Po stopách češtiny: Práva žen versus jazyková pravidla. Jak to bylo a je s přechylováním ženských příjmení?
Jen pro pořádek, přechylováním ženských příjmení rozumíme odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských. Od 1. ledna 2022 si české ženy mohou bez jakýchkoli zákonných podmínek zvolit, zda se chtějí oficiálně nazývat podobou přechýlenou, nebo naopak nepřechýlenou. Změna zákona tedy zařízla sáhodlouhou debatu o tom, zda mají mít ženy ve 21. století právo jmenovat se tak, jak chtějí. Teď už ho mají. Ale co na to náš jazyk?
V historii českého jazyka můžeme existenci přechylování ženských příjmení vystopovat až na úplný začátek, přesněji k prvním pramenům, které nám pomáhají s poznáním češtiny. Zajímavostí je, že dříve se přechylovalo dvojím způsobem. Zatímco nám známá přípona -ová patřila provdaným ženám, ty svobodné se přechylovaly příponou -ova. Manželka pana Karlíka tedy byla zvána Karlíková, zatímco jejich neprovdaná dcera byla označována jako Karlíkova.
Dlouhá tradice přechylování ženských příjmení v češtině má své opodstatnění. Odhlédneme-li od otázky práva žen, důvodem je, že přechylování (a nejen příjmení) je přirozenou součástí našeho jazyka a funguje, nečiní uživatelům žádné potíže. A proč? Protože přechýlené podoby příjmení se mohou honosit dvěma užitečnými funkcemi. Jednak signalizují, že pojmenovávanou osobou je žena, jednak jsme všichni způsobilí tyto podoby příjmení ohýbat, tedy začlenit je do českého systému skloňování. Obě tyto funkce u nepřechýlených podob chybí.
Čeština je jazyk flektivní, ohýbá se v ní kdeco a nám uživatelům to přijde vhod, protože z gramatických koncovek slov se dozvídáme důležité informace. Pokud gramatickou koncovku nepoužijeme, chybějící informace učiní sdělení minimálně nejasným. Když třeba řekneme, že zvítězila Karlík, shoda přísudku s podmětem nám tady nesedí, protože nepřechýlená podoba příjmení si zachovala mužský rod, ale koncovka slovesa signalizuje, že se jednalo o ženu. Neskloňovatelné podoby příjmení nám kvůli absenci gramatické koncovky také neumožňují spolehlivě určit, kdo je ve větě původcem děje a stojí v pozici podmětu. Třeba ve větě Gauff porazila v napínavém zápase Sakkari. V českém slovosledu oproti tomu anglickému neplatí, že pomět je vždy na první pozici ve větě. Byla tedy vítězkou Gauff, nebo Sakkari? Kdo koho porazil?
Nepřechýlená ženská příjmení zakončená na souhlásku zůstávají vždy v základním tvaru, neskloňují se. Rozkolísané zacházení s nepřechýlenou podobou příjmení nacházíme u těch, která končí na -a. V Česku známá jména Smetana, Svoboda aj. uživatelům při tvorbě textu zatápějí, jelikož nevědí, co s nimi. Řešení je tady dvojí. Můžeme příjmení ponechat nesklonné a tvrdit, že zprávy jsme dnes vyslechli od Svoboda, nebo jej kvůli koncovce -a můžeme skloňovat podle vzoru žena a pak poslouchat novinky od Svobody. Ovšem v obou případech by se také mohlo jednat o muže jménem Svoboda. Co s tím?
Chceme-li vyřešit nejednoznačnost pojmenování dané osoby, můžeme použít tzv. opěrný výraz. Tím může být například křestní jméno (zprávy jsme dnes vyslechli od Petra Svoboda) nebo název profese v přechýlené podobě (poslouchat novinky od moderátorky Svoboda). Opěrným výrazem může být také přídavné jméno fungující jako přívlastek (Rychlá Gauff porazila v napínavém zápase slabou Sakkari.) Tyto výrazy pak nesou potřebné gramatické informace – rod, číslo a pád.
Je jasné, že používání nepřechýlených podob ženských příjmení s sebou nese mnohá úskalí a ještě zamotá uživatelům češtiny hlavu. Aktuálně se potýkáme spíše s tím, že jsou tyto podoby jmen v češtině nové, nezvyklé, a proto dosud nemáme pevné povědomí o tom, jak s těmito výrazy při tvorbě textu nakládat. Nevýhodou pro nepřechýlená příjmení je to, že je český jazyk flektivní a skloňování je podstatnou součástí jeho systému. Chybějící přípona -ová tedy bude pravděpodobně působit gramatické potíže. Pokud se však budeme snažit „nahnat“ srozumitelnost sdělení jinými prostředky, cesta se najde.
