Víte, jak žít hogo fogo? Inspiraci najdete v knihách na pokračování Diagnóza učitelky
Banda prima kamarádek, veselí žáci, trochu střelená rodina a nadšení poznávat nové země, to je inspirace pro život i knihy Gabriely Falcové. „Je jedno, když se vám v New Yorku ztratí kufr. Je fuk, když se v Londýně ztratíte vy. Důležité je neztratit své sny a mít je s kým sdílet,“ říká.
Jste učitelka, ředitelka divadla, spisovatelka, režisérka, scenáristka, čím se cítíte být nejvíce?
Cítím se být nejvíce tím, čím se v tu určitou dobu zabývám. Celý život a nejvíce jsem máma dvou dospělých synů a myslím, že právě oni jsou naším největším životním úspěchem a naplněním. Jinak miluji divadlo, které se stalo mojí součástí. I po třiceti letech velice ráda učím a jsem hrdá na to, že jsem venkovská učitelka, že patřím k místu, kde žiji.
Knihu Diagnóza učitelka jste napsala z prostředí, které znáte nejlépe, máte opravdu tuto diagnózu?
Každý je více či méně ovlivněn svojí profesí, učitelé rozhodně nejsou výjimkou. Ve středním věku jsem se rozhodla, trochu nedobrovolně, vystudovat vysokou školu. Během pěti let dálkového studia jsem společně s kamarádkami prožila mnoho trapasů, legrace i absurdních situací. Na přání děvčat jsem se pustila do psaní. Inspirací byla nejen studia, ale i život učitelek s diagnózou.
Vaše druhá kniha Diagnóza učitelka 2 je pokračováním?
Ani ne. Měla jsem v „šuplíku“ několik povídek, které jsem si psala v Anglii, kde jsem absolvovala letní studijní pobyt. Protože cestování je mým dalším koníčkem a potěšením, tak nějak samozřejmě vyplynulo volné pokračování příběhů, kdy průšvihy a trapasy za hranicemi nekončí.
Inspirace je tedy tentokrát z oblasti cestování, ale v knize jste prozradila hodně i o své rodině…
Nejen to. Někdy je opravdu třeba se ztratit, abychom se dokázali najít. Když jsem se bála vyrazit na studijní pobyt, můj starší syn, který procestoval půl světa, mi řekl: „Mami, je čas opustit svoji komfortní zónu.“ A tak jsem to udělala. Ano, v knížce trochu „pomlouvám“ svou rodinu, ale s velkou láskou a samozřejmě se značnou dávkou nadsázky. Právě díky své rodině jsem prožila úžasný týden v New Yorku, který jsem popsala právě v druhé knize. Ještě dnes, když zavřu oči, sedím v divadle na Broadwayi a slyším Jellicle Cats, cítím tep velkoměsta, kde se nám ztratil kufr, kde jsme frčeli po šestiproudé avenue na kolech, kde jsem se svou fobií z výšek málem odtáhla skupinku Korejců z Rockefellerova centra a zažila mnoho úchvatných, ale i perných chvil.
Píšete, učíte a stala jste se ředitelkou divadla. Jak se to v životě přihodí? Jak se to dá vše zvládnout?
Celý život se věnuji dětskému divadlu, režíruji ochotníky, píši scénáře. To, že v malé vesničce někdo postaví divadlo, mne ani v nejfantastičtějších představách nenapadlo. Ovšem v mé blízkosti žije člověk, přítel, který více než na sebe myslí na to, aby lidé měli rádi místo, kde bydlí, byli na něj pyšní a aby se nám zde komfortně žilo. Divadlo HOGO FOGO v Drážkově je můj splněný sen. Odhodlání udělat vše, co bude v mých silách, abych dokázala, že i v malé vesnici jdou dělat velké věci, bylo tak obrovské, že mi dávalo a dává sílu a energii. Tak takhle nějak to začalo, když jsme v maličké vesničce, kde jsem nikdy nechtěla zůstat bydlet, protože jsem si myslela, že mi bude malá, otevřeli divadlo. Jsem ráda, že jsem právě tady, a je mi tu vážně moc dobře. Ono totiž není důležité kde, ale s kým.
Dá se tedy říct, že žijete svůj sen?
Čím jsem starší, tím více věřím, že si má člověk plnit své sny. Dokud to jde, dokud jim stačí, dokud je možné je dohonit. A když se vám pak stane, že se jeden z těch velikých snů splní, zůstanete naprosto zaskočeni, ohromeni, paralyzováni a nevěříte. Nechápete, že je to vůbec možné. Nejdříve vás zalije obrovská vlna jakéhosi vzdáleného štěstí. Pak pragmaticky zjistíte, že se to opravdu děje, a začnete se bát, zda tak velkou výzvu dokážete zvládnout, zda vás ta obří vlna, na kterou čekáte celý život, nespláchne a nepotopí. A tak se vynoříte z toho všeho nadšení, zděšení, obav, strachu a paniky z vlastního neúspěchu, začnete lapat po dechu a zkusíte naskočit, i když neobratně, na tu vysněnou a sakra obří přívalovou vlnu. Přece umím plavat, a dokonce se i trochu potápět, s čímž by moji kluci nesouhlasili, protože mi u Rudého moře nedávno řekli, že některé předměty, mezi které počítali zřejmě i mne, jsou zkrátka nepotopitelné. Po odlivu strachu a obav přišel příliv odhodlání. Kdy jindy než teď!
