Kam se poděli Anonymous?
Koncem nultých let 21. století bylo jasné, že internet už navždy zůstane nedílnou součástí života téměř všech lidí na planetě. Byznys se přesouval na poměrně nové, neprozkoumané území sociálních sítí a všichni jsme si kupovali první iPhone, což znamenalo, že odteď je připojen každý a vždy. A s tím, jak internet metastázoval do našich životů, byl na vzestupu i úplně nový fenomén. Hacktivistické skupiny.
Pro někoho to byla velice vzrušující doba, někdo si mohl z představy toho, že banda anonymních kreténů na internetu může sundat bankovní server, cáknout do textilu. Mně táhlo na dvacet, takže jsem patřil do té první skupiny. Hlavně proto, že jsem měl v bance uloženo nějakých sto sedmdesát korun a patnáct haléřů, takže jsem si ani svoje úspory nemohl vybrat přes bankomat.
Nejslavnější grupou téhle doby se stali pochopitelně Anonymous. Přivlastnili si tvář divadelního Guye Fawkese a digitálně terorizovali každého, kdo se jim znelíbil. Většinou si vybírali poměrně pochopitelné cíle. Scientologickou církev, Ku Klux Klan, ty idioty z Westboro Baptist Church. Pak je tady jedna jejich operace, která mě vždycky rozesměje a zhrozí zároveň: Anonymous instalovali blikající obrázky na hlavní stránku epileptického sdružení. A já vím, že je to příšerné a jako zázrakem se tenkrát nikomu nic vážného nestalo, ale nejspíš jsem někde v hloubi duše zrůda. “Oficiální” Anonymous dnes popírají, že by s tím měli něco společného, údajně šlo o odtrženou větev organizace. Což je nebezpečí, kterému čelíte, když jste jen neucelený a velice volný kolektiv osob. Když „jste legie”.
Kde jsou hacktivisti?
Doslova revoluce přišla koncem roku 2010. Tehdy se totiž spustilo arabské jaro a řada hacktivistických skupin včetně Anonymous byla v operacích na Blízkém východě mimořádně aktivní. Občanské války, převraty, demonstrace, protesty… v tu chvíli to vypadalo, že s hacktivisty se formují i padají vlády.
Teď jsme o deset let dál. Internetový optimismus je pryč. Ze zakladatele WikiLeaks se vyklubal někdo, kdo maže svoje výkaly po ekvádorské ambasádě, arabské jaro pořádně nepřineslo vůbec žádné výsledky a na některých místech Blízkého východu se válčí dodnes. Zbytek světa je v zuřivé informační válce, ve které by mohly hacktivistické skupiny hrát výraznou roli. Jenže kdy jste o nich slyšeli naposled?
Kam se poděli všichni idealističtí hackeři? Proč nám nepomohou? Proč nemůžou sem tam dát blikající chlupatou prdel na homepage Aeronetu?
Go pro or go home
Co si možná nepamatujete, protože to nebylo tak zábavné ke čtení, spousta hackerů skončila v base začátkem minulé dekády, když se v civilizovaných zemích začaly pořádně formovat policejní kyberjednotky. A ano, taky mi trhá srdíčko, že kyberjednotka je oddělení digitální bezpečnosti, a ne jednotka robocopů. Každopádně tyhle jednotky ve Spojených státech, Nizozemsku, Británii, Španělsku, Austrálii a v dalších zemích pozatýkaly celé tucty hacktivistů. A řadu z nich třeba právě z hnutí Anonymous. Jsou ostatními členy kroužku považováni za mučedníky. I ti, kteří si odseděli třeba půl roku.
Anonymous jsou pro naši debatu o tom, kam se hackeři poděli, naprosto zásadní. Protože jsou jedinou grupou, která se ještě po internetu tak nějak poflakuje. A ani oni už nejsou moc aktivní. V roce 2018 například nemají zaznamenanou jedinou akci, a i jinak jsou to v posledních letech většinou lokální a menší záležitosti. Pro nás v Česku je zajímavá jejich práce z loňska, kdy se jim podařilo hacknout stránky OSN a přidat tam do té doby neexistující page Tchaj-wanu. Obecně mají Anonymous výrazně protičínský sentiment, ale většinou se projevuje tím, že dají vlajky Hong Kongu na scénu z Avengerů a Thanosovi přidělají masku prezidenta Si.
Státní servery už nejsou ze dřeva
Zbytek hacktivistických skupin a vlastně i jednotlivců je kompletně pryč. Jeden z důvodů už jsme tak trochu zmiňovali. Policejní jednotky zaměřené na kyberzločiny. A není to samozřejmě jenom policie. Za těch deset let úroveň digitálního zabezpečení stoupla prakticky všude. Na serverech, které denně využíváme, u státních institucí, u ozbrojených složek.
Dříve když jste chtěli shodit nějakou stránku, stačil vám v podstatě masivní frontální útok a čistý počet přístupů dokázal položit kdeco. Dneska už nenajdete nic, co by se kvůli tomu zhroutilo… snad kromě čehokoli, co kdy nechala vytvořit naše vláda. Ale v opravdovém civilizovaném světě nejsou státní servery ze dřeva a musíte být schopný profesionál, aby se vám něco hodnotného podařilo hacknout.
Což taky mimochodem znamená, že státy ty nejlepší hackery najímají a využívají. Zvlášť státy, které se do informační války aktivně zapojují. V roce 2019 například pár dní před volbami do Kongresu američtí hackeři vyřadili z provozu celé jedno ruské trollí doupě. Díky tomu v poslední dny před hlasováním americký internet nezaplavili dezinformacemi. Ale hlavně tím vyslali jasnou message, kdo je tady šéf. A cítili se ohledně toho skvěle až do začátku letoška, kdy zjistili, že jim Rusové už řadu měsíců šmejdí ve státních i soukromých serverech, aniž by si toho kdokoli všiml. A pak je tady otázka Číny a jejích hackerů. Protože nikdo nikdy pořádně nezachytil žádný čínský digitální útok a to je minimálně podezřelé.
My ochranu nepotřebujeme
Samozřejmě, Česko žádnou digitální ochranu ani hackery nepotřebuje. Je to čtvrt roku, co jsme zjistili, že náš systém pro registraci na očkování SÁM POSÍLÁ data reklamním společnostem. V České republice není únik dat bug, je to feature. A i kdyby se nám náhodou podařilo digitálně ochránit nějaké důležité informace, třeba ze sféry výzvědných služeb, můžeme to našim nepřátelům oficiálně předat přes Hrad. Stačí, když si prezident zase vyžádá od BISky seznam agentů a detaily živých operací.
Podobně jako Anonymous teď ani pro Českou republiku není místo v digitálním světě plném vysoce profesionálních a státy podporovaných hackerů. A možná bychom s tím měli začít něco dělat, protože jinak skončíme v kontextu vrcholové digitální mezinárodní špionáže stejně jako Anonymous. Jako vtipálek, který kdysi něco možná znamenal.
