Češtinářské perličky: Rozčiluje vás spojení tátovo boty? Může být i hůř
Svojí mluvou jsme zakotveni v oblasti, kde jsme vyrostli nebo kde hodně dlouho žijeme, a to možná víc, než si myslíme. Regionální odlišnosti se v češtině zdaleka neomezují pouze na nářečí na venkově nebo jen na Moravě a ve Slezsku. Najdeme je po celém území České republiky, ve vesnicích i městech. A co víc, regionální tvary nebo výrazy mohou zbuzovat silné emoce. Za ty své jsme ochotni bojovat a hádat se kvůli nim. Ty cizí nás naopak umí rozčílit. Třeba takové tátovo boty... pro někoho zcela přirozené, pro jiného dráždivé a nepřijatelné.
S přivlastňovacími přídavnými jmény zakončenými -ovo typu kámošovo manželka nebo prezidentovo vobraz se setkáváme nejčastěji v oblasti jihozápadních Čech. Jde o ustrnulý tvar 1. pádu jednotného čísla střední rodu - podoby jako tátovo (auto) se zde rozšířily i do jiných rodů a pádů, čímž vzniká třeba spojení tátovo známej nebo tátovo přítelkyně. Původ tohoto jevu lze pravděpodobně najít v nápodobě přivlastňovací zájmena jeho - Márovo maminka jako jeho maminka. Uvedené příklady jsou vybrány z korpusů mluvené češtiny - velkých veřejně přístupných elektronických databází psaných textů i mluvených projevů určených pro výzkum českého jazyka (www.korpus.cz).
Při podrobnějším hledání nalezneme ustrnulé přivlastňovací tvary nejčastěji u vlastních jmen osob - Milanovo svatba, Standovo zeťák, Láďovo peníze nebo Hugovo rodiče, někdy i začleněných do místních názvů jako na tej Masarykovo třídě nebo Becherovo křižovatka ve Varech.
Zatímco některé regionální tvary z mluvené češtiny postupně mizí, ustrnulé tátovo si nejen drží pevnou pozici. Co způsobuje, že je tento tvar je na rozdíl od jiných stále živý? Může za to snad jeho jednoduchost a univerzálnost nebo snaha se pomocí něj odlišit a vymezit? Důkazem jeho síly je i to, že nejen, že neustupuje, ale dokonce se šíří mimo svou původní oblast. Běžně se s ním setkáme i v českém pohraničí, kde z historických důvodů chybí tradiční nářeční podloží. Od dob dosídlení po druhé světové válce se už zde narodily a vyrostly nové generace mluvčích a ustálila se určitá podoba místní mluvy, kterou alespoň v Čechách ovlivňují regionální jevy z nejbližšího okolí (v severní části pohraničí je to třeba krácení typu rohlik nebo dloužení typu móře, v jižnější části zase podoby jako na tej druhej straně nebo vo ňom).
Specifické přivlastňovací tvary najdeme i jinde. V jižní části Moravy se třeba můžeme setkat se tvarem vzniklým podle zájmena můj, např. bráchůj kluk. V některých oblastech středních Čech se v přivlastňovacích tvarech používají koncovky běžných přídavných jmen, tedy např. vod tátový strany podobně jako vod jiný strany. Opět je najdeme nejčastěji u pojmenování rodinných příslušníků - dědovej vozejk, na tym tátovym přístroji nebo u vlastních jmen - na tej Martinovej svatbě nebo s Denisinou ségrou. A opět se nevyhýbají ani místním názvum - von že má ve Vodičkovej ulici za patnáct milionů barák. Tímto způsobem vzniklo i půvabně dvojsmyslné spojení Smetanový nábřeží.
Dnes se ale šíří ještě jeden způsob přivlastňování, nemá sice regionální kořeny, ale milovníky češtiny podráždit nepochybně umí. Netvoří se žádný zvláštní přivlastňovací tvar, ale jednoduše se použije druhý pád jména (neboli „koho, čeho, čí?“): Jak to uděláme na ty narozeniny maminky? V termínech jako stupně Celsia je to zcela běžné, ale konkurující si spojení jako tátovy dlaně a dlaně táty ukazují, že ve vyjádření přivlastňování možná probíhá změna.
Regionálních obratů vzbuzujících silné emoce bychom v češtině našli celou řadu - přijdu dýl, máme doma králíci, tuten barák, zkama jsi nebo třeba rožni. Sami jistě přijdete na další, každý má své osobní favority. Ale přiznejme si, není v té rozmanitosti čeština právě krásná a kouzelná?
Autorka pracuje v Ústavu Českého národního korpusu FF UK.
