jsem si také, že v potravinách, které se skládají z více chutí, cítím třeba jen jednu. U slaného karamelu jsem cítil jen slanost, nikoliv sladkost, ve sladkokyselých omáčkách jsem zase cítil pouze kyselost, nikoliv sladkost.
Absence čichu první tři měsíce konzistentně přetrvávala. Hledal jsem na internetu, co mohu pro návrat tohoto smyslu udělat já. Účinná léčba zatím neexistuje. Často narážím na informaci, že účinnou metodou může být tzv. čichový trénink. Nacházím stránky cich.info zřízené Rinologickou skupinou – Českou společností otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku. Stránky uvádějí následující informace k čichovému tréninku:
● Každý den pacient volně čichá dvakrát denně alespoň po dobu pěti minut ke čtyřem vůním (růže, eukalypt, hřebíček, citrón).
● Trénink je doporučeno provádět dlouhodobě (alespoň 32 týdnů) a koncentrace látek má být vysoká. Případně lze látky po 12 týdnech změnit.
● Doporučuje se i zapisovat, co pacient cítí nebo během dne cítil – diář.
● Čichový trénink se jednoznačně ukazuje jako úspěšný v léčbě poruch čichu.
Stránky cich.info také umožňovaly široké veřejnosti zúčastnit se studie ztráty čichu u koronavirových pacientů. Studie funguje následovně: Vyplníte formulář na webu, kde uvedete své informace typu: Kdy jste zaznamenal/a první příznaky, kdy jste přišel/a o čich a chuť, zdali cítíte částečně či vůbec atd. Na stránkách byla také možnost požádat o zaslání sady testovacích čichových fixů, pomocí kterých kvantifikujete svou schopnost cítit 6 druhů vůní. Tato možnost není momentálně na webu k dispozici z důvodu zpracování předchozích dat. Mne se však již před časem podařilo stihnout do studie zapojit a čichové fixy jsem po několika týdnech obdržel poštou. (Fixy lze i zakoupit v papírnictví, jmenují se Perfumed Markers od firmy Centropen a jsou fialové s barevnými víčky).
Fixy, jež jsem obdržel, měly barvy a příchutě: červená – jahoda, žlutá – citron, zelená – jablko, modrá – borůvka, hnědá – čokoláda, černá – lékořice. Z těchto fixů jsem slabě cítil zelenou a žlutou – tedy ty „kyselejší“ vůně, ale to pouze v případě, že jsem si je přiložil tak blízko k nosní dírce, jak jen to šlo, a i tehdy byl pach sotva znatelný. Moje přítelkyně, která nebyla ztrátou čichu postižena, cítila všechny fixy okamžitě po otevření již ze vzdálenosti cca 30 cm. Vyplnil jsem tedy další formulář na cich.info a odeslal výsledky svého čichového testu k zahrnutí do studie. Při odesílání jsem zvolil možnost, že chci znát výsledky testu. Po několika uplynulých týdnech jsem obdržel e-mail s vyrozuměním:
Na základě Vaší žádosti Vám zasíláme výsledek Testu parfémovaných fixů:
Bodový zisk: 6 bodů
Odpovídá: hyposmii – zhoršené funkci čichu
No, nedá se říct, že by mne strohý výsledek testu jakkoliv překvapil, nicméně chápu, že studie se zabývá především rozšířením tohoto postihu v populaci.
Co tedy dál? Na internetu nacházím informaci, že při postižení ztrátou čichu déle než tři měsíce má pacient kontaktovat svého lékaře a domluvit si prohlídku na ORL. Když jsem se své lékařky zeptal, co si o tom myslí, bylo z její odpovědi zjevné, že se s takovýmto dotazem setkala poprvé a v podstatě mi bylo sděleno, že za pokus nic nedám a že si mám vybrat ORL ordinaci, zavolat si tam a zkusit se objednat. Lékař z ORL nebyl z mého telefonátu a dotazu vůbec nadšený. Upozornil mne, že se s touto formou ztráty čichu nejspíš nedá nic dělat, že můžou maximálně provést vyšetření a pokusit se zjistit, zdali nebyla ztráta čichu způsobena něčím jiným, například nějakou bakterií, ale že jinak se jedná o neurologický problém a že bych možná mohl zkusit neurologii. Z jeho odpovědi jsem pochopil, že tudy cesta nepovede a vrátil se k pasivnímu vyčkávání, zdali se čich navrátí samovolně.
Tak tohle jsem nečekal
Někdy kolem čtvrtého měsíce tohoto postihu jsem si začal uvědomovat, že čím dál tím víc věcí jsem schopen cítit. Rovněž jsem si ale uvědomil, že je necítím tak, jak tomu bylo předtím, a že sice dokážu detekovat pachy, nicméně je nedokážu rozpoznat. Jako první jsem si uvědomil, že cítím cigaretový kouř, který jsem předtím necítil. Smrděl ovšem velmi jinak. Posléze jsem cítil, když si přítelkyně dělala kávu v kávovaru. Zápach to byl totožný jako ta cigareta a jako první mne napadlo, že s tím kávovarem je něco v nepořádku, že bude potřeba ho vyčistit nebo že se v něm něco pálí. Byl jsem ujištěn, že vydává vůni stejnou jako obvykle a že je s ním vše v pořádku. Později mi došlo, co se děje – některé pachy jsem nyní opravdu schopen cítit, splývají mi ovšem v jeden. Káva, jakýkoliv kouř, různě připravené vepřové a hovězí maso (uzené, vařené) nyní cítím jako jeden pach, který bych popsal jako něco mezi uzeným a pálící se elektronikou. Brzy poté nastal stejný fenomén s vůněmi – různé vůně, jež jsem předtím necítil vůbec, nyní cítím jako jednu, chemickou vůni, již nedokážu k ničemu přirovnat. Osvěžovač vzduchu, deodorant, jakékoliv voňavky, mýdlo, prášek na praní a různá chemicky ochucená jídla a nápoje, jako jsou bonbony, zmrzlina a limonády, nyní cítím všechny stejně.
Až při sepisování tohoto článku jsem vygooglil, že se jedná o jev zvaný parosmie. Zatímco anosmie znamená kompletní ztrátu čichu, hyposmie omezenou ztrátu čichu, parosmie je podle Wikipedie „dysfunkční detekce zápachu charakterizovaná neschopností mozku správně identifikovat přirozenou vůni pachu. Místo toho se přirozený zápach obvykle přemění na nepříjemné aroma, obvykle spálený, hnijící, fekální nebo chemický zápach.“ Musím uznat, že popis zní velmi výstižně, neboť přesně to momentálně zažívám.
Sice se mi čich nevrátil úplně a stále jsem si vědom několika pachů a vůní, které nedokážu ani zaznamenat, natož rozpoznat, beru tento vývoj pozitivně. Je to znamení toho, že i když pomalu, tak přeci jen se s mým čichem něco děje. Nad aktuální parosmií přemýšlím tak, že mozek se jednoduše musí znovu naučit vůně rozpoznávat a oddělovat, ale vše nasvědčuje tomu, že na tom pracuje.
Co když se nevrátí?
Po nějakých třech až čtyřech měsících bez čichu člověka samozřejmě napadne, že by ztráta mohla být trvalá. Ani nyní vlastně nemám jistotu, že se moje chuť a čich budou nadále zlepšovat, řekl bych však, že je to pravděpodobné. Co kdyby ale ne? V jednu chvíli jsem s tím byl téměř smířen. Není to zase taková tragédie v porovnání s tím, co jiní lidé po covidu prožívají. Slyšel jsem o případech, kdy se vyléčeným pacientům po covidu projevily jiné zdravotní problémy. Slyšel jsem o dýchavičnosti, o velmi silných a častých migrénách, které se předtím neprojevovaly, o syndromu únavy, o změnách na srdečním svalu, kardiovaskulárních potížích atd. Nemluvě o lidech, kteří si peklo prožili již při boji s covidem, nedej bože na plicním ventilátoru, na JIP, nebo dokonce o těch, kteří během onemocnění zemřeli. V porovnání s tím je ztráta čichu sice velice nepříjemná, ale pokud nejste someliér či šéfkuchař, nezničí vám život jako například výše zmíněné následky. Jsem zvědavý, kolik zdravotních problémů jako následek covidu postupně vypluje na povrch. Prvotní strach ze smrti, jenž se prohnal naší společností během první vlny koronaviru, je totiž převážně tentam, což je jistojistě správně, ale mnoho lidí má z covidu aktuálně velikou legraci, což je naopak jistojistě špatně.
Nakažený je redaktorem Reflexu a všechny díly jeho koronavirového deníku můžete nalézt zde >>>
