Beskydy ve víru křesťanství. Letité tradice nedokázal potlačit ani komunistický režim
Každoročně se u nás v Beskydech konají slavnostní poutě, které nedokázal plně potlačit ani komunistický režim a jež dnes navštěvují i lidé nevěřící či nepraktikující křesťanství. Jde o významný kulturní relikt, který má širší rozměr. Poutě se konají vždy o víkendu, většinou v době kolem svátku patrona kostela či kaple dané obce a mnohdy již od pátku jim předchází „světská“ zábava, která pak vrcholí katolickou mší v neděli.
Mnohdy je den poutní mše také jediným dnem v roce, kdy se setkávají jak místní, tak i ti, kdo se z dané obce odstěhovali či jejich potomci. Nedávná pouť ve Starých Hamrech byla zároveň spojena se svěcením procesních korouhví, a dochází tak k obnově tradice zakázané komunistickou diktaturou.
Komunistická diktatura na rozdíl od té nacistické považovala za jeden z důležitých cílů své politiky boj proti náboženství a „nevědeckým“ tradicím obyvatelstva. Tato komunistická protináboženská politika byla uskutečňována různými způsoby včetně brutálního násilí a vraždění, ale také různými restrikcemi, mezi které patřilo i zakazování náboženských procesí apod. A právě i náboženská procesí na Starých Hamrech se stala cílem komunistického boje proti náboženství a byla zakázána. Před komunistickou tyranií místní lidé konali poutě nejen po svém okolí, ale také například do baziliky Navštívení Panny Marie ve Frýdku-Místku.
Součástí těchto procesí byly i korouhve, které lidé nosili v průvodu. Když komunisté procesí zakázali, tak naštěstí nevěnovali pozornost korouhvím, a ty tak byly uskladněny v kostele, kde byly desítky let schované – až do dnešní doby, kdy bylo po jejich vyzvednutí zjištěno, že jsou ve špatném stavu, a musely být podrobeny renovaci. Dnes po renovaci jsou tyto korouhve umístěny u lavic v kostele svatého Jindřicha ve Starých Hamrech a společně s Lunetou nad vchodem kostela byly znovu posvěceny místním knězem Andrejem Slodičkou. Při každoročních poutích 11. července se na korouhve umísťují obrazy svatých, například svatého Floriana či svatého Valentina.
Ale zpět k poutím. V každé naší beskydské obci a prakticky vzato u každé naší kaple či kostela se konaly již od pradávna náboženské poutě. Zvyk poutí má již předkřesťanské kořeny, a stejně tak uctívání určitých míst má předkřesťanskou tradici. Zdejší obyvatelé žili v přírodních podmínkách, které je dost izolovaly od ostatního světa, a tak teprve s rozvojem infrastruktury docházelo k postupnému trvalému pronikání vlivu civilizace do těchto oblastí. I díky tomu se v oblasti kolem Starých Hamer a hlavně za nimi v tzv. Zadních horách dlouho udržely předkřesťanské zvyky, a to tak silně, že i kvůli nim zde ještě koncem 18. a začátkem 19. století cíleně probíhaly křesťanské misie.
Protože náboženská víra zdejších lidí byla velmi silná, komunistický režim ji byl nakonec donucen tolerovat aspoň v omezené míře u starších obyvatel, ale o to více se komunisté snažili ovlivňovat mladé generace a donutit je k potlačení náboženského přesvědčení. A tak i v dobách hlubokého komunismu v 50. letech se zde v Beskydech odehrávaly omezené náboženské obřady – například pohřby a každotýdenní mše. Ale co se týče poutí, komunisté se je snažili předělat do světské podoby a odstranit jejich náboženský rozměr. A úplně se jim to stejně nedařilo. Spíše z toho vznikal takový kočkopes.
Sám mám na toto období vzpomínky, kdy jsem krátce v dětství zažil komunistickou diktaturu a chodíval jsem s prarodiči, sestrou a maminkou na poutě na Čeladnou, Ostravici, Staré Hamry či Borovou, kde komunistické úřady organizovaly večerní zábavy, zábavu pro děti na kolotočích a různé další atrakce. A přesto se pak v neděli šlo do kostela na poutní mši.
Když padla komunistická diktatura, toto spojení světského s náboženským se udrželo a pouze se prohloubila náboženská část. V životě obyvatel jednotlivých obcí se již zakořenilo nejen konání náboženských poutí, ale také světské zábavy apod. A stala se tak z toho slavnost pro všechny – věřící i nevěřící. Takže v kostele na mši bývají přítomní i lidé veřejně známí svým nenáboženským přesvědčením, stejně jako ti, kteří náboženství již každodenně nepraktikují, ale uznávají tradice svých předků. Mnohdy na tyto poutní slavnosti přijíždějí i lidé, kteří mají v dané obci kořeny, ale žijí již jinde a návštěvu poutě spojují s návštěvou hrobů svých předků či návštěvou příbuzných a přátel v rodišti svých rodin.
Závěrem bych ještě dodal, že z mnoha vyprávění místních pamětníků jsem slýchával různé příběhy, které měly jeden společný rys. Jak se lidově říká, „krev není voda“, a tak v dobách komunistické diktatury docházelo ke kuriózním případům, kdy se zdejší lokální představitelé komunistického režimu účastnili náboženských obřadů (vesměs pohřbů, ale i v dobách hlubokého komunismu zde probíhaly například první svatá příjímání) svých příbuzných, protože nechtěli urazit své rodiny svou neúčastí. Z naší vlastní rodinné historie znám případ svého prastrýce Karla, který tragicky zahynul při výkonu vojenské služby v roce 1955 (tedy v době hlubokého komunismu) a rodina mu vystrojila náboženský pohřeb v kostele na Starých Hamrech, kterého se aktivně zúčastnila i čestná jednotka komunistické Československé lidové armády.
Zdejší lidé prostě měli a mnohdy stále mají hluboké náboženské založení, v kterém se mísí křesťanské náboženství s pozůstatky zdejších lokálních předkřesťanských mýtů a legend. Společně to tak tvoří unikátní beskydskou kulturu, která se sice v průběhu času proměňuje – některé části zanikají a jiné vznikají, ale trvale to odlišuje tradiční život v zdejších horách od života v městech.
