Sobota s Marilyn Monroe: Největší sexbomba 20. století vyrůstala i zemřela osamocená

Mnohé spekulace také hovořily o jejím intimním poměru s prezidentem Johnem Kennedym i jeho bratrem Robertem – v té době ministrem spravedlnosti.|Mall TV

Málokterá herečka se může pochlubit takovým životem jako Marilyn Monroe. Během šestatřiceti let získala mezinárodní popularitu, okouzlila nespočet mužů, měla tři manžely a natočila desítky filmů. Narodila se 1. června 1926 a její start do života nebyl vůbec jednoduchý, část dětství dokonce prožila v pěstounské péči.

O slavné herečce byla napsána spousta knih a článků. Pojďme se při příležitosti jejího narození zaměřit na dětství a dospívání amerického idolu. Když přišla na svět, měla už dva sourozence. O jejich existenci se však dozvěděla mnohem později. Společně se šokující informací zjistila, že její matka Gladys žila kdysi s násilnickým mužem.

Budoucí sexsymbol u evangelíků

Toho nakonec opustila, rozvod neprobíhal v klidu. Bývalý manžel dokonce obě děti unesl do Kentucky, matka se s dcerou shledala až po dlouhé době. Syn Robert během odloučení zemřel, bylo mu šestnáct let. Vraťme se zpět do prosluněné Kalifornie, kde se Marilyn narodila. Matka si po krátké známosti našla Martina Mortensena, jejich vztah byl zpočátku žhavý, postupně však vyprchala jakási jiskra.

Během těchto dní se narodila Norma Jeane Mortensonová, kterou bude svět znát jako Marilyn Monroe. O otcovství Mortensena historici pochybují, pravdou je, že jeho jméno stojí v rodném listě. Norma (Marilyn) během dospívání používala matčino příjmení Bakerová. Po rozchodu se matka budoucí herečky rozhodla, že dceru umístí do pěstounské péče. Jako ideální pár zvolila manžele Bolenderovy, postarší evangelíci dali Marilyn tolik potřebný domov.

Po několika měsících si Gladys Bakerová zakoupila domek v Hollywoodu, a tak mohla zase bydlet se svou dcerou. Idylku narušilo matčino zhroucení během lednových dnů 1934. Gladys se už do domu nikdy nevrátila, protože u ní byla diagnostikována těžká schizofrenie. Kvůli tomu strávila zbytek života po ústavech a nemocnicích. Opatrovnictví nad osmiletou dcerou převzala její kamarádka Grace Goddardová.

Z ochránce agresorem

V tomto období začala druhá, horší část dětství/dospívání slavné herečky. Dalších několik měsíců bydlela v matčině domě, kde však zažila sexuální zneužívání od ostatních nájemníků. Tato zkušenost zapříčinila její plachost a mírné koktání. Goddardová si vzala Marilyn k sobě domů, ale po pár týdnech ji umístila do sirotčince. Myslela si totiž, že bude lepší, když bude vyrůstat mezi vrstevníky. Monroe později řekla, že se cítila opuštěná a chtěla utéct do jiného světa. Ten spatřovala v herectví.

Když jí bylo jedenáct let, strávila pět měsíců v domě u Grace Goddardové. Její pobyt ukončilo obtěžování jejího manžela. Krátce nato skončila u jiné rodiny, pro kterou byla spíše přítěží. Stálý domov získala až u Any Lowerové, což byla teta Goddardové. Měla klid na školu, učitelé ji označovali za průměrného studenta. U Marilyn se projevil talent na psaní slohových prací.

Klidné dospívání skončilo záchvatem její pěstounky. Potřetí se stěhovala ke Goddardové, poručnictví ukončily až kalifornské úřady, které přesunuly Marilyn zpět do sirotčince. Tři týdny po dovršení dospělosti (šestnácti let) měla svatbu s dělníkem Jamesem Doughertym. Z tiché dívky se rázem stala žena v domácnosti, musela dokonce opustit střední školu. Tento úděl ji však nenaplňoval. „Umírala jsem nudou,“ nechala se slyšet v jednom z rozhovorů.

Norma,  nebo Marilyn?

Během dubna 1944 byl její manžel odvelen do Pacifiku, Marilyn začala pracovat v jedné z muničních továren. V prostorách haly se setkala s fotografem, který měl v rámci propagandistických snímků zaznamenat pracující ženy. Usměvavá dívka se zalíbila modelingovým agenturám, ty ji začaly využívat do reklamních časopisů.

S rostoucí kariérou chřadl vztah k manželovi. Po konci války ho dokonce opustila a rozhodla se, že se bude věnovat modelingu. Kvůli tomu si také nabarvila vlasy na blond. V téže době si změnila jméno, z Normy Mortensonové se stala Marilyn Monroe. S prvním jménem se nechala inspirovat herečkou Marilyn Miller. Příjmení Monroe pro změnu bylo rodné příjmení modelčiny matky.

Po úspěších v novinách chvatně přešla k filmu, za krátkou kariéru natočila několik desítek filmů. V 50. letech byla synonymem pro slovo Hollywood. Noviny informovaly o jejích románcích s baseballistou Joem DiMaggiem či spisovatelem Arthurem Millerem. Do historie vstoupila rovněž její fotka s vlající sukní. Ostatně snímek se dočkal parodie v populárním seriálu Simpsonovi.

Kariéra usměvavé herečky skončila 4. srpna 1962, kdy se otrávila smrtící kombinací tišících léků. Její smrt je ale dodnes opředena tajemstvím.

Marilyn Monroe na vzácných záběrech ze začátku kariéry • Facebook.com

Většinou se má za to, že první nahé fotografie Marilyn Monroe pořídil v roce 1953 fotograf Playboye Tom Kelley. Jenže následující obrázky vznikly ještě dávno předtím. V době, kdy mladá Norma Jeane Dougherty používala místo Marilyn jméno Mona. Tedy alespoň v případě odhalených snímků, které sloužily jako inspirace slavnému pin-up umělci Earlu Moranovi.

Ten si v roce 1946 po přesunu do Hollywoodu vyžádal „Monu“ u umělecké agentury a s 19letou modelkou se následující čtyři roky přátelil. Během té doby Moran nakreslil mnoho pin-up obrázků, které budoucí hvězda přímo inspirovala. A zatímco ona brala 10 dolarů za hodinu, Moranova díla se prodávala po milionech a proslulému umělci vydělala obrovské jmění.

Na mnoha obrázcích byste ale Marilyn nepoznali. Běžnou praxí tehdejších pin-up umělců totiž bylo kombinovat části těla hned několika modelek najednou. Dnes jsou ale samozřejmě nejvíce ceněna ta Moranova díla, která Normu Jeane zobrazují nejvěrněji. Originální pastel jednoho takového se v roce 2011 prodal za 83 650 dolarů.

Ať už probíhaly poslední okamžiky jejího života podle jakéhokoliv scénáře, Marilyn Monroe odešla předčasně. Bylo jí teprve 36 let.|Mall TV

Ruku na srdce; kolik filmů s Marilyn Monroe jste viděli? Určitě Někdo to rád horké, to nejspíš i několikrát. Možná Mustangy, třeba i Slaměného vdovce, Páni mají raději blondýnky nebo Autobusovou zastávku ... Jako by o filmy Marilyn Monroe ani nešlo. Bohatě stačí jedna – byť skvělá – komedie Billyho Wildera, v níž hrála naivní zpěvačku Sugar, tedy více méně samu sebe, tisíckrát kopírovaná fotografie se sukní nadzdviženou průvanem (z filmu Slaměný vdovec) a neuvěřitelně koketně odzpívané „Happy Birthday, Mr. President ...“.

Nepřekonatelný sexsymbol

Jako by se dosud nepřekonaný (a nejspíš i nepřekonatelný) sexsymbol MM skládal jen z takových a podobných komponentů a fakt, že byla herečkou, nebyl vlastně ani tak podstatný. Natočila třicítku filmů, z nichž by jich ve zkoušce času obstálo tak deset. Přitom Marilyn Monroe celou svou kariéru usilovala především o to, získat respekt, nebýt jen „pěknou blbou blondýnou“, ale charakterní herečkou. Ačkoli původně měla skromnější přání, šlo jí o to, aby alespoň někoho zajímala, aby nezklamala, aby se zavděčila. „Bylo to prosté dítě, jež Hollywood položil na lopatky a roztáhl mu nohy,“ takhle viděl MM s odstupem času oscarový režisér Elia Kazan, který začátkem padesátých let zakotvil v její ložnici.

Byl to jeden z mnoha oboustranně výhodných poměrů: Kazan pomohl Marilyn k lepším pracovním příležitostem a dodal ty správné kontakty, ona mu byla „rozkošnou společnicí“ (krom toho není vyloučeno, že mezi nimi na čas vzplály i jisté emoce). O sedmnáct let starší Kazan navíc v jejím osamělém světě na chvíli zaplnil místo otce, které odjakživa zelo prázdnotou. Ani matka netušila, kdo z jejích milenců ji přivedl do jiného stavu.

Takových „tatínků“, jako byl Kazan, prošly životem MM spousty. Na samém začátku kariéry to byl například vedoucí produkce 20th Century Fox Joe Schenck nebo ve své době jeden z nejmocnějších mužů Hollywoodu, Johnny Hyde – ten kvůli MM dokonce opustil manželku, zatímco jiní se spokojili s tím, že dělali krásné a nejisté dívce náhradní rodinu, podporovali ji finančně i citově. Jeden z milenců jí zaplatil nové zuby, další plastickou operaci nosu a brady. Ve studiu 20th Century Fox ji odbarvili na platinovou blond a dali jí jméno: Marilyn po herečce Marilyn Millerové, Monroe bylo dívčí jméno její matky. Zbytek byl na ní a ona si s tím zoufale nevěděla rady.

Měla jedinou jistotu: věděla, že se líbí chlapům. Přesto si pořád a neustále připadala málo hezká, hloupá, nevzdělaná, špatná, při kontaktu s cizími lidmi měla tendenci se zajíkat a koktat, působila zoufale, ztraceně a nejistě, tento handicap ale vyvažovala značnou snahou vyhovět a zavděčit se.

Nemilované dítě

Pocit méněcennosti se v ní usadil už v dětství, kdy ji matka odložila k pěstounům. V rodině Bolederových sice nijak fyzicky nestrádala, ale nikdy ji nikdo nepochválil, neobjal ani nepolíbil. Nesmírně přísnou náboženskou výchovu vystřídala epizoda s lehkovážnou matkou. Poté, co byla hospitalizována v „zotavovně“ (blíže neurčené, evidentně špatně diagnostikované a nesmyslně léčené duševní poruchy se objevovaly v rodině MM po několik generací), pobývala malá – tehdy ještě – Norma Jeane Mortensonová v několika pěstounských rodinách a zavítala i do sirotčince. Aby se do něj nemusela vrátit, raději se jako šestnáctiletá provdala.

Později herečka své dost nuzné dětství před novináři ještě více dramatizovala, přidala bídu, hlad i nějaké to sexuální zneužívání, jako by pouhá realita nebyla dost. Marilyn byla výrobkem hollywoodského studiového systému, pokora ji vedla k poslušnosti, dělala a říkala, co jí šéfové studií, producenti a publicisté nařídili. Pořád v ní byla dost živá vzpomínka na to, jak ke konci války ve fabrice zašívala padáky. Když si jí tam tehdy všiml štáb filmařů, kteří točili statečné pracující americké ženy, vděčně jim zapózovala. Oddaně pak následovala fotografy, před objektiv i do postele. Měla pocit, že tak to prostě chodí a že jim musí být vděčná. Bodovala „ztraceným pohledem uprostřed úsměvu“, v její kráse byla bezbrannost, která v mužích (často i v ženách) probouzela ochranitelský komplex. Fotila hlavně reklamy, když měla předvádět módu, za moc to nestálo, všechnu pozornost strhla na sebe, šaty pak nikoho nezajímaly.

Cesta přes postel

Cesta k samostatnosti (mladík ze sousedství Jim Dougherty si nepřál mít doma všemi okukovanou modelku) a k prvním smlouvám s filmovými studii vedla – mimo jiné – přes zadní sedačky aut, kde budoucí hvězda poskytovala sexuální služby za pozvání na oběd či večeři. V lepším případě se nechala vydržovat, jako od bohatého herce Johna Carrolla a jeho manželky. Role, jež dostávala koncem čtyřicátých let, ještě nestály za řeč (byť malé příležitosti dostala v roce 1950 v kvalitních filmech Vše o Evě a Asfaltová džungle). Cítila potřebu se jako herečka neustále zdokonalovat, proto v té době začala docházet na hodiny herectví Natashi Lytessové (německá herečka, která pracovala se slavným expresionistou Maxem Reinhardtem).

Lytessová ji učila mluvit, dýchat, vštěpovala jí základy profese (dovedla ji ale k přehnané dikci i mimice, což pak herečka musela odbourávat). Marilyn se stala na jejích radách závislá, při natáčení byla Natasha vždy poblíž a gesty Marilyn ukazovala, zda přidat, nebo ubrat na hlase, změnit intonaci, či výraz. Problém byl ale v tom, že se Natasha do Marilyn zamilovala. Nedá se říci, že by herečka lásku své obdivovatelky opětovala, každopádně spolu pracovaly šest let a nějakou dobu spolu i bydlely.

Zhoubná metoda

Ještě větší vliv než Lytessová měl na hereckou kariéru, ale i na její osobní život Lee Strasberg, slavný herec, producent a režisér, vůdčí osobnost Hereckého studia (Actors Studio). Budoucí guru mnoha velkých hereckých hvězd přijel do USA jako osmiletý v roce 1909 z Rakouska-Uherska (pocházel z haličského Budzanowa, oblasti se silným židovským osídlením na území dnešní Ukrajiny), v New Yorku studoval u žáka Konstantina Stanislavského a rozhodl se dál šířit jeho přístup k herectví známý jako „metoda“. Metoda chtěla po herci, aby ve své emocionální paměti našel potřebný prožitek a ten pak vložil do svého výkonu.

Herci pracovali v jakési laboratoři, Strasberg fungoval také jako terapeut, s metodou úzce souvisela psychoanalýza, s jejíž pomocí se měl herec dobrat patřičné vzpomínky a následně pak emoce.

Atmosféra v jeho studiu prý připomínala klub vyvolených, jeho kursy prošel Marlon Brando, James Dean, Paul Newman, později Dustin Hoff man, Al Pacino nebo Robert De Niro, leckteří z nich se o přijetí do studia pokoušeli několikrát, než měli úspěch. Strasberg si pečlivě vybíral, čím byl herec zranitelnější a čím víc o sobě pochyboval, tím byl vhodnějším kandidátem, Strasberg si ho mohl uhníst k obrazu svému. Marilyn byla pro jeho záměr ideální.

Do New Yorku za Strasbergem se vypravila v roce 1955. Tehdy už měla za sebou krátké nevydařené manželství s baseballovou hvězdou Joem DiMaggiem, ale i první hlavní role a skutečné filmové úspěchy: muzikály Páni mají radši blondýnky (1953) a Není nad showbusiness (1954), thriller Niagara (1953), western Řeka do nenávratna (1954) a komedie Slaměný vdovec (1955) a Jak si vzít milionáře (1953). Stihla se také zastavit za americkými vojáky v Koreji, což se ukázalo jako geniální marketingový tah. Muži ji milovali, ženy obdivovaly. Marilyn byla ovšem frustrovaná z toho, že není sama sebou, v devětadvaceti letech jí došlo, že je jen fi - gurkou v rukách producentů a šéfů studií:

„Chci pořád růst jako herečka, ale v Hollywoodu se mě nikdo neptá na můj názor.“ Do New Yorku odjela s předsevzetím, že se chce profesně zdokonalit, a především poznat samu sebe, v tom jí měl pomoci Lee Strasberg a jeho metoda. Strasberg ji skutečně přiměl probudit vše, co zatím dřímalo v nevědomí.

Ta druhá a já

Nebyly to hezké vzpomínky, a nejspíš proto měly zůstat potlačeny. Marilyn je nedokázala zpracovat a vypořádat se s nimi. Rizikem psychoanalýzy mimo jiné je to, že zatímco jednomu může „otevření Pandořiny skříňky nevědomí“ pomoci, jinému může ublížit. Dosud bojovala se svou nejistotou a pocitem nedokonalosti, teď se k tomu přidaly i úzkosti a deprese. Čím víc se dozvídala, tím zoufalejší byla. Přes to ke Strasbergovi citově přilnula, opět v něm našla náhradního otce a stala se členkou jeho rodiny. Traduje se, že na Marilyn si Strasberg vždy udělal čas, zatímco vlastní děti musely o jeho pozornost škemrat. Strasbergova dcera Susan o tom později napsala knihu s výmluvným titulem Marilyn a já – sestry, rivalky, přítelkyně.

Někdy v době, kdy Marilyn docházela na sezení k psychoterapeutce Margaret Hohenbergové, o sobě začala hovořit ve třetí osobě. Jako by se oddělila osobnost plaché, nejisté dívky Normy Jeane od filmové hvězdy Marilyn Monroe, byly to dvě ženy v jednom těle a jeho majitelka nerozuměla ani jedné z nich. Spisovatel Truman Capote vzpomínal, jak pozoroval Marilyn sedící dlouho před zrcadlem. Když se jí zeptal, co dělá, odpověděla: „Prohlížím si ji.“ Začala se převlékat „za Marilyn“ a „za sebe“. Po New Yorku často chodila nenalíčená, v džínech (které tehdy ještě nebyly běžnou součástí dámského šatníku) a mikině ve snaze být sama sebou. Výrazné líčení, vysoké podpatky a vypasované šaty s dekoltem patřily „té druhé“, Marilyn.

Období posledních šesti let jejího života lze nazvat hledáním identity. Zoufale se snažila poznat sebe samu, pochopit se. Místo toho se stávala permanentní pacientkou, rojili se kolem ní zodpovědní lékaři, kteří jí skutečně chtěli pomoci, ale i ti, již v ní viděli zlatý důl a pravidelné odbytiště prášků na spaní, na těch byla Marilyn závislá mnoho let.

Intelektuální deficit se pokoušela dohnat po boku Arthura Millera. Ambiciózní levicově smýšlející dramatik a blonďatá sexbomba tvořili zvláštně „harmonický“ pár, byl to pro oba inspirativní, ale také velmi vyčerpávající vztah. Marilyn se velmi snažila dohnat, co zameškala, četla ruské klasiky i Jamese Joyce. Nebyla to sice její přirozenost, ale měla pocit, že si to dluží.

Úzkosti a drogy

Filmy z konce kariéry MM lze s jistou rezervou brát jako důsledky jejího hereckého dozrávání, citového rozkolísání a také jako plody jejích vlastních rozhodnutí a plánů. Nutno říci, že nebyly tak špatné, počínaje romancí Zastávka v Kansasu (1956) přes romantickou komedii Princ a tanečnice (1957), režírovanou Strasbergovým velkým oponentem Laurencem Olivierem, Cukorův muzikál Pojď, budeme se milovat (1960) až ke dvěma vrcholným snímkům: Wilderově komedii Někdo to rád horké (1959) a Hustonově dramatu Mustangové (1961). Mustangy napsal pro svou ženu Arthur Miller ve snaze zachránit neodvratně krachující manželství.

Hollywood se ke krásné MM nezachoval příliš velkoryse, přestože bohatl na sex-appealu blonďaté hvězdy. Když došlo na udílení cen, dával přednost elegantnímu půvabu Audrey Hepburnové nebo Grace Kellyové. MM tedy nikdy nedosáhla ani na oscarovou nominaci (pouze jednou získala od novinářů Zlatý glóbus za Někdo to rád horké). Přitom za výkon v Mustanzích by si zasloužila být minimálně mezi pěti nejlepšími herečkami. V příběhu stárnoucího kovboje (Clark Gable) a bývalé striptérky (MM) se zrcadlilo mnoho ze složité hereččiny osobnosti, především marná snaha najít štěstí, pocit smíření a sebepřijetí.

„Vím, že nikdy nebudu šťastná, ale vím, že dovedu být veselá,“ napsala v roce 1961, to už stále častěji upadala do depresí a úzkostných stavů a pomáhala si drogami. Zavděčit se všem bylo nad její síly.

Když se řekne Marilyn Monroe není možné si nevybavit scénu z filmu Slaměný vdovec, ve které Marylin stojící nad výdechy ventilace metra, která jí nadouvá sukni. Slavná je ale i scénka z vany plné bublinek, která byla tak provokativní, že ji cenzura nařídila rapidně sestříhat. To filmu ale na dokonalosti neubralo. Marilyn měla tou dobou za sebou už celou řadu populárních snímků a fanoušci natáčení Slaměného vdovce doslova pronásledovali. Scénu nad ventilací tak sledovalo naživo celkem 5000 lidí! Ani ta se ale nakonec ve filmu neobjevila.

Marilyn Monroe bude jednou pro vždy největší filmovou sexbombou. Ať už to byly její platinově blonďaté vlasy, andělský smích, božské tělo nebo ikonické scény z jejích filmů, stala se jednoduše nezapomenutelnou. Páni mají radši blondýnky, Někdo to rád horké, Jak si vzít milionáře - to je jen velice krátký výčet jejích nejznámějších filmů. Tím nejpopulárnějším je ale zajisté Slaměný vdovec.

Z velké části za to film vděčí scéně, ve které se Mariyin zvedně sukně bílých šatů, ale také té, ve které božská Monroe leží ve vaně plné bublinek s palcem uvízlým ve vodovodní baterii. Instalatér, který se ji pokouší osvobodit v jednu chvíli upustí klíč do vody přímo ke klínu blonďaté klientky. Ačkoliv je situací zcela rozhozený, ponoří ruce do bublinek a klíč vytáhne. To vše pod usměvavým dohledem koketní Marylin.

A právě tahle scéna byla cenzorům trnem v oku, ve finální verzi filmu je vystřižena. Při natáčení přitom herec, který ztvárnil instalatéra, ruku do vody nestrčil, ponořil ji za vnější okraj vany.

V noci ze 4. na 5. srpna 1962 vydechla naposledy slavná herečka Marilyn Monroe. Její život je na jedné straně „americkým snem“ dívky, která se ze zoufalých poměrů stala národní celebritou, na straně druhé je to však také příběh o tom, jak těžké je překročit vlastní stín. Marilyn byla zbožňovaná jako sexuální symbol své doby, ale celý život marně bojovala o to, aby jí okolí více respektovalo i jako herečku…a člověka. Zemřela osamělá a smutná, podle oficiální verze si sáhla na život sama.

Své dětství strávila v sirotčinci a u pěstounů. Když jí bylo 16 let, chtěla se její pěstounka přestěhovat za svým přítelem a Marilyn hrozilo, že by se až do dovršení 18. roku musela vrátit do sirotčince. Proto jí pěstounka Gladys poradila, ať se provdá za chlapce ze sousedství Jima Doughertyho.

První Marilynino manželství skončilo, když se Jim vrátil ze 2. světové války, kam narukoval. Ona začala postupně budovat svou kariéru u filmu a v roce 1954 přichází svatba číslo dvě. Tentokrát už není manželem bezejmenný kluk, ale idol celé země, baseballová superstar Joe DiMaggio. Ačkoliv pro celou Ameriku jsou párem snů, rozvedou se už po devíti měsících. Jejich představy o tom, jak by manželství mělo vypadat, se zásadně liší. On by chtěl rodinu s ženou doma, ona chce točit filmy. Joe ji však bude milovat i dál, v nejtěžších chvílích jí vždy pomůže a po její smrti jí bude celých dvacet let třikrát týdně posílat na hrob čerstvé růže.

Třetí manžel byl rovněž celebrita – úspěšný dramatik a spisovatel Arthur Miller. Byli zdánlivě nesourodý pár, ale Marilyn ho obdivovala a dospěla do stadia, kdy s ním chtěla mít rodinu. To se nepodařilo: dvakrát potratila. Rozvedli se v roce 1961, po pěti letech společného života. Jejich povahy i životní příběhy byly příliš rozdílné, roli sehrály i Marilyniny údajné či skutečné románky s jinými muži.

Těch, s nimiž měla údajně mít Marilyn poměr, bylo mnoho a byla mezi nimi řada slavných jmen. Koneckonců, byla takový sexuální symbol, že se skoro automaticky dostala do řečí téměř s každým svým filmovým partnerem. Mnohé spekulace také hovořily o jejím intimním poměru s prezidentem Johnem Kennedym i jeho bratrem Robertem – v té době ministrem spravedlnosti.

Právě kolem těchto dodnes nevyjasněných vztahů se točí většina alternativních teorií Marilyniny smrti. Mnozí lidé, mezi nimi i většina jejích životopisců, jsou přesvědčeni, že i když byla vždy psychicky labilní, sebevraždu určitě nespáchala. Jedna z teorií, ke které se v poslední době objevila i nová svědectví, říká, že se stala bratrům Kennedyovým nepohodlná, protože vyhrožovala, že s detaily vzájemných vztahů seznámí média a veřejnost.

Ať už ale probíhaly poslední okamžiky jejího života podle jakéhokoliv scénáře, Marilyn Monroe odešla předčasně. Bylo jí teprve 36 let. A kdo ví? Třeba by se jí nakonec povedlo i to, o co celá poslední léta tolik usilovala: vyjít z vlastního stínu a stát se něčím víc než jen sexuálním symbolem…

Marilyn Monroe zpívá panu prezidentovi k narozeninám. • youtube.com