Po stopách češtiny: Svízel s cizími názvy aneb je Mozartovým městem Salcburk, Salzburg, nebo Solnohrad?
Odpověď na otázku položenou v titulku je snadná – aktuálně v českých textech používáme počeštěnou podobu Salcburk. Pokud však vlastníte stroj času a vrátíte se do doby o dvě tři století dřív, zjistíte, že tehdy se témuž městu říkalo Solnohrad. A jestliže se vydáte v čase opačným směrem, dost možná už to bude i pro nás v Česku Salzburg ve své originální podobě. Proč tomu tak je?
Vývoj exonym, tedy domácích podob geografických jmen, měl v češtině tři fáze. Od raného středověku vznikaly domácí podoby cizích zeměpisných jmen spontánně a neorganizovaně, takže pro jedno cizí zeměpisné jméno existovalo i několik variant českých. Bylo to způsobeno tím, že se Češi za hranicemi seznamovali s cizími jmény v jejich mluvené podobě a při snaze je reprodukovat nahrazovali cizí hlásky českými a také názvy skloňovali (např. z Köln máme Kolín). Počeštěné přejímky těchto jmen k nám zhusta přicestovaly z němčiny (Paříž) nebo latiny (Londýn). Od počátku 19. století působily na oblast cizích geografických jmen snahy puristické spjaté s národním obrozením, a tak vznikl již zmiňovaný Solnohrad, přestože už tehdy pro toto město existoval počeštěný název Salcpurk (zřejmě ne dost český). Od 50. let 20. století začali uživatelé upřednostňovat psanou podobu originálních názvů před mluvenou, proto je vznik domácích podob jmen omezován, české názvy pomalu vycházejí z užívání a mnohé z nich zanikají.
Jazyk je jako živý organismus, který se neustále vyvíjí, a z toho (mimo jiné) vyvstávají ony svízele. Sice je jasné, že všeobecně rozšířené a známé české podoby názvů měst, jako jsou třeba Řím, Berlín a Vídeň, nahrazovat jejich originálními podobami nebudeme. Co ale jména méně užívaná? Je lepší použít Štýrský Hradec, nebo Graz, Řezno, nebo Regensburg? A říkají vám ještě něco názvy Tubinky a Královec? Dnes už jsou to pro nás města Tübingen a Kaliningrad.
Současná tendence k nepočešťování geografických názvů je silná, avšak v některých případech jí mohou stát v cestě události z naší historie. Nejsme zvyklí mluvit o tom, že byl Jan Hus upálen ve městě Konstanz, protože máme pevně vžité jméno Kostnice. A když se zeptáme na slavnou bitvu v roce 1346 u obce Crécy-en-Ponthieu? Budete ji znát spíš pod názvem bitva u Kresčaku.
Zdá se vám, že je v tom zmatek? Ano, je. Ale takové už přirozené jazyky jsou. Čeština není žádná sněhová vločka, jiné jazyky mají také svá exonyma. Pro Husa osudová Kostnice je v angličtině Constance, ve španělštině Constanza, v italštině Costanza, portugalštině Constança a v polštině Konstancja. A jak je italská Venezia je pro Angličany Venice, pro Francouze Venise, pro Němce Venedig, pro nás to patrně ještě dlouho budou Benátky.
A tady se nám rýsuje cesta, jak se s touto svízelí vypořádat. Platí, že počeštěnou variantu geografického jména používáme vždy, když jsou vžita, tedy zaužívaná a v jiných textech frekventovaná. Rozhodnutí o použití toho kterého názvu, pokud není příliš užívaný, nám může usnadnit publikace Index českých exonym, která zachycuje standardizovanou formu takovýchto jmen. Důležité také je zamyslet se nad tím, jaký text a pro jaké čtenáře vytváříme. Umíme si totiž představit, že nabídka cestovní kanceláře na dovolenou v oblasti Bretaň vypadá dobře, ale zároveň v menu francouzské restaurace si vybereme spíše jemné rillettes z Bretagne.
