Před 5 lety byl do provozu uveden Gotthardský tunel, nejdelší a nejhlubší železniční tunel na světě
Měří 57 kilometrů a nachází se v hloubce až 2,3 kilometru, vlaky jím projíždějí rychlostí i 250 kilometrů za hodinu a na jeho výstavbu se spotřebovaly čtyři miliony kubických metrů betonu. Řeč o Gotthardském (úpatním) tunelu, nejdelším a nejhlubším železničním tunelu na světě. Tato technická pýcha země helvétského kříže, s jejíž výstavbou Švýcaři opakovaně souhlasili v referendu a vydatně na ni přispěli ze svých daní, byla uvedena do plného komerčního provozu právě před pěti lety, 11. prosince 2016. Do té doby byl nejdelším železničním tunelem na světě Seikan v Japonsku.
Hlavním cílem při plánování a výstavby tunelu bylo zrychlení dopravy, a to nejen napříč Švýcarskem, ale i na jih do Itálie. Například cesta mezi Curychem a Milánem se díky tunelu zkrátila o 35 minut na zhruba tři hodiny a 25 minut. Tunel začíná na severu u města Erstfeld v kantonu Uri, na jihu pak v městečku Bodio v kantonu Ticino.
První úvahy o vybudování Gotthardského tunelu se datují již ke konci 40. let uplynulého století. V následujících desetiletích se kolem projektu nesla celonárodní debata a Švýcaři hned v několika referendech schválili nejen výstavbu samotného tunelu, ale i modernizaci celé železniční sítě v zemi. Zároveň se ztotožnili s tím, že na výstavbu tunelu vydatně přispějí ze svých kapes, protože značná část prostředků pocházela především ze spotřebních daní. Na výstavbu, která si nakonec vyžádala celkové investice ve výši zhruba 9,5 miliardy švýcarských franků (podle současného kurzu cca 233 miliard korun) však přispěli i všichni cizinci, tedy pokud v době výstavby ve Švýcarsku tankovali benzin či naftu.
Tunel byl projektován a stavěn společností AlpTransit Gotthard AG, která je společností plně vlastněnou Švýcarskými federálními železnicemi. Přípravné práce byly zahájeny v roce 1996 a v listopadu 1999 byly provedeny první odstřely. Na ražbě tunelu se podílelo 2500 horníků (devět z nich přišlo o život), kteří odstranili přes 28 milionů tun horniny. Ražba skončila v roce 2010 a celý tunel byl slavnostně byl otevřen 1. června 2016. Švýcarský prezident Johann Schneider-Ammann tehdy prohlásil, že otevření tunelu je pro Švýcary historickou událostí a vyslovil víru, že projekt sblíží Evropu. „Tunel je součástí švýcarské identity,“ dodal tehdy k tomu šéf Federálního úřadu pro dopravu Peter Fueglistaler.
Tunel má dva tubusy o délce přes 57 kilometrů a šířce deset metrů, které jsou od sebe vzdáleny několik desítek metrů. Spolu s bočními, bezpečnostními a spojovacími tunely je podzemní systém dlouhý 152 kilometrů. V tunelu se nacházejí dvě bezpečnostní stanice, Sedrun a Faido, ve kterých je umožněn přejezd souprav do sousedního tubusu a které jsou projektovány i jako pohotovostní stanice pro nouzové opuštění vlaku.
„V každém směru jsou dvě bezpečnostní zastávky. Do tunelu nesmí být vpuštěn závadný vlak nebo takový, kde se náklad vychyluje z profilu nebo kde se zahřívají ložiska či obsahuje nebezpečné věci. Na příjezdových tratích bude celá řada detektorů, které případně dají vědět zabezpečujícímu systému, jenž vlak zastaví, ještě než vjede dovnitř,“ uvedl při spuštění plného provozu před pěti lety v České televizi Michal Drábek, dopravní expert z ČVUT. Na obou stranách jsou totiž zásahová centra se záchrannými vlaky. „Systém je navržen tak, aby byl bezpečný ještě dřív, než přijdou záchranáři, třeba aby se nešířil kouř z jednoho tubusu do druhého a cestující mohli uniknout ventilačními šachtami. Opravdu se myslelo na detaily,“ podotkl tehdy Drábek.
Gotthardským tunelem jezdí zhruba 10 tisíc lidí denně, oběma směry pak dohromady míří 160 osobních a nákladních souprav. Cesta samotným tunelem trvá kolem 20 minut. Když 1. června 2016 projely tunelem první zkušební a nekomerční spoje, soupravy vezly celkem tisíc lidí. Zájem byl mimořádný, že nakonec musel o šťastlivcích rozhodnout los. Zájemců totiž bylo 140krát více.
