Trestuhodné znásilnění secesní krásy: Když architekt míní a režim mění
Patří k největším městským palácům v Praze. O jeho návrh se kdysi utkali dva velikáni české architektury. Osvald Polívka nakonec se svým projektem inspirovaným milánskými a pařížskými obchodní domy s nádhernými pasážemi a velkými výlohami nad Janem Kotěrou zvítězil. Od svého otevření v roce 1904 byl Dům U Nováků centrem luxusu a společenského života, který čile bujel nejen v kavárnách, ale i v divadelním sále s kapacitou 700 míst. Pro svou architektonickou i urbanistickou hodnotu a propracovaný interiér byl v padesátých letech zapsán do Památkového katalogu. Ani to ale někdejší secesní chloubu metropole neochránilo před účelovým znásilněním.
Nárožní palác uprostřed frekventované Vodičkovy ulice přitom není ani zdaleka jedinou obětí, která padla na oltář praktičnosti. Necitlivý zásah do původní realizace, byl v osmdesátých letech běžným způsobem, jak minimalizovat údržbu materiálů. Stačil k tomu asfalt, lepenka nebo barva a řešení bylo nasnadě.
„Sklobetonová konstrukce je pro tyhle pasáže naprosto typická. Jsou to železobetonová žebra vyplněná skleněnými bloky, luxfery, a jejich smysl byl naprosto jednoznačný – propustit dovnitř přirozené světlo, ale zároveň zabránit pohledům na vnitřní trakty domů tak, abyste měli dostatek soukromí. Ty luxfery tam pořád jsou, ale nepropouští světlo,“ říká architekt Adam Gebrian a věří, že není všem dnům konec a do velkorysé pasáže, kam kdysi Pražané vstupovali se zatajeným dechem, se jednou světlo vrátí. Rozdíl oproti současnému stavu by byl dramatický. Přesvědčit se o tom můžete v dalším díle jeho pořadu Gebrian: Plus/Minus z produkce internetové televize Mall.tv. Tam je k vidění také epizoda o Janu Werichovi a Jiřím Voskovcovi, kteří ve 30. letech 20. století našli v divadle U Nováků útočiště pro své Osvobozené divadlo. Jaké hry na jeho prknech hráli, se můžete podívat zde.
