Gastronomické výlety v češtině. Pro zajímavé názvy jídel musíme za hranice, u nás máme houby s octem
Cestování a ochutnávání vybraných dobrot různých zemí světa je snem mnohých z nás. Můžeme to ale vzít obráceně a podívat se na to, co dorazilo k nám. Český jazyk nám totiž přináší důkazy o tom, co jsme v minulosti už ochutnali a odkud se to u nás vzalo. Nežinýrujte se a vydejte se s námi na jazykozpytný výlet za vybranými pochoutkami, lahůdkami a delikatesami.
Nejprve si dáme snídani. Zatímco rohlík, chléb (i tekutý) a houska jsou ryze česká slova, žemle, třebaže ji po(u)žívali už ve staročeštině, k nám přišla z německého Semmel a to má zase své kořeny v latině, kde výraz simila znamená ‚jemná pšeničná mouka‘. Tady ale nekončíme. Úplné počátky žemle nejsou zcela jasné, avšak etymologové odhadují, že její původ je zřejmě východní, a poukazují na samīdu, asyrské slovo pro mouku. Naopak sendvič k nám přišel ze západu, přesněji z anglického názvu sandwich, který vznikl z přídomku anglického šlechtice Johna Montagua, 4. hraběte ze Sandwiche. Ten prý byl náruživý hráč karet, a proto aby nemusel vstávat od hracího stolu, vymyslel tento druh občerstvení. Významem sendviče je ‚obložený chléb‘ a je pravda, že čeština v tomto místě názvosloví originalitou zaostává, protože český chlebíček, který je stejného významu, vznikl jednoduše odvozením od slova chléb.
Začneme-li oběd polévkou, máme tady boršč, tedy ruskou polévku s masem a zeleninou. A stejně jako pokrm pochází z Ruska, také jeho název má domov v ruštině. Původně bylo slovo boršč názvem rostliny, z níž se tato polévka vařila. Řídce byla tato kytka označovaná také jako borščevnik. Pokud vám výraz připomíná český bolševník, jste na správné cestě, protože Jan Presl se při tvorbě českého botanického termínu inspiroval právě ruským názvem rostliny.
V Rusku zatím zůstaneme i na další chod, kterým je šašlik, což jsou kořeněné kousky skopového masa opékané na rožni. Ruský předchůdce českého slova je šašlýk a to má svůj původ v turkotatarských jazycích, kde vznikl od názvu šyš s významem ‚kopí‘. Další možností, jak si vychutnat skopové, je jeho dušená úprava podávaná s rýží. Tento pokrm známe pod označením pilaf, které vzniklo z tureckého pilāv a to zase z perského pilāw. Na úplném začátku najdeme slovo puḻukku s významem ‚vařená rýže‘. Tento název urazil dlouhou cestu z tamilštiny, kterou se mluví v Indii, Malajsii a Singapuru. Další světově proslulý pokrm z rýže je katalánská paella, jež získala název z latinského slova patella s významem ‚talíř, malá pánev‘. Posledním masitým pokrmem, který máme v dnešní nabídce, je ragú. Tato delikatesa z kousků jemného masa nebo vnitřností a zeleniny s hustou pikantní omáčkou k nám přišla z Francie, kde slovo ragoût v doslovném překladu znamená ‚pokrm povzbuzující chuť‘. Část goût znamená ‚chuť‘ a jeho původ leží v latinském slově gustus. Jestli vám to připomíná české gusto, máte nebývalé vlohy pro etymologii.
Pokud ještě nejste k prasknutí, nabízíme moučník. Máme třeba pišingr, oplatkový dort, který získal název od jména svého původního výrobce a v rakouské němčině byl označován názvem Pischinger(torte). Z dalšího německého slova Waffel máme ještě vafle, oplatky s plastickými čtverečky na povrchu. Jejich kořeny však vedou dál do nizozemštiny, kde slovo wafel původně znamenalo ‚plást‘. Horká pěna ze šlehaných žloutků a vína zvaná šodó vznikla počeštěním francouzského chaudeau, které má původ v latinském slově caldellum, jež má význam ‚horká polévka‘. Buchtičky podávané se šodó jsou už ryze české. Stejně tak lívanec, který byl jednoduše odvozen od slovesa lít a znamená vlastně ‚moučník z litého těsta‘. Ovšem palačinka původně česká není. Její cesta k nám vedla přes slovenštinu, která ji má z maďarského palacsinta, ta je zase z rumunského plăcintă a na úplném začátku bylo latinské placenta ve významu ‚koláč‘.
Tak jako chlebíček, lívanec, buchtičky a další ukázaly, že české názvy jídel nejsou originální a tvoří se jednoduše odvozováním, tak to další slova jen potvrzují. Třeba taková topinka vzniklá od slovesa topit, protože je to vlastně ‚topením opečený chléb‘, řízek odvozený od slovesa řezat… Jediný záchvěv osobitosti najdeme u svíčkové. Podle Jungmannova slovníku měla svíčka také význam ‚lůj okolo ledvinek‘ a patrně v řeznickém slangu došlo k přenesení z lůj na svíčka i na blízké části masa. A pak se název rozšířil i na klasickou českou omáčku. Ale to je tak všechno, co ve slovech označujících plody české kuchyně může zaujmout. Nebo znáte nějaké neotřelé, původně české výrazy pokrmů? Když nám je napíšete do komentářů, dáme si máslo na hlavu.
