Pán pivsonů: Návrat do hospody
Svět se změnil. Cítím to v plechu. Cítím to v plastu. Cítím to ve skle. Konjunkce planet se blíží a v tu chvíli se na nebi objeví nové souhvězdí. Souhvězdí půllitru. Dávné proroctví se naplňuje, hospoda se po tisíci letech zase otevře. A vy musíte být připraveni!
Nejdřív musíte dát zpátky dohromady partu. Krok číslo jedna je sednout do auta a vyrazit do hor za bývalým nejlepším kaličem ve městě. Najdete ho nejspíš u srubu, jak štípá dřevo. Aroma nealko piva z vás cítí na desítky metrů, takže se ani neotočí a řekne vám: „Já vím, proč jsi tady, ale já už to nedělám.” A vy mu řeknete: „Ale bejval jsi nejlepší, Jardo. A já pořebuju jen ty nejlepší.” A on skoro křičí: „Seš hluchej?! Už nepiju! Nechal jsem tenhle život za sebou!” Takže pokrčíte rameny a odcházíte, ale přes rameno prohodíte: „Je hezky. Nejspíš bude fajn na zahrádkách.” On se zarazí. Máte ho.
Jste společenstvo chlastu!
Další cesta vede do nově otevřených škol, kde atleticky vyhlížející muž píská dětský zápas a u toho cucá Pepsi. Takže mu bez pozdravu řeknete: „Ty teď piješ limonádu?” Trochu otráveně se kantor otočí a zeptá se vás: „Co tady děláš?” A vy na to: „Dávám dohromady tým. Na páteční večer. Jarda už je jistej.” Týpek odloží Colu, ukáže na vás prstem a řekne: „You son of a bitch, I’m in.”
Potřebujete ženský element, takže se stavíte v autoopravně, kde se s vámi nezvykle atraktivní žena baví, zatímco něco montuje na podvozku na Chevroletu. Až když ji řeknete, že ji chcete na kalbu, vyjede na tom prkénku ven a osočí vás, že když jste spolu pili naposled, nechal jste ji shnít v jídelním vozem ve vlaku do Marakeše. Ale jde do toho.
A zbytek společenstva už v podstatě seženete kdekoli. Můžete dojít před místní sámošku, kde tři dělňasové chlastají lahváče a stačí se o hospodě jen zmínit. Postupně pokleknou se slovy: „Máš mýho panáka. A mojí dvoudecku. A můj půllitr.”
Je čas vyrazit! A nejspíš ani nevíte, že vás celou dobu sleduje tajemná postava.
Šifra mistra hospodského
Protože v hospodě už několik set let nikdo nebyl, nikdo už si nepamatuje, kde je. Legenda praví, že než se hostinský nad svým daňovým přiznáním oběsil, zanechal mapu. Nikdo přesně neví jakou a kde, ale to vás nezastaví. Problém je, že pátek se kvapem blíží a nejste jediná skupina, která po pokladu jde.
Na druhé straně náhrobního kamene hostinského Prouzy najdete zakódovaný vzkaz: „Cestu najdeš tam, kde se prcek obrací dnem vzhůru. Poklad najde ten, kdo se sníží na mou úroveň.” Jenže na cestě do muzea panáků, kde je vystavený Prouzův legendární frťan vás konkurenční skupina předežene a po riskantní honičce po střechách vagonů Českých drah se jim podaří odpojit váš vagón a mizí vám v dálce.
Prohráli jste.
Koupíte si Braníka v plastu a jdete kalit tam, kde pijí jen looseři. Na dětské hřiště. Ale když je situace nejhorší, těsně předtím, než se napijete, si všimnete dítěte, které se za nohy pověsí na prolézačku, triko zakasané do kalhot mu vypadne a odhalí mu záda. Na kterých je vytetovaná mapa! KDE SE PRCEK OBRACÍ DNEM VZHŮRU! No samozřejmě, jak jste mohli být tak hloupí! Ještě není nic ztraceno a závod pokračuje!
Poslední rumová výprava
Kde dřív stála hospoda je dnes ohromný památník ve tvaru plastového kelímku na pivo, o kterém už po těch eonech věků nikdo nemá tušení, co má vlastně připomínat. To podstatné ale je, že knajpa není nikde k nalezení. Jenomže vy máte tým. „Snížit se musíš na mou úroveň,” zopakuje automechanička. „Prouza je přece mrtvej a pod zemí. Hospoda je pod zemí!”
V kanalizaci opět narazíte na konkurenční tým. V první chvíli nemáte tušení, jak vás dokázali dohnat tak rychle, ale odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Kantor vás zradil. „Sorry jako,” usměje se smutně, zatímco na vás míří pistolí on i jeho tým. „Nevíš jaký to je chlastat jenom colu, když učíš děti. V hospodě je chlastu dost, ale… ne dost pro nás všechny. Ne na zbytek školního roku.”
„Takže nás tady zabiješ? Střízlivý?!” odplivne si Jarda.
„Nejdřív mi otevřete cestu dovnitř a až potom vás zabiju,” směje se učitel. „Můžete se nalokat stoky.”
Se zbraněmi v zádech projdete zbytek kanálů až k mýtickému vstupu do knajpy. Otevírá se jedním z desítek runových kamenů na stěně. Jsou popsány něčím, co nápadně připomíná klínové písmo, na některých jsou řádky znaků a na některých sloupce. ZANECH STŘÍZLIVOSTI, KDO VSTUPUJEŠ, hlásá nápis nad dveřmi. POUZE PRAVÝ KALIČ JE HODEN VSTUPU. Kantor kdysi učil dějepis, takže jeden z kamenů přeloží jako VSTUP a šutr stiskne, zatímco se kolem něj shromáždí jeho tým.
V tu chvíli se otevře strop, z něj se vylijí hektolitry konzumního lihu a za ním vypadne zapálená sirka. Učitel i jeho lidé za příšerného křiku uhoří k smrti. „Nebyl hoden,” řeknete vy a přistoupíte přes spálená těla ke stěně. „Ty umíš rozluštit klínové písmo?” zeptá se mechanička. „Ne,” přiznáte.
„To není klínový písmo,” odchrchlá si Jarda a přejde k vám. „To jsou hospodský lístky. Čárky a přeškrtaný čárky po pěti. A pravej kalič…” Jarda položí ruku na kámen, kde jsou jenom dva dlouhé řádky. „Nikdy nemíchá.” Stiskne kámen.
Chvíle napětí a pak se za strašného řevu rozevře stěna a v záři loučí se blýskají lahve, naleštěné stoly, pípa, lednice na RedBully, barové stoličky a všechno, co patří k hospodě. Dorazili jste. A takhle se v pátek chodí do hospody!
…
Nebo se nechte otestovat a očkovat a můžete jít do knajpy úplně normálně. Uvidíme se na baru.
