Po stopách češtiny: Takovou chybu byste nikdy neudělali. Nebo udělali by jste?
Už jste někdy zkoušeli vytvořit text ve formální komunikaci (pro úřady, zaměstnavatele apod.), ale to obrovské úsilí se nevyplatilo? Myslíme ty situace, kdy se člověk snaží, aby byl jeho projev spisovný, stylově na vysoké úrovni, která je vhodná pro konkrétní komunikační situaci, v níž se ocitl, ale ta snaha je tak veliká, že přeroste v chybu. A takovou chybu jazykověda označuje jako hyperkorektní.
Hyperkorektnost je specifický druh jazykového prohřešku, přestože vzniká z neznalosti mluvčího, stejně jako všechny ostatní chyby. Dojde k němu tehdy, když uživatel nezná spisovné tvary dokonale, ale chce vytvořit text spisovný, a tak rozšíří pravidlo, které zná, i na takové jevy, u nichž už ono pravidlo neplatí. Analogií, tedy nápodobou, pak použije tvary, které mylně považuje za správné. Proto se takovému chybování říkalo v historii české jazykovědy také „zvratná analogie“ nebo „násilný archaismus“ či „pedantismus“.
Zdá se vám třeba, že číslovky dva a oba nemohou být spisovné v podobě dvěma, oběma? Vždyť i třema a čtyřma je nesprávné... Spisovně skloňujeme třemi, čtyřmi, a tak musí být správné i dvěmi a oběmi, že? Jenže nikoli. Dvěma a oběma si zachovávají původní tvary tzv. dvojného čísla, které ve vývoji češtiny postupně zaniklo, ale zůstalo zachováno právě u těch slov, která označují entity v párovém množství. A tato slova skýtají další možnosti k hyperkorektním chybám. Trápíte se někdy se svými studenými nohami? Těžko, jedině se svýma studenýma nohama. A vzniká vám pod rukami něco zajímavého? Taky ne, pouze pod rukama.
Sledovali jste pečlivě sportovní utkání a chcete se podělit o své erudované poznatky? Budete hovořit o tom, kterak vás vůbec nepřekvapilo, kteří rekordmané se zapsali do dějin? Přece to byli vaši favorité a to zní lépe než favoriti. Chyba lávky, správně je pouze rekordmani.
A jak dopadli sportovci ve skoku vysokém? Skáčou do výšky přes dva metry? Tady by se vám možná chtělo říct, že správně by mělo být skáčí. Protože pak nedokáží své štěstí slovy vyjádřit a noviny o nich píší… Zastarávající koncovka -í u těchto sloves je však v případě skákat mimo platnou kodifikaci.
Byli byste přísahali, že jste se musí psát zvlášť a s j na začátku i v podmiňovacím tvaru jako by jste? Stejné je to přece v byli jste, udělali jste atd. Ano, jenže to jsou slovesné tvary způsobu oznamovacího. Podmiňovací být ve 2. osobě množného čísla je pouze dohromady a bez j – byste.
Zvratná slovesa, to jsou ta, která u sebe mají volné prvky se či si, se zdají některým uživatelům málo „stylová“ ve 2. osobě jednotného čísla. Řeknete umyl jsem se a je to v pořádku. Ale umyl jsi se? Ne, ve 2. osobě nepřidáváme pomocné sloveso být v podobě tvaru jsi, pouze připojujeme -s k oněm volným prvkům. A proto řekneme umyl ses.
Hyperkorektní chyby nevznikají pouze v tvarosloví. Můžeme na ně narazit také v pravopise tam, kde si uživatel není jistý stavbou slova. Například obyvatel Brandýsa bude občan brandýský, nikoli brandýsský. Sice se přídavné jméno tohoto typu tvoří spojením Brandýs + -ský, ale dochází přitom také ke změnám základu slova (např. také písecký od Písek, štramberský od Štramberk…). A když píšeme o někom, že je vinen, pak jen s jedním n, protože to není (pravopisně) totéž, jako když je vinný.
Občas se také snažíme dělat lepšími některé výrazy, které by ze spisovného projevu zřetelně vyčnívaly. A tak jsou třeba v Čechách běžně používané vodprejsknout a vejrat „opravovány“ na odprýsknout a výrat. Ačkoli je to nijak nepozvedne a autora v očích příjemců zřejmě také ne.
Zdá se vám teď, že snaha o poznání českého jazyka je sisyfovská práce?
